Přeskočit na obsah | Přeskočit na navigaci

Vyhledávání

Úvod » Články » Nemoci a uzdravení » Rubrika: Nemoci a uzdravení - základní principy » Určení psychické příčiny u dětských nemocí III.

Určení psychické příčiny u dětských nemocí III.

Možná, že vy jste si uvědomili, že dítě je na svých rodičích v různých oblastech závislé. A čím je dítě starší, tak tím se i více osamotňuje a přestává být na svých rodičích závislé.

Posledními kroky k celkovému osamostatnění dítěte je ukončení finanční a materiální závislosti, které jsou velmi úzce propojené - bez financí si totiž člověk nemůže vytvořit materiální zázemí.

Finanční závislost

Finanční závislost dítěte na rodičích lze definovat jako období, ve kterém je dítě, ať již zcela či jenom částečně, závislé na penězích svých rodičů, protože samo ještě nevydělává.

Dítě je tedy v tomto období závislé na svých rodičích, kteří mu finančně hradí:

  • vybavení pokojíčku
  • hraček a dalších věcí pro dítě
  • oblečení a bot
  • jídla
  • učebnic a učebních pomůcek
  • kapesné
  • koníčky
  • cestovné

Období finanční závislosti tedy končí tehdy, kdy je již dítě schopné se finančně zabezpečit (konec finanční závislosti začíná brigádami).

Materiální závislost - ve smyslu zajištění materiálního zázemí

Materiální závislost je období, ve kterém rodiče zajišťují dítěti materiální zázemí, které dítě si nemůže zajistit samo (třeba proto, že ještě studuje a nemá pevný příjem).

Do materiálního zázemí patří především zajištění bydlení.

Materiální závislost obyčejně většinou končí tehdy, kdy dítě už má možnost mít vlastním přičiněním střechu nad hlavou (ať už pomocí hypotéky, pronájmu, půjčky atd.). Obvykle je toto období podmíněné pevným finančním příjmem.

Pět věkových kategorií dětí

Podle vyjmenovaných závislostí dětí na rodičích Avennu rozlišuje u dětí pět věkových kategorií.

Věková
kategorie

Závislost

Fyzická Psychická Finanční Materiální
I. Fyzická závislost Psychická závislost Finanční závislost Materiální závislost
II.   Psychická závislost Finanční závislost Materiální závislost
III.     Finanční závislost Materiální závislost
IV.       Materiální závislost
V. Celková nezávislost na rodičích

Všechny nemoci dětí, které spadají do I. a II. věkové kategorie, patří jenom rodičům či vychovatelům

Abych vám mohla dobře vysvětlit, co výrokem "všechny nemoci dětí, které spadají do I. a II. věkové kategorie, patří jenom rodičům či vychovatelům", mám na mysli, tak se musíme vrátit na samotný začátek života dítěte, kdy se narodilo.

Každé dítě se narodí a jeho největším úkolem je se seznámit s tím, jak to tady na té naší planetě chodí. Musí se naučit chodit, mluvit, jíst a pít. Ale také si musí osvojit v praxi zásady a pravidla, které se mají v životě dodržovat. Dítě sice tyto zásady a pravidla díky svému svědomí uvnitř cítí, ale přesto se je ještě musí naučit vhodně aplikovat do svého života.

I v osvojování těchto pravidel a zásad je dítěti největším pomocníkem jeho rodič či vychovatel. A je potřeba si uvědomit, že právě rodič či vychovatel je ten, kdo nejvíce malé dítě formuje. Malé děti totiž bezvýhradně přijímají to, co jim rodiče či vychovatelé řeknou a berou to, jako kdyby to byla stoprocentně pravda.

Sice se občas stává, že dítě cítí v sobě zmatek, protože například svědomí mu říká, že by se nemělo lhát, ale maminka mu řekne, že babičce se v některých věcech nemůže říkat pravda, protože by jinak byla smutná a tak to, co řekla maminka, si ono dítě vezme za pravdu a svoje svědomí v tomto umlčí. Maminčina slova si tedy vezme za normu správného chování a začne se jí i řídit.

Jinými slovy, pocity a myšlenky malého dítěte jsou odrazem jeho výchovy a prostředí, ve kterém se pohybuje. A pokud malé dítě onemocnění, tak je ta jeho nemoc určena rodičům či vychovatelům jako varovný signál, že něco nedělají dobře, že své dítě v dané oblasti nevychovávají správně, že něco zanedbali.

Neznamená to však, že tito rodiče jsou špatní či zlí, jenom něco udělali nesprávně:

  • neodůvodněně: třeba zrušili bez dostatečného důvodu svůj slib
  • nevhodně: něco uspěchali (neptali se nejdříve: "Proč?", ale: "Jak to, že…?" či udělali v nevhodný okamžik (zesměšnili dítě před ostatními nevhodnou poznámkou)
  • nepřiměřeně: něco přehnali (v zájmu toho, aby si dítě bylo poslušné, ho vystrašili) či něco nedotáhli do konce (nepomohli, když to slíbili)
  • necitlivě se zachovali (nepochválili dítě za uklizený pokojík, ale vynadali mu za neuklízenou kuchyň)
  • nesprávně: vštěpili dítěti názor, o kterém si mylně domnívali, že je správný
  • atd.

