Ve své praxi se často setkávám s tím, že lidé si přejí mít "klid", že po něm volají, touží po něm a připadají si ukřivdění, sebelítostiví, či jsou až vzteklí a agresivní, když ten klid nemají.
Tři fáze psychických i fyzických změn
Dotyční lidé se právě tím, že chtějí "mít klid", dostávají do tří fází psychických i fyzických změn.
Tyto fáze však ten, který volá po klidu, nepozoruje, protože nastupují nenápadně a téměř nepozorovaně. Ovšem okolí onoho člověka tyto fáze prokazatelně eviduje.
První fáze: volání po klidu
První fázi by šlo charakterizovat jako volání po klidu z důvodu nestíhání.
Takový člověk volá po klidu rozumově a jenom občas i citem, a to v podobě touhy: aby měl čas uklidit, aby měl čas dokončit zanedbaný dům či byt, aby dohnal resty v práci...
Dotyčný má sice ještě dobrou náladu, ale už se tato dobrá nálada střídá se špatnou náladou, anebo s únavou. A právě v době únavy onen člověk pociťuje, že se mu nechce nic dělat, i když ví, že by měl uklidit, srovnat dluhy či resty.
Dobrá nálada mu jde ještě vykouzlit pokaždé, když se mu povede srovnat nějaký dluh či nedodělek...
Ale už v této fázi onen člověk volá po klidu, protož cítí, že se mu začínají kupit povinnosti, dluhy, nedodělky, nevyřešené záležitosti a není mu to příjemné - cítí se přetížen.
Přestává se tolik smát, ale ještě si najde důvody k smíchu, k pochvale věcí či lidí kolem sebe a ještě ale vidí i cítí hezké věci kolem sebe.
Toto volání po klidu je na bázi rozumové potřeby a mírné touhy mít klid, kdy dotyčný se cítí ukřivděn, že ten klid nemá.
V této první fázi se člověk potřebující klid může setkat s následujícími fyzickými projevy:
- rozšířené žíly
- píchání u srdce
- vrásky
- únava
- pocení
- záněty horních cest dýchacích ("rýmy", alergie, bolesti v krku)
- kožní projevy
- střídavý krevní tlak
- poruchy rytmu srdce
- mírné bolesti zad.
Druhá fáze: "hrnutí"
Druhou fázi lze charakterizovat jako "hrnutí" - hrnutí povinností, dluhů, nedodělků, nevyřešených záležitostí.
Člověk v této fázi se přemlouvá k výkonům. Cítí neochotu, a to jak k novým problémům, tak i k těm stávajícím.
Chová se pasivně ve věcech, které nehoří a odkládá je.
Neochota a nechuť se mu začínají projevovat v podobě restů, prohlubujících se dluhů, nedokončených povinností.
Začíná ztrácet věci, nebo se mu poškozují, či přestávají fungovat, přicházejí komplikace, škody, újmy.
V této etapě se takový člověk často setkává s tím, že mu doma nastane nějaký problém - vytopí se, nebo vyhoří, či jiná, třeba méně závažná nepříjemnost: zabouchne si dveře, ztratí občanku, klíče, důležité doklady apod.
V této fázi se člověk musí přemlouvat i k dobré náladě. Začíná převládat nespontánní smích.
Takový člověk je většinou zamlklý, nechce nic řešit, při jakékoli komplikaci je rozložený.
Převládá u něj únava a odpor něco dělat. Většinu věcí v této fázi dělá člověk pouze pod hrozbou (musím uklidit, protože přijde návštěva, musím dokončit práci, jinak mi hrozí vyhazov, musím nakoupit, jinak budu mít hlad).
Netěší se dárkům, sice je používá, ale má radost pouze na základě rozumu (je docela rád za ty věci).
Přestává být aktivním, ale ještě funguje - ze setrvačnosti a s odporem. Co nemusí, to neudělá. Cítí obrovskou únavu, a to kdekoli a kdykoli.
Vyhýbá se konfliktům tím, že je ukončuje stručně, nebo se vyhýbá konfliktním tématům vůbec. Řeší věci jako stroj a co nemusí, neřeší.
