Přeskočit na obsah | Přeskočit na navigaci

Vyhledávání

Úvod » Články » Nemoci a uzdravení » Rubrika: Nemoci a uzdravení - základní principy » Šesté pravidlo při dohledávání psychické příčiny nemoci - pravidlo "při opakující se nemoci dohledej to, zda se ta nemoc nevrací v podobném období" II.

Šesté pravidlo při dohledávání psychické příčiny nemoci - pravidlo "při opakující se nemoci dohledej to, zda se ta nemoc nevrací v podobném období" II.

V minulém článku jsem se začala věnovat dalšímu pravidlu, které blíže zužuje oblast v psychice, ve které člověk má dohledávat příčinu opakujících se nemocí.
Mimo jiné jsem zde rozebírala i to, že opakující se nemoci podle tohoto pravidla rozdělujeme na nemoci sezónní a nemoci o dovolených.

Dnes si probereme další dvě kategorie těchto nemocí.

Nemoci víkendové

Víkendové nemoci jsou nemoci, které se opakovaně vrací o víkendech.

Do této kategorie tady patří nemoci, které vznikly od pátečního odpoledne až do nedělního odpoledne. Nemoci, které propuknou až v neděli večer, patří již mezi nemoci pracovních dnů.

Všechny víkendové nemoci jsou reakcí na víkend - na víkendový program, víkendové akce, víkendová setkání, víkendové společníky, víkendovou tématiku.
Zkrátka, tyto nemoci jsou reakcí na očekávané víkendové vjemy.

Příklady víkendových nemocí

Příklad Matýska

Matýskovi je sedm let a jeho rodiče jsou rozvedení. Bydlí u maminky a na tento letní prázdninový víkend má jet s tatínkem na vodácký víkend.

V pátek ve dvě hodiny odpoledne má pro něho přijet tatínek. Jenomže v poledne právě v den odjezdu začalo Matýska bolet bříško, začal mít průjmy, zvýšenou teplotu a zvracel.

Maminka znalá Avenny okamžitě dohledala, co se v Matýskovi odehrává. Zalovila totiž v paměti a skutečně našla příčinu jeho zdravotních obtíží a ani jí to nedalo moc práce.

Vybavila si totiž, že loni, také o víkendu, byl Matýsek s tátou na vodáku. Matýsek i jeho tatínek se tenkrát s lodí převrátili. Matýsek se hodně lekl, protože ještě neuměl pořádně plavat a byla tam hloubka. Sice měl záchrannou vestu, ale ta mu byla velká, takže z ní vyklouzl. Velký proud ho unášel pryč od tatínka a on se z posledních sil přidržoval vesty. Bál se vody a také se bál tatínkovi ukázat, že se bojí.

Nakonec to ale Matýsek zvládnul a tatínek místo toho, aby ho pochválil, že to i s tou velkou vestou hezky zvládl, tak mu ještě vynadal, že si tu vestu nandal špatně. A přitom za tu velkou záchrannou vestu přece nemohl Matýsek, ale ten, kdo mu tuto velikostně neodpovídající vestu dal. A tu mu dal tatínek, takže za to mohl on.

Tatínek neodhadl, co se v Matýskovi odehrávalo. Sám se hodně lekl, ale svůj strach zpracoval tak, že ještě vynadal svému synovi za něco, za co nemohl Matýsek, ale on sám. A pak už to bohužel ani neodvolal. Dokonce si namlouval, že to vynadání je adekvátní projev lásky mezi "chlapy". Matýsek z toho přece musí poznat, že mu na něm záleží, ne? Jenomže v Matýskovi se uložil strach, že něco na vodáku opět nezvládne.

Matýskovi se jinak vše kolem na vodáku líbilo. Líbila se mu parta lidí, se kterou tam s tatínkem byli. Líbilo se mu také koupání, stavění stanu, nafukování matrací, nošení kamenů na táborák. Dokonce mu táta půjčil i nůž a dovolil mu, aby si naostřil špičku větvě na opékání vuřtů. Líbilo se mu i pozdní usínání, hra na kytaru a zpěv. Nakonec přemohl i svůj stud a u táboráku zpíval.

Ale jediná věc - sjíždění řeky už bylo pro něho spíše za trest. Tenkrát totiž musel ten vodák dokončit v té velké vestě, která mu už jednou nepomohla. Vždyť ani nešla upevnit, protože neměla tkaničky. A tak se Matýsek bál, že mu znovu ta vesta nepomůže a že se už příště neudrží.
Tolik se bál každého jezu a tolik se těšil, jakmile vylezli z lodě. A tyto vzpomínky se mu uložily nesmazatelně do paměti.