Rozdíl mezi nemocí dospělého člověka a dítěte je tedy v tom, že nemoc u dospělého vzniká z neoprávněného (nesprávného) pocitu či myšlenky, zatímco nemoc u malého dítěte vzniká na základě oprávněné myšlenky či pocitu, který je odrazem nesprávné výchovy dítěte. 

Příklady

Malý Karlík má zánět levého středního ucha.

Nemoci uší jsme tady na webu ještě neprobírali, ale už teď dopředu vám mohu napovědět, že tyto nemoci jsou vždy způsobené postojem k tomu, co člověk slyší.

Vrátím-li se zpět ke Karlíkovi, tak Karlíkovi rodiče se před ním poslední dobou hodně často hádají. Karlík si s tím nezná rady a moc ho to zraňuje.

Rodiče mu totiž tyto hádky nijak nevysvětlili a tak Karlík má strach, že se rodiče rozejdou - vždyť i Pavlík ze školky mu říkal, že jeho rodiče se také doma takhle hádali a pak od nich jeho táta odešel a od té doby ho už neviděl.

To, že Karlík má problémy s levým uchem, má být pro jeho rodiče signál, že něco zanedbali ohledně toho, co Karlík slyší, protože mu to oprávněně ubližuje. To ucho jim signalizuje, že by měli Karlíkovi úměrně jeho věku vysvětlit jejich hádky a neměli by dělat, že se ho to netýká.

Měli by mu třeba říci:

  • "Karlíku víš to, že se s tatínkem poslední dobou hádáme, neznamená, že se už nemilujeme a že se chceme rozejít. My se pořád milujeme a to, že se hádáme, je jenom to, že se neumíme nalézt cestu, jak se mezi sebou dohodnout a takto nešikovně hledáme, kde je pravda. Víš, my také ještě některé věci neumíme, ale uvědomujeme si, že bychom se takhle neměli hádat, že bychom se s tatínkem měli naučit hledat pravdu jinak.

    Tak víš co, Karlíku? My se s tatínkem budeme učit spolu jinak mluvit a ty příště budeš znát, když se budeme hádat, že se nám to ještě nepovedlo. A že to, že na sebe zase křičíme, neznamená, že se chceme rozejít, ale že se pořád milujeme, akorát zase jenom neumíme najít, kdo z nás má pravdu. A neboj, pak se určitě udobříme, vždyť to znáš..."

    Když toto rodiče Karlíkovi řeknou, tak příště, kdy by se event. jeho rodiče zase hádali, se už nebude bát, že se rodiče rozejdou, ale naopak si vzpomene na to, že se maminka s tatínkem učí se sebou jinak mluvit a že se jim to dneska nepovedlo a že se pak budou udobřovat.

  • Pokud by však Karlíkovi měli v úmyslu se rozejít tak by mu samozřejmě neměli lhát a měli by říci něco v tomto smyslu:

    "Karlíku, určitě sis všimnul, že se s tatínkem poslední dobou hodně hádáme. Víš, v životě se občas stává to, že dva lidé, kteří spolu žijí, se přestanou mít rádi. A i když mají spolu děti, tak zjistí, že si nerozumí natolik, že spolu už nechtějí bydlet. A právě toto se nám stalo s tatínkem.

    To, že se však chceme rozejít, neznamená, že už tě nemilujeme, nebo že bys snad za to mohl ty. My tě milujeme a ty za to skutečně nemůžeš. Kdyby sis to začal myslet, že tě nemilujeme nebo že za to, že se hádáme, můžeš ty, tak by sis myslel něco, co není pravda a trápil by ses úplně zbytečně.

    My tě oba dva milujeme a na tom nic nezmění ani to, když se s tatínkem rozejdeme. A nikoho z nás tím rozchodem neztratíš. Ani mne, ani tatínka. Naopak si myslím, že si tatínek na tebe najde více času, že tě bude chodit často navštěvovat a budete spolu jezdit k moři, na výlety, do zoo a tak.

    A ještě ti chceme říct, že si uvědomujeme, že není od nás hezké, že se tady takhle před tebou hádáme. My už si na to dáme pozor. Ale kdyby se nám to ještě třeba někdy nepovedlo, tak věz, že tě oba dva milujeme...
    A kdyby se ti to nelíbilo, jak spolu mluvíme, tak hned přijď a neboj se nám to říci, protože se někdy může stát, že si to, že se hádáme, nevšimneme, víš? A díky tobě si to můžeme všimnout a určitě to napravíme."

Samozřejmě, že je důležité, aby rodiče opravdu svá slova dodrželi. Měli by určitě hledat způsob, jak se spolu domluvit bez hádek a křiku a měli by brát v potaz, že Karlíka se celá situace doma dotýká.

Autor: Hanka Přádová
Volně přístupný článek

Hodnocení článku: 1,56

Známkování je stejné jako ve škole.