Takový člověk urputně volá po klidu, a to nejen rozumem, ale na síle přidává i cit, touha, přání. Oba póly, rozum i cit, začínají být nebezpečně vyrovnané. Člověk takzvaně to, že chce mít klid, myslí již vážně. A občas se mu i povede tento stav nicoty si navodit.
V této druhé fázi se objevují tyto různé fyzické projevy:
- nespavost střídající se s údajně nepřekonatelnou únavou
- žlučníkové projevy
- obezita
- záněty dolních cest dýchacích
- křečové žíly
- zimnice
- výpadky
- motání hlavy
- vysoký krevní tlak
- ozývají se ledviny
- zhoršuje se hybnost kloubů.
Třetí fáze: "převálcování"
Třetí fáze lze nazvat "převálcování" končící prvotním odporem a následnou lhostejností.
Tato etapa se projevuje naprostým odporem a odmítáním přirozených úkonů: neochota vstávat, neochota jíst, neochota se mýt, česat, mluvit...
Dotyčný člověk si sám navozuje stav klidu, a to jak rozumem, tak i citem v té nejvyšší možné míře.
Takový člověk neřeší ani to, co by měl. Nezajímají ho povinnosti, dluhy.
V jeho věcech či v jím svěřených úkolech vládne totální nepořádek, zmatek, chaos, rozvrat. A dotyčný to neřeší, a to ani pod hrozbou škody, ztráty, újmy. Cítí totiž naprostou lhostejnost, beznaděj, odevzdává se...
Nesměje se, nerozbaluje dárky, nekupuje dárky. Nezajímá se o nikoho, uvnitř má pocit ztracenosti, opuštěnosti, osamění, nepochopení, smutku, vnitřního rozvratu.
Převládá u něj nechuť žít a cokoli řešit.
Člověk v této fázi bere jakýkoli úkon jako nesmírně namáhavý. Jít se večer umýt? Koupelna je tak daleko a je to tak vysilující.
Takovýto člověk začíná hodně posedávat, přestává dbát na oblečení, začíná cítit lhostejnost k tomu, jak působí na své okolí, zda má ke svému okolí závazky, povinnosti, či třeba jenom potřeby.
V této třetí fázi obvykle přichází nějaká závažná nemoc, a to:
- obvykle mrtvice
- rakovina
- zlomenina
- infarkt
- duševní nemoc
- "stáří".
Při opakovaní fáze číslo tři, kdy si člověk nedá říci a opakovaně volá po klidu, končí tato etapa smrtí.
Nejnebezpečnější je si toto volání po klidu navozovat jak rozumem (v podobě představ, potřeb, nároků, přání), tak i citem (v podobě touhy). Ze začátku člověk říká: "chci mít klid", ale necítí to tak, či to ani tak nemyslí. Postupem času to však občas začne tak myslet či cítit, a nakonec v poslední fázi to přímo vyžaduje, přímo si tento stav navozuje i rozumem, i citem (potřebuje to a touží po tom) a nenechá se přemluvit, aby myslel jinak.
Tito lidé si neuvědomují, že volání po klidu je volání po smrti. Pro tělo je totiž "klid", ať už duševní či fyzický ve smyslu nečinnosti, naprosto nepřirozený.
Tělo je stvořené pro činnost, aktivitu, činorodost.
Pro tělo je nepřirozené fyzicky odpočívat (mimo přirozeného spánku či krátkého oddechu po stavu vysoké fyzické zátěže, kdy skutečně stačí člověku vydýchat pár vý-dech-ů, aby si od-dechl a pak je schopen normálně fungovat dál).
A také je pro člověka nepřirozené nemyslet. I ten, kdo tvrdí, že nemyslí, tak myslí - myslí na to, že na nic nemyslí.
Proto mozek, když slyší povely přikazující nečinnost, je hodně zmaten. Protože pro mozek "klid" znamená:
-
nehýbat se (nedýchat, nemrkat, netrávit, nemetabolizovat, netepat, nevidět, neslyšet, necítit nosem ani na těle, zkrátka nevykazovat ani aktivitu, ani pasivitu...)