A právě tyto vzpomínky maminka dohledala, protože se jí Matýsek tenkrát svěřil. Akorát netušila, že je v něm ten strach až tak velký, že se jednou ozve v podobě těchto projevů.

Maminka však zareagovala moc hezky. Byť pro Matýska měl tatínek přijet již za dvě hodiny, tak ona, napůl s tajuplným výrazem, napůl laškovně (z jejího obličeje i z jejího tajnůstkářství nešla zlověstnost) Matýska i s průjmem, zvracením a teplotou naložila do auta a až cestou mu vysvětlila, kam jedou. Řekla mu, že s ním jede koupit tu nejlepší záchrannou vestu, která mu padne jako ulitá.
Také mu řekla, že kdyby ji neměli v obchodě, kam teď mají namířeno, takže pojedou do dalších. A slíbila mu, že kdyby ji nesehnali, tak že ho tatínek nedá do lodě dřív, než mu nesežene vestu, která mu padne.

Také mu vysvětlila, že vodák, člun i voda nemohou za to, že má strach. Vysvětlila mu, že kdyby měl záchrannou vestu akorát na něj, tak by to pro něj bylo dobrodružství, ne-li legrace.
A ještě mu řekla jednu zásadní věc: "Podívej, vždyť ty jsi celý rok chodil na plavání. Ty už umíš plavat, jsi tak šikovný, že vestu už potřebuješ jenom na divoká místa a tam je potřebují i dospělí. Ta klidná místa přece uplaveš levou zadní."  A na Matýska se uculila.

Matýsek ji pozorně poslouchal a cítil, že maminka má pravdu. Než dojeli do onoho sportovního obchodu, Matýskovi polevily křeče v bříšku, které provázely jeho průjmy a už mu najednou nebylo ani na zvracení.

Když si pak v obchodě vyzkoušel vestu, která ho skutečně objala a padla mu jak ulitá, tak ucítil pocit bezpečí a začal se těšit na to, až si ji vyzkouší. Přestal se bát, že se mu něco stane.
Najednou, tak jak přišla, tak zmizela i horečka. A než přijel tatínek, tak Matýsek byl v pořádku.

Kdyby maminka nebyla zasáhla, Matýsek by nejel na ten vodák a takto by reagoval každý rok. Rodiče, neznalí Avenny, by ty projevy přikládali jídlu či viróze apod. A neměli by ani nejmenší tušení, že jeho nemoc jde takto odstranit. Ponechali by ho, neznalí věci, napospas jeho matné, nepříjemné vzpomínce a velkému strachu. Jeho postoj k vodě by byl léta vyhýbavý. A otázkou je, kdy by Matýsek tento svůj postoj změnil a kdy by si uvědomil, že už je velký a že už by se převrácení lodě bát nemusel.

Rekapitulace Matýskových vnitřních pochodů:

Víkendová akce: vodák se mu líbil, není zde vjem, který by vyvolal nemoc.
Víkendoví společníci: ti se mu také líbili (tatínkova parta), proto není ani toto vyvolávající prvek jeho nemoci.
Víkendový program: koupání, stavění stanu, nafukování matrací, nošení kamenů na táborák, dokonce mu táta půjčil nůž a dovolil mu, aby si naostřil špičku větvě na opékání vuřtů, pozdní usínání, hra na kytaru a zpěv - to vše se mu líbilo, až na jednu jedinou věc, kterou bylo sjíždění řeky. A právě tento činitel vyvolal jeho stav.

Toto byl přesně ten vjem z víkendového programu, který se mu opakoval z minula a ovlivňoval ho doposud, byť někde uvnitř, a který skutečně vyvolal takovouto smršť. 

Z tohoto příkladu tedy vyznívá rada na závěr: není radno znevažovat nebo přehlížet vzpomínky a ani nenápadné myšlenky či pocity.

Příklad pana Aleše 

Pan Aleš je ženatý a jeho žena je s jejich dvěmi malými dětmi na mateřské dovolené. Pan Aleš předtím nebyl moc nemocný, ale posledního půlroku víkend co víkend trpí migrénami. Vysledoval, že tyto jeho migrény pravidelně začínají v pátek v podvečer a trápí ho až do nedělní večera, kdy jako zázrakem zmizí.

