Avenna

Když jsem jako druhačka na gymnáziu o přestávce uslyšela poprvé výrok: "Co oči nevidí, srdce nebolí.", tak jsem byla z něho udivená a hodně zásadně jsem s ním nesouhlasila. Tento výrok mi neseděl a proto jsem se zkoumavě dívala na kamarádku, která ho přednesla, i na ostatní spolužáky, kteří ho slyšeli. Všichni se ale kolem mě tvářili normálně a ani nedali najevo, že by se jim tento výrok nezdál.

Všichni kolem se tvářili tak přesvědčivě, že to tak zkrátka je, že jsem zapochybovala o svých pocitech já. A abych před nimi neztratila krédo, tak jsem v sobě potlačila pochybnosti a nesouhlas. Umlčela jsem i svůj vnitřní hlas (dokonce s lehkou výčitkou, že díky němu mám "předpotopní názory, kvůli kterým jsem divná"), který křičel: „Tak to, Kačenko, není, nevěř jim. Srdce cítí bolest a nemusí ji ani vidět…“.

V této oblasti jsem tento hlásek na deset let nepustila ke slovu a nevěřila jsem tomu, co mi stihl říci, než jsem ho umlčela...