Tito lidé ale sami sebe zatracují na základě velkého omylu, protože:
V životě není nejdůležitější to, jakých chyb se člověk dopustil, ale nejdůležitější je to, jak se dotyčný k těmto chybám následně postaví.
Každá chyba, každé ublížení, byť je sebezávažnější, lze totiž za dodržení určitých podmínek napravit.
Dá se říci, že když člověk někomu ublížil, takže mu svým chováním způsobil pomyslnou ránu na duši, která je různě hluboká a bolavá.
Ovšem člověk, který takovou ránu způsobil, má v sobě i tu moc, která tu ránu může zahojit.
Záleží tedy na každém, zda svým následným přístupem ke své chybě tu ránu pofouká či ne. Zda svým následným chováním do té bolavé ráno bude sypat pomyslnou sůl a pepř, takže ta rána se bude víc a víc prohlubovat a bude víc bolet, anebo zda jeho následné chování bude na tu ránu balzámem, který onu ránu zahojí. V takovém případě po ráně zůstane už jenom jizvička či jizva, která už dotyčného nebude bolet.
Z toho, co zde bylo řečeno, tedy vyplývá to, že je sice pravda, že to špatné, co člověk v životě udělal, ze své minulosti už nikdy nevymaže. Každý se však ale může ke svým chybám postavit čelem - napravit je, poučit se z nich a v budoucnu je už neopakovat. Tímto svým přístupem onen člověk ten nehezký zápis ve své paměti i paměti druhých sice nadobro nevymaže, ale překryje ho něčím hezkým, co zahřeje všechny zúčastněné na duši a přinese jim úlevu.
V životě totiž není až tak podstatné, jakým člověk byl, ale jaký je teď.