Když se pan Aleš lékaře zeptal, proč tyto jeho obtíže přicházejí s tak "železnou" pravidelností, tak mu lékař odpověděl, ať v tom nic nehledá, že je to pouhá náhoda. A po vyšetření, které neodhalilo žádnou konkrétní příčinu těchto migrén, lékař předepsal panu Alešovi léky proti bolesti, které mu příliš nepomáhaly. A tak téměř všechny víkendy posledního půlroku strávil pan Aleš v posteli, kdy se tu bolest hlavy snažil zaspat.

Z toho, co jsem zde napsala, jednoznačně vyplývá, že migrény pana Aleše spadají mezi nemoci víkendové. Tzn. že tyto jeho zdravotní problémy jsou reakcí na dění o víkendu. Další indicií je to, že tyto migrény se u něj objevily před půlrokem, takže se pojďme podívat, co se před půlrokem u pana Aleše změnilo a co poznamenalo jeho prožitky víkendů strávených doma.

Do firmy, kde pracoval pan Aleš, před necelým rokem nastoupila nová zaměstnankyně. A hned od prvního okamžiku mezi nimi, jak se říká, přeskočila jiskra a oni se před půlrokem velmi sblížili a stali se z nich milenci.

Pan Aleš se na svoji milenku každý den moc těšil a tak začal chodit velmi brzo do práce a velmi pozdě se z ní vracel domů. Jeho manželce se to, že v práci tráví mnohem víc času než dřív, přestalo po čase líbit. Pan Aleš jí však vždycky lhal, že má hodně práce a že si v práci nemůže poroučet, co bude dělat a co ne, že by ho také mohli vyhodit a pak by zůstali téměř bez peněz. A že mu tedy nic jiného nezbývá, než hodně pracovat.

I přes jeho vysvětlování začala být jeho žena nespokojená a začala se viditelně trápit, že pan Aleš je tak málo doma. A tím, že nebyl přes týden téměř doma, tak se jeho paní o to víc těšila na víkendy, jak budou spolu a jak si to všechno vynahradí. Jenomže panu Alešovi se o víkendu stýskalo po jeho milence a vůbec netoužil být se svojí ženou. Po sblížení s jeho milenkou mu totiž začala jeho paní vadit, a to jak psychicky, tak i fyzicky (nechtěl se s ní ani již milovat) a tak se jí snažil co nejvíce vyhýbat. Na druhé straně však trpěl výčitkami, když viděl, jak je z jeho odmítání nešťastná a trápí se. A tak se víkendy pro něj staly "noční můrou".

O všedních dnech byl většinu času v práci a domů chodil až pozdě, kdy se vymluvil, že je unavený a šel hned spát. Ale o víkendech na něj celá ta svízelná situace doma dopadala v celé své váze. A tak se začal zmítat v pocitech výčitek, ale na druhé straně ho čím dál víc přepadala sebelítost a ukřivděnost, proč svoji milenku nepoznal dřív než se oženil, že teď musí doma čelit zájmu a touze své ženy a že se mu doma vůbec nelíbí.

Myslím, že je vám už jasné, kde pramení příčina migrén u pana Aleše, které pravidelně propukají víkend co víkend.

Pro úplnost ještě dodám, že obecně migrény vznikají mj. i na základě sebelítosti, neoprávněné ukřivděnosti vznikající na základě nepřijatelnosti nepříjemné situace, kterou si člověk způsobil sám.

Pan Aleš si nakonec celou situaci absurdně obrátil tak, že on je vlastně chudáček, který musí snášet přítomnost, lásku, touhu a zájem své ženy včetně jejích dotěrných otázek. A také si neoprávněně myslí, že osud si s ním nepěkně pohrál, že svoji milenku poznal až teď, kdy má dvě děti a ženu. Ve skutečnosti je to jinak, protože on si neměl s tou svojí kolegyní cokoli začínat dřív, dokud by si nevyřešil rodinné záležitosti následujícím způsobem:

  1. když si uvědomil, že mu jeho u ženy doma něco chybí, tak jí měl to, co mu chybí, konkrétně pojmenovat. Jeho žena by tím alespoň dostala možnost se změnit tak, aby mu začala dávat to, co mu chybí.

  2. kdyby mu to jeho žena i přesto nezačala dávat, kdyby se nezlepšila, tak měl právo od ní odejít. Důvodem jeho odchodu by však nesměla být jiná žena, ale to, že mu u jeho ženy něco chybí a jeho žena mu to odmítla dát.