-
nemyslet (necítit, nemyslet, neřešit, nerealizovat svoje touhy, představy, přání, nestěžovat si, nehledat řešení, nevykazovat a potlačovat jakoukoli duševní aktivitu či pasivitu, zkrátka nevykazovat nic...).
Z uvedeného jasně vyplývá, že volání po klidu je jednoznačné volání po smrti. Než si však člověk svým nárokováním si na klid navodí smrt, tak mu mozek dává možnost pochopit pomocí nemocí, že klid není cílem jeho života.
Tento klid zažívá člověk v podobě ulehnutí z důvodu nemoci.
Když se člověk, který leží z důvodu nemoci, neuvědomí a nepoučí se z tohoto klidu (touhou či potřebou: ať už mohu něco jít dělat či řešit), tak mozek navodí časem skutečně smrt - buď smrt psychickou, kdy člověk "odejde" psychicky, nebo i fyzickou.
Tudíž není správné volat po klidu za žádných okolností. Ani z legrace ne.
Člověk ovšem může, zaslouží-li si to, volat po oddechu (ovšem krátkém), nebo po činnostech, při kterých se zrelaxuje. Má však volat po těchto činnostech, ale nemá volat po klidu.
Dovolená, trávení času u knížky či na procházce ale nemá být na úkor povinností. A ani nemá být spásnou myšlenkou. Má to být odměna za předchozí činnost.
Člověk se má odměňovat tím, co ho pozvedne na duchu či těle, co mu dodá síly.
Klid, zahálení člověku sílu nedodá. Vždyť sportovci na to, aby měli sílu a dokázali podávat výkony, trénují, namáhají se, neleží. Stejně tak i člověk, který chce být duševně zdravým, trénuje svoji duševní sílu: řeší, vymýšlí, soustředí se, namáhá svůj mozek, nezahálí. Jedině namáháním se člověk udrží svoji kondici.
Jinak člověk nejprve začne scházet a časem i "odcházet". A je tedy na člověku samotném, jakou cestu si vybere.
Je lepší brát problémy, komplikace, povinnost jako úžasné možnosti se realizovat, trénovat svoje dovednosti a schopnosti, než jako přítěže, důvody k vzteku, sebelítosti, pasivitě, útěku či odporu.
Člověk by ve svém slovníku slovo klid vůbec neměl mít a neměl by ho ani používat, dokonce na něj ani nepomyslet. A jakmile by měl tendenci pomyslet na to, že chce klid, tak si má říci, že klid bude mít zaručeně v hrobě, ale nyní si bude užívat a řešit to, co mu život přináší, protože ve všem, co mu život přináší je vzkaz, znamení.
A když to znamení, vzkaz bude hledat (a může být klidným, že dříve či později vždy pochopí význam všeho, co se mu v životě děje) a použije ho v životě, tak zjistí, že právě problémy a komplikace jsou jedinečnou možností seberealizace s následnými sladkými plody, když člověk právě díky komplikacím objeví, kolik netušené síly a energie v sobě má.
V době klidu či nečinnosti člověk nemá šanci objevit fakta o sobě, objevit to, co v sobě má hezkého a dokonalého a co čeká na objevení a uvedení do života.
I když člověk někdy nezvládne určitou situaci na jedničku, nebo právě v té komplikaci něco zkazí, tak vždy s odstupem času člověk zjistí, že na zvládnutí té situace měl síly, energii, schopnosti i dovednosti, akorát je neuplatnil či uplatnil málo. Ale vždy člověk zjistí, že na to měl a má.
Toto poznání je nesmírně důležité pro každého člověka. A toto poznání čeká na každého člověka, proto by se neměl vyhýbat příležitostem projít tímto poznáním.
A i když člověk něco někdy zkazí, tak vždy dostane ještě mnoho šancí objevit a uplatnit to dokonalé, co vše v sobě má. Je už ovšem na každém, zda ten objev, poznání ("na co mám a jaký dokonalý skutečně jsem") udělá či uplatní.
Z toho, co jsem zde napsala, tedy jednoznačně vyplývá, že nikdo nemá volat po klidu, protože by se ochuzoval o možnost objevit a následně použít navenek svoji vnitřní dokonalost...