Všude samá energie
Ve škole nás učili, že vše, co je okolo nás, jakákoli hmota či látka, je tvořena malými částicemi, kterým se říká atomy.
Ještě před dvěmi stoletími si vědci mysleli, že atom je dále nedělitelný. Avšak ke konci devatenáctého století tento svůj názor poopravili, protože byl učiněn objev, že atom lze ještě dále dělit na menší části - na tzv. subatomární částici, kterou vědci pojmenovali elektron. A o pár desítek let později vědci ještě zjistili, že atom lze dělit nejen na elektrony, ale i na další částice, kterými jsou protony a neutrony.
Také vědci s velkým údivem zjistili, že ve skutečnosti tyto subatomární částice nejsou hmotné částice, ale že jsou to buď kladně, či záporně anebo neutrálně nabité elektrické náboje. A díky rozdílné polaritě svého náboje tyto nehmotné částečky uvnitř atomu kmitají, čímž vzniká lidským okem zachytitelná frekvence, která se navenek lidem jeví jako pevná hmota.
Shrneme-li tyto vědecké fakty, tak zjistíme, že vše, co je na této Modré planetě, není ve skutečnosti pevnou a kompaktní hmotou, jak to vnímáme pohledem svých očí, ale že ve skutečnosti je celý svět nehmotný - je to vlastně shluk nábojů, které různým způsobem kmitají.
Tedy vše na tomto světě - auta, nábytek, mobily, jídlo, stromy, rostliny atd., prostě všechno, co okolo sebe vidíte je tvořeno shlukem frekvencí elektrického náboje - pro zjednodušení již budu dále psát jen frekvence.
Jak těžké je toto si představit, že?
Vždyť i ten můj notebook, na kterým teď píši tento článek, vidím jako něco pevného, celistvého, jednolitého a vůbec nevidím, že by v něm něco kmitalo, že by to byla pouhá frekvence.
A to, co vidím jako údajnou hmotu, potvrzují i moje prsty, když se dotýkají kláves a narážejí na něco pevného, do čeho se mi prsty nezaboří.
Kdybych však začala tento můj notebook zkoumat pod silným elektronickým mikroskopem, tak bych opravdu zjistila, že uvnitř je tvořen malými částečkami, které v něm různým způsobem kmitají a že můj notebook je vlastně zhmotněním pohybu, frekvence.
Před chvílí za mnou přilétla vosa a sedla si na horní hranu displeje mého notebooku. I ona se pomocí mého oka zdá jako tvoreček, jehož tělíčko je tvořeno pevnou hmotou, která je černožlutě zbarvená. Jenomže i kdybych tuto vosu opět dala pod silný mikroskop, tak bych viděla spoustu malých částeček, které se v ní pohybují a zjistila bych tedy, že i její tělíčko je vlastně tvořeno shlukem elektrického náboje, který nějakým způsobem kmitá.
Lidské tělo je také „pouze“ shlukem frekvencí
Ačkoliv se to na první pohled tak nezdá, tak i naše tělo ve skutečnosti není pevnou hmotou. Když bychom se totiž podívali na lidské tělo silným elektronickým mikroskopem, tak bychom opět viděli to, co nás učili ve škole.
Viděli bychom, že i naše tělo se skládá z atomů, tedy z kladně, neutrálně a záporně nabitých elektrických nábojů, které určitým způsobem kmitají.
Z toho tedy vyplývá, že i naše tělo je shlukem frekvencí a je tedy něčím nehmotným.
Každý orgán těla má svoji specifickou frekvenci, což ostatně potvrzují i vědci, kteří zjistili, že každý orgán uvnitř kmitá jinak - frekvence slinivky je rozdílná od frekvence jater, frekvence jater od frekvence žaludku atd.
Některé z těchto frekvencí se lékaři naučili měřit. Například lékaři umí změřit frekvenci mozku - EEG, či frekvenci srdce EKG.
Jak je tedy ale možné, že když se dotkneme lidského těla, tak že se dotkneme něčeho pevného a nepropustného?
Jak jsem již říkala, každá frekvence má svoje vlastnosti. Tyto vlastnosti se odvíjejí především od vnitřního kmitočtu, který určuje její hustotu, její barvu a tvar.
Například čím je vnitřní pohyb rychlejší, tím je hustota frekvence větší a navenek se nám při pohledu lidským okem slévá v celistvé těleso.
Abych vám toto lépe vysvětlila, tak si vezmu na pomoc třeba větrák, který je tvořen vrtulkou. Když je větrák v klidu, tak zcela zřetelně vidíme lopatky vrtulky, mezi kterými je prázdný prostor. Pustíme-li však větrák a budeme přidávat na rychlosti jeho otáčení, tak zjistíme, že jednotlivé lopatky vrtulky i prázdný prostor mezi nimi po čase přestaneme rozeznávat, až nakonec se zdá, že z vrtulky větráku je celistvé kompaktní kolo. Jak zdání klame, že?
Principielně je to stejné i s lidským tělem, a ostatně se všemi věcmi okolo. Díky vnitřnímu pohybu ho vnímáme jako něco kompaktního, celistvého. A čím je kmitočet dané věci silnější nebo rychlejší, tím je i „hmota“ kompaktnější.
Například kmitočet (hustota) vody je menší než kmitočet (hustota) lidského těla, proto člověk může proniknout do frekvence vody a může v ní plavat. Zatímco kmitočet kovu je rychlejší než kmitočet lidského těla, proto kov může proniknout do lidského těla a může ho poranit.
Lidské oko nevidí vše
Z vlastní zkušenosti znám, že není zcela jednoduché si připustit, že svět ve skutečnosti není takový, jak ho den co den vnímáme my „pouhým“ pohledem lidského oka.
Lidské oko je totiž svojí strukturou nastavené tak, že pohyb atomů, respektive jeho částic coby nábojů nevnímá, což pro mnoho lidí může být právě matoucí při vnímání podstaty světa.
Avšak je dobře, že je takto lidské oko nastaveno.
Vždyť zkuste si představit, že byste třeba místo již zmiňovaného notebooku viděli shluk tetelících se atomů, který by svým vzhledem vůbec nepřipomínal notebook a vy byste na něm měli něco psát.
Nebo kdybyste pohlédli na své milované dítě a místo pohledu, na který jste zvyklí, byste uviděli jenom směsici pohybujících se elektrických nábojů. Místo obličeje byste viděli rej různých pohybů a kdybyste svému dítěti chtěli dát pusu, tak místo úst byste hledali oblast, která kmitá jinak než ostatní.
Anebo zkuste si představit, že si sednete do auta a místo současného tradičního pohledu byste místo volantu viděli cosi kruhového, co se uvnitř hýbe. Místo karoserie, která v člověku vytváří pocit bezpečí, byste viděli cosi nehmotného, co určitým způsobem kmitá.
Toto všechno by byly natolik rušivé elementy, které by odváděly vaši pozornost, že lidské oko z tohoto důvodu bylo nastaveno tak, že pohyb uvnitř atomů za normálních okolností nevnímá.
To, že však tuto skrytou frekvenci uvnitř údajné hmoty člověk nevidí, neznamená, že neexistuje. Což si ostatně můžete potvrdit tehdy, když se na okolní svět podíváte pomocí silných elektronických mikroskopů, které umožňují frekvenci „hmoty“ vidět.