  3. když už své ženě nedal šanci na to, aby to, co mu chybí, mu začala dávat a on se zamiloval, tak se měl k celé situaci postavit čelem. Měl být ke své ženě férový a měl jí říci o své milence. A pak měl od ní odejít s tím, že se se svojí ženou, která za jeho odchod nemohla  (protože jí nedal možnost se zlepšit) tolik jako on, velice slušně finančně i materiálně vypořádá. Měl ji nechat víc a odejít s málem, jako způsob nápravy dluhu, který způsobil on sám.

Toto vše mu ta bolest hlavy dávala najevo a vlastně mu říkala: "Aleši, ty jsi špatně vyhodnotil situaci, přehodnoť ji. Mýlíš se ve svých názorech a sice v tom, že ne tobě je ubližováno, ale ty Aleši ubližuješ.

Nemoci pracovních (školních) dnů

Nemoci pracovních (školních) dnů jsou nemoci, které opakovaně propukají v pracovních (školních) dnech.

U těchto nemocí je typické, že v době dovolených, volna či státních svátků nepřicházejí.

Nemoci pracovních (školních) dnů jsou reakcí na pracovní režim - tzn. na to, co se děje v práci či ve škole. Je to reakce na "kolotoč povinností" během pracovních či školních dnů.

Nemoci pracovních (školních) dnů vznikají i u dětí. Tyto nemoci:

  • u dětí, které nechodí do školky ani do školy, jsou reakcí na to, že rodiče musí do práce, nebo jsou reakcí na eventuální hlídání někým "cizím"

  • u dětí, které chodí do školky, jsou reakcí na dění ve školce, či na režim dne, kdy musí do školky

  • u dětí, které chodí do školy, jsou reakcí na dění ve škole, či na školní povinnosti a nebo jsou reakcí na denní režim, kdy je škola.

Příklad nemoci pracovních dnů

Paní Alžbětu před léty opustil manžel a tak zůstala sama se dvěmi syny. Paní Alžběta i přes to, že byla sama bez muže, tak byla vcelku spokojená a dařilo se jí. Kluci nijak zvlášť nezlobili a ani neměli nějaké výrazné problémy ve škole. Práce jí bavila a vydělala si i slušné peníze.

Jenomže před dvěmi měsíci začala paní Alžběta trpět tikem v pravém oku. Ze začátku tiku nevěnovala pozornost, ale poslední dva týdny tik zesílil natolik, že ji to začal hodně obtěžovat.

Paní Alžběta se kdysi doslechla, že nemoci vznikají na základě určitých myšlenek a pocitů, které má člověk změnit. A že když je změní, tak i jeho obtíže zmizí. A tak paní Alžběta začala dohledávat, co by mohlo způsobit její tik.

První, co si paní Alžběta uvědomila bylo to, že tik ji trápí jenom v pracovních dnech a že o víkendech a vlastně i o dovolené, na které byla s dětmi před měsícem, jí ten tik jako zázrakem přešel. Tzn. že ten tik bude mít něco společného buď s prací nebo s denním režimem pracovních dnů.

Dále si paní Alžběta našla, že tik je způsoben stresem a nervozitou a začala se tedy sama sebe ptát, z čeho je ve stresu a nervózní. Zda je to z denního režimu v pracovní dny, anebo z práce.

Když o tom popřemýšlela, tak zjistila, že s kluky nemá v pracovní dny nějak závažné problémy, že mají rozdělené úkoly, které si vcelku plní, takže domácí povinnosti zvládají bez problémů. Takže paní Alžběta začala dumat o tom, jestli je ve stresu či nervózní v práci. Po krátké úvaze si najednou uvědomila, v čem spočívá její problém.

Poslední dobou je velmi nervózní z nového kolegy, se kterým sdílí jednu kancelář. Její kolega nastoupil k nim do práce asi před třemi měsíci a vedoucí rozhodl, že bude s ní v původně její kanceláři. To se však paní Alžbětě vůbec nelíbilo. Roky už byla totiž v kanceláři sama a zvykla si při práci mít svůj klid.

Když však nastoupil její kolega, tak najednou v kanceláři byl v jejích očích rozruch a ona zjistila, že po těch rokách ticha a klidu jí v její kanceláři jeho přítomnost vadí a že se kvůli němu nemůže soustředit na práci.

Po čase začala paní Alžběta ve svém novém kolegovi vidět vetřelce, který jí znemožňuje pracovat a začala být z jeho přítomnosti nervózní. Navíc začala být ještě ve stresu kvůli tomu, že se nemůže pořádně na práci soustředit. Začala se bát, že udělá nějakou chybu, že se přepočítá (byla totiž účetní) a že pak bude mít problémy.

Pro pravdivé dokreslení situace je však důležité zmínit, že její kolega v kanceláři nedělal nějaký nepořádek, ani nic podobného. Občas sice telefonoval, nebo si chtěl s paní Alžbětou povídat, ale nijak zásadně ji nerušil.

Paní Alžběta si celou situaci ohledně příchodu nového kolegy do její kanceláře zhoršila a na základě toho začala být ve stresu a nervózní. A právě to, že se zbytečně cítí ve stresu a že je z jejího nového kolegy zbytečně nervózní, ji přišel říct její tik.

Paní Alžběta by si měla uvědomit, že kolega v kanceláři dělá jenom běžnou práci a to, že občas telefonuje je nezbytnou součástí jeho práce. Ostatně, vždyť ona telefonuje také. A to, že si s ní občas chce její kolega povídat, nemá brát jako obtěžování, ale jako zájem o ní, který by ji měl těšit.

A pokud by eventuálně povídání s kolegou přerostlo únosnou mez, tak to přece může v klidu kolegovi vysvětlit, že ať se nezlobí, že by si povídala, ale že musí pracovat, protože by jinak nestihla svoji práci. A až, kdyby to klidné, pohodové vysvětlení kolegovi nestačilo a kdyby přes to vysvětlení na ní nebral ohled a rušil by ji, tak by se přece mohla ohradit daleko důrazněji a nemusela by se tolik dní vnitřně cítit v tak velkém napětí.

Ten tik ji říkal, že ona přešla do odporu a napětí, aniž by svému novému kolegovi nejprve dala šanci a hledala by si k němu cestu. Tudíž, ten tik ji říkal: "máš v sobě napětí, které nemáš mít a nervózní se cítíš neoprávněně".

A paní Alžběta tedy toto napětí má zmírnit tím, že by si sama aktivně k němu měla pokusit najít hezký pracovní vztah. Měla by se k němu zachovat tak, jak by chtěla, aby ji někdo přijal, kdyby k někomu do kanceláře nastoupila ona sama.

Autor: Hanka Přádová
Volně přístupný článek

Hodnocení článku: 1

Známkování je stejné jako ve škole.

Zaslat článek e-mailem

Zaujal vás tento článek a chcete odeslat vašim známým odkaz na něj? Můžete k tomu využít náš jednoduchý formulář.

Bez práce nejsou ...

 

Komentáře

[10] Helena Lukešová
Jak poznat správnou míru?

Dobrý den,
děkuji za Vaše komentáře. Přemýšlím kde je ta správná míra času,který trávíme bez partnera. Kupříkladu můj muž má pocit že hodina dvě denně trávená sportem -bez rodiny- mu dodává spoustu energie a opravdu ho to moc baví. Trénuje, závodí a já si někdy pro sebe, někdy i jemu říkám- proč máš potřebu dokazovat že jsi dobrý? Mně stačí pocit, že jsem dobrá manželka a matka, nemusím si nikde propocovat tričko, abych dokázala že jsem i dobrá sportovkyně. To si ho raději propotím s rodinou na výletě.
Myslím, že co je pro jednoho správná míra, pro toho druhého být nemusí.
Na jednu stranu si myslím, že sportovat se dá i s rodinou, na druhou nechci být za saň, která manželovi nedopřeje co ho baví.
Paní Vlaďko pojmem sdílení myslím proces spoluprožívání či jak to nazvat. Pro mne to je asi to, co si na partnerství cením nejvíc. Vědomí, že at´se stane cokoli, mám vedle sebe někoho s kým to dobré, ale i špatné mohu sdílet.
Přeju hezké dny a budu ráda když mi napíšete své pohledy na věc. Helena

Přidáno: 4. 10. 2007 18:13

Na komentář reagoval

[9] Klára P.

Dobrý den paní Vlaďko, paní Heleno,
ráda se připojuji k Vašemu zamyšlení. Můj názor je, že každý z partnerů by měl mít i nějaký koníček, který sdílí s někým jiným či ho provozuje sám za sebe. Znám mnoho párů, kteří žijí jeden pro druhého, všechny koníčky, přátele mají společně a pak jim dělá problém, když mají být pár dní bez sebe nebo se rozejdou a zjistí, že vlatně nemají nic "svého". I já tuto zkušenost mám z předchozího vztahu. Otázka je jak řešit, když jeden z partnerů chce vše sdílet s tím druhým a trávit každou volnou chvíli jen s ním a nemá vlastní koníček. Má někdo takovou zkušenost? S přáním hezkého dne Klára

Přidáno: 2. 10. 2007 12:15

Na komentář reagoval

[8] Vlaďka Komlová
odpověď pro paní Helenu

Dobrý večer paní Heleno.
Můj názor je ten,že bychom měli s partnerem sdílet něco společného,ale zároveň by měl každý z partnerů mít možnost sdílet část nečeho s někým jiným,tzn.mít nějaké koníčky také pro sebe.Myslím si,že pokud s partnerem nesdílím skoro nic,pak vztah časem ochladne a skončí,protože to ty partnery nenaplňuje.Rozhodně by mne zajímal hlubší význam slova sdílení-je to stejné energetické naladění dvou lidí?????Také budu ráda za další názory.Zdraví všechny čtenáře Vlaďka K.

Přidáno: 1. 10. 2007 20:17
[7] Helena Lukešová
Sdílení

Dobrý den, Vaše myšlenka paní Vlaďko -Neztrácej čas s někým, kdo ho nechce trávit s tebou - mě inspirovala k přemýšlení o tom jak to je v partnerství se sdílením. Máme spolu s partnerem sdílet každou aktivitu a každou volnou chvilku nebo je dobré si najít i něco co baví pouze mne a co dělám sama? Cítím, že když druhý má potřebu trávit spoustu času něčím, co s partnerem nesdílí takže hledá naplnění, které ve vztahu nenachází. Platí to ale absolutně? Měli bychom se snažit abychom to co nás baví sdíleli s partnerem- nebo je normální některé věci sdílet i s někým jiným? Budu ráda když mi někdo pomůžete tohle "rozluštit". Hezké dny, Helena L.

Přidáno: 1. 10. 2007 10:28
[6] Vlaďka Komlová
dodatek

Dobrý den pane Vítku,tak jsme se opět setkali.Líbí se mi ještě jedna myšlenka......Neztrácej čas s někým,kdo ho nechce trávit s tebou.....někdy opravdu nechceme měnit zajetý životní styl,protože je to pohodlné a bojíme se změn...co bude??????Hezký prodloužený víkend všem Vlaďka K.

Přidáno: 27. 9. 2007 18:34
[5] Vítek P.
ještě pár myšlenek

Ono, i když se někdo chce změnit, tak to někdy nejde, protože třeba neví jak na to. Když ví, jak na to, tak to třeba taky nejde, protože ještě dělá chyby, je závislý na starých způsobech jednání. (Třeba já, mám letité zlozvyky, ale ještě se mi „líbí“.) A co když se někdo změnit nechce. Jaká je pravděpodobnost, že se změní?

Položme si otázku: Je spravedlivé, aby někdo zůstával s někým, kdo se nechce změnit? Není to mrháním času? Může takového člověka milovat, anebo se ta láska časem vytratí … není to škoda, být vedle někoho a nemilovat ho? Není to nespravedlivé vůči sobě?

Dobrý den paní Vlaďko.

Přidáno: 26. 9. 2007 21:41
[4] Vlaďka Komlová
Příspěvek

Dobrý den paní Květo a pane Vítku,dovolte,abych se připojila do Vašich komentářů.
Jen chci přispět myšlenkou.Není jednoduché rozhodnout,v kterém okamžiku má partner opustit toho druhého partnera.Příklad,muž před 10-ti lety pil poměrně dost,žena se rozhodne ,že odejde,ale po vzájemné dohodě se opět vrátí,muž nepije,život běží dál v pohodě,ale jeden z partnerů na sobě neustále pracuje,druhý setrvává na místě a mezi partnery vzniká hluboká propast,ovšem tuto propast vnímá partner,který se posouvá dopředu a ten druhý si moc přeje,aby ten první partner byl zase NORMÁLNÍ jako dřív.To je situace ?????Co teď s tím,když ten muž není tak špatný,ale propast se prohlubuje.Má právo žena nutit muže,aby na sobě zapracoval a posouval se,když ví ,že on nemá zájem?Muž v podstatě problém nemá,jen má najednou divnou ženu.Jak píšete pane Vítku,má žena právo stanovovat muži nějaká kritéria?Hlavně v oblasti duchovna?
Jen k zamyšlení zdraví Vlaďka K.

Přidáno: 26. 9. 2007 21:02
[3] Vítek P.
Paní Květo Sluníčková

Děkuji za pěkné psaní. Vůbec se nemusíte omlouvat, že to bylo dlouhé, protože od toho je ta diskuse. Věřím, že když jste to psala, tak jste si různé věci ujasňovala a porovnávala, takže jste to psala i pro sebe. (Já to tak dělám.) Takže druzí mohou být rádi, že jim nabízíte výsledek svého uvažování a podle mne se není zač omlouvat.

Svoji otázku, kvůli čemu případně druhého opustit jsem psal jako první naivní reakci, a pak jsem si na ní sám pro sebe odpověděl v tom smyslu, že na to, kdy nastal čas opustit partnera a kvůli čemu, přeci přijdu jako na ostatní věci v životě. Stejně jako třeba na příčinu nemoci. Klidně kvůli tomu můžu onemocnět. Anebo nemusím onemocnět a řekne mi to vnitřní hlas. Anebo ho opustit chci a není mi to dovoleno. Nebo nechci.

Další možností je, toho bolest způsobujícího partnera přežít. Pokud jste byla na poslední přednášce o Nesmrtelnosti, tak ho jednoduše necháte umřít a pak si v klidu budete žít dalších pár století. Zasazuji to do poněkud morbidní roviny, ale i to je řešení, pokud by si člověk neuspořádal vztah, dokud je ten druhý naživu. Otázka je akorát, kdo koho přežije.

Věta „Důvodem k rozchodu je třeba jen špatná myšlenka“ je moc hezká věta, pokud ji člověk aplikuje na sebe. Mohu ale toto žádat po druhém? Stanovovat pro něj taková kritéria.

Je to pěkné téma k přemýšlení.

Otázka vůbec je, kolik lidí se vědomě rozhodne pro Dokonalost? Ve všech směrech. A kolik jejich partnerů také? Jestli to není rozhodnutí pro Samotu.

Napsal jsem to trochu neuspořádaně, spíš jen myšlenky …

Mějte se fajn …

Přidáno: 26. 9. 2007 18:06
[2] Květa
Myslím, že můžete požadovat vše.

Dobrý den, pane Vítku,
ráda bych Vám napsala, co si myslím já. Když jsem si Váš dotaz přečetla, napadlo mě, že je možné požadovat vše, že záleží jen na jaké výši uvědomění daný člověk je. Myslím, že všechny příklady, které jste uvedl jsou důvodem k tomu, aby je daný člověk změnil a když ne, může to být důvod k rozchodu, protože MOHOU (záleží na úrovni vědomí) způsobovat druhému bolest (u Vašich příkladů ne fyzickou, ale psychickou). A ta bývá mnohem horší, než fyzická.

Napadlo mě takové přirovnání:
1. manželský pár (s velmi nízkou úrovní vědomí). Manžel bije manželku a sprostě nadává. Ta si UVĚDOMÍ při návštěvách svých známých, že to není v pořádku, že od ji nebije. Je fakt, že ji také sprostě nadává, ale nebije. A touží po tom, aby ji její manžel také nebil a diví se, proč si známá stěžuje na manžela, že je na ni sprostý, co ona by za to dala, kdyby to tak bylo.
Pro ni je důvod k nápravě, případně k rozchodu "bití". Protože to bolí.

2. manželský pár (vyšší úroveň vědomí). Naopak, pro ženu, které manžel sprostě nadává a ona si to UVĚDOMÍ, že by to mělo být jinak, je důvodem k rozchodu sprosté nadávání. A diví se, proč si její známá stěžuje, vždyť ji sprostě nenadává, jen ji někdy slově poníží - třeba před známými, že je slepice. Co ona by za to dala, kdyby ji její manžel jen někdy řekl, že je slepice. Sama musí posloucha tolik sprostých nadávek.
Pro tuto ženu je důvod k nápravě, případně k rozchodu, sprosté nadávání. Protože to bolí.

3. manželský pár (ještě vyšší úroveň vědomí). Žena , kterou manžel slovně před ostatními ponižuje. Ona si to UVĚDOMÍ. Co by dala za to, aby měla manžela, jako její sousedka, který se sice draze obléká a to tak, že utratí většinu peněz celé domácnosti, ale je na ni hodný. Slovně ji neponižuje před ostatními. Nebo si možná říká toto : " Ať se můj manžel klidně obléká jako vandrák, nebo ať si klidně kouří ve všech místnostech doma, nebo ať si klidně lenoší a popíjí, ale hlavně ať mě slovně nedeptá. To bolí."
Pro tuto ženu je důvod k rozchodu slovní napadání. To bolí.

4. manželský pár .....
Co tím mám na mysli : že každá další a další vyspělejší, uvědomělejší manželka, bude mít jako boles a tím pádem důvod k rozchodu,ZDÁNLIVĚ MENŠÍ A MENŠÍ prohřešky svého partnera. Píši zdánlivě, protože každé nesprávné jednání - ať u páru č.1, nebo u pomyslného páru č.6 - prostě druhou osobu, která je uvědomělá - BOLÍ.
Určitě Vy, ani já, nejsme na úrpvni vědomí páru č.1, ani č.2. Ani bychom si takového partnera nevzali. Prostě jsme někde... Možná jednou, až budeme na úrovni vědomí paní Katky a paní Hanky, poznáme a uvědomíme si, že důvodem k rozchodu je třeba jen špatná myšlenka. A já věřím, že to tak je. Ale, to je až jednou....

Pane Vítku, snad jsem své myšlenky popsala srozumitelně. Myslím si, že rozhodující je, na jaké úrovni VĚDOMÍ se dotyčný nachází. Čím více uvědomělý člověk, tím více vnímá, že by měl změnit to i ono, a ještě tamto,.. že by měl být jiný a jeho partner také a měl by s tím začít rychle něco dělat a když ne, není důvod k tomu, aby si nechal způsobovat bolest.

Ještě mě napadlo přirovnání k včelám:
Kdybychom sledovali úl a práci včel v něm a viděli bychom, že jedna včela každé ráno vyletí, lišácky se zozhlédne, zda ji někdo vevidí, zaleze pod úl na kytku a lehle si. Říkala by si: "No a co, půl dne si polenoším, ať makaj ostatní, to nikdo nepozná..."
Ani bychom nemuseli číst její myšlenky, co si říká, ale na první pohled bychom vnímali (uvědomovali si), že to není v pořádku. A nebylo by to v pořádku. Ostatním včelám by to také vadilo a nebylo by se čemu divit. Ostatním by ubližovala, musely by pracovat i za ni. (Každé nesprávné jednání ubližuje)
Nebo kdyby se pár včel přestalo omývat, létaly by se špínou několik dní starou a smrduté. To by nám to hned vadilo a bylo by nám to divné. To vnímáme dobře a rychle, u včel. Ale u sebe to přečhlížíme, tolerujeme, nebo požadujeme dostatek času na nápravu. Každá včela si uvědomuje, co má a co nemá dělat a dělá to, automaticky.
Pokusila jsem se na to podívat z jejich pohledu, zkuste to také. Jak by hodnotily ony nás?
To je, co, to je věcí, co bychom měli měnit?
Připadá mi to jako hezké přirovnání: já si myslím, že jako mají uvědomělé včelky právo po lenošivé včele chtít, aby byla jiná (představte si, jak by to v tom úle za chvíli vypadalo), mají uvědomělí lidé právo po svých partnerech chtít , aby se v oblastech, kde chybují stále zlepšovali a zdokonalovali. Až své chyby odstrní, a to i ty sebemenší. Třeba ty, o kterých píšete Vy.

Ještě se omouvám Vám i Všem čtenářům, že můj komentář je tak dlouhý. Mám pocit, že kdybych to napsala jen několika slovy, nevyjádřila bych se přesně.

Přeji všem sluníčkové podzimní dny, Květa

Přidáno: 25. 9. 2007 11:47
[1] Vítek P.
Prvníííí !

Dobrý den,
Zajímalo by mne, co konkrétně můžu požadovat na druhém, aby na sobě změnil a když to nezmění, tak můžu odejít, respektive ho požádat, aby odešel on. Když kouří a nechce přestat? Když pije? Když si dá jednu skleničku vína za měsíc? Za den? Když se ošklivě obléká? Když se obléká až příliš draze? Když nezhasíná v lednici? Věřím, že se můžu i rozhodnout a říci si, když bude dělat tohle a tohle, tak se mi zoškliví a nebudu s ním chtít být. Anebo si říci, i když to dělá, já ho chápu, že se nechce změnit. Pro něj to není důležité, aby bylo doma uklizeno. Já zase dělám jiné špatné věci a některé jiné mi trvalo odstranit mnoho let, tak by i on měl mít čas …

Přidáno: 5. 9. 2007 20:47

Nový komentář

Bez práce nejsou ...

 

Prosíme vás, abyste komentáře psali v souladu s dobrými mravy.
Nevhodné komentáře budou zablokovány.

Internetové adresy začínající http://, https:// a ftp:// budou převedeny na odkazy.

Tučné písmo můžete vložit pomocí [b]text[/b], pro kurzívu použijte [i]text[/i].

| Nahoru | Mapa stránek