Zaslat článek e-mailem

Zaujal vás tento článek a chcete odeslat vašim známým odkaz na něj? Můžete k tomu využít náš jednoduchý formulář.

Bez práce nejsou ...

 

Komentáře

[15] Helena Lukešová
samostatné bydlení

Dobrý den,
souhlasím s Vámi paní-slečno Žaneto. Osamostatnění dětí od rodičů dětem do života velice pomůže.
Řekla bych že důvod proč to někdy nevyjde není v dětech ale v rodičích.
Když si rodič dá na první místo děti a partnera až na druhé, tak si na to za ty roky zvykne tak, že představa žití bez dětí mu nevyhovuje. A tak než by své dítě pustil do života aby převzalo zodpovědnost samo za sebe, raději tu zodpovědnost převezme sám a pere a vaří a uklízí a zařizuje...

Jednou jsem slyšela od Michaela Kocába hezký příměr. Partnerství je strom a děti jsou plody. A co má větší smysl se starat o jabloň nebo o jablka?
Hezký den, Helena

Přidáno: 12. 11. 2007 9:48
[14] Žaneta Valentová

Dobrý den,

se zájmem čtu Vaše názory a vzhledem k tomu, že jsem zhruba před třemi roky odešla od rodičů do vlastního bydlení, jsou mé zážitky na toto tema docela čerstvé. Také odhodím stud a podělím se o své zážitky s vámi :-)

Myslím si, že " dospělé děti " by měli bydlet sami , bez rodičů, bez ohledu na to zda partnera mají či nikoliv . Samozřejmě otázka je, jestli na to seženou ve svých začátcích dostatek financí.

Mám kolem sebe pár známých, kteří nejsou původně z Prahy a přesto se do Prahy přistěhovali a bydlí tu v pronájmů. Vzhledem k výši dnešních pronájmů bydlí třeba 5 lidí dohromady a společně na nájem přispívají. Takové soukromé koleje. Nejen od nich, ale i z vlastní zkušenosti znám, že jakmile vyletíme z hnízda od rodičů, jsme postaveni před plnou zodpovědnost za náš život. Najednou už nám nikdo nepere, nežehlí, nevaří, neuklízí, nepostará se o to, když nám třeba nesvítí světlo...

Učíme se vycházet s penězy, abychom zaplatili nájem, jídlo, oblečení, boty, prášek na praní. ..Řešíme vztahy se sousedy, chodíme na schůze ohledně bydlení, platíme složenky...
Prostě najednou děláme vše co za nás dělali nebo s čím nám pomáhali rodiče. Myslím si, že každý mladý člověk by se měl nejdříve osamostatnit, naučit se tyto nezbytné věci a postarat se sám o sebe. Naučit se sžít také s určitou samotou, která přichází pokud bydlí sám . Alespoň pro mě to je velká škola a tímto způsobem poznávám i sama sebe.

No a když jednou přijde partner, myslím si, že člověk, který bydlí sám bez rodičů , je na to mnohem lépe připravený, protože už zná co bydlení na vlastní " pěst " obnáší. Naučí se plno věcí a nečeká se složenýma rukama , že toto udělá partner , protože to dříve dělal tatínek... Alespoň toto je můj názor . Myslím, že člověk dospěje, naučí se dělat milé a útulné hnizdečko pro sebe a pak není žádný problem podělit se o to s partnerem..

A jestli je povinnost rodičů v začátcích dítěti pomoci ? Podle mě, pokud se dítě k rodičům chová slušně, určitě by měla být psychická podpora a pomoc v praktických věcech, př. jak se platí složenky, jak se zařídí Sipo , jak se žehlí košile:-)...Co se týká financí, myslím, že nejlepší způsob je, když si dítě vydělává samo a pokud by to na bydlení nestačilo, přijde mi rozumné od rodičů si půjčit ( pokud to jde ) a časem splatit. Nečekat, že nám rodiče něco automaticky dají, i když je to příjemné :-)

Mějte se hezky a užívejte si prvního sněhu :-) Žaneta

Přidáno: 11. 11. 2007 8:50
[13] Hana Fantová
Samostatné bydlení

Dobrý den,
já mám podobný názor jako paní Vlaďka. Pokud si po skončení školy dítě začne vydělávat, ale nemá partnera, tak si myslím, že by mohlo ještě bydlet u rodičů, ale musí přispívat přiměřenou finanční částkou na domácnost a také pomáhat s domácími pracemi.

Když si najde partnera, myslím že samo zatouží po samostatném bydlení a pak je na něm, aby se o ně sám postaral.
Rodiče mohou být nápomocni třeba radou při výběru bydlení, pokud o to dítě stojí, nebo finanční půjčkou, pokud to není na jejich úkor a pokud ji můžë dítě splatit.

Přeji pěkný večer
Hanka F.

Přidáno: 7. 11. 2007 16:40
[12] Eva Kremlíková
ještě trošku

Dobrý den,
souhlasím s tím, že věc nejde řešit jinak než podle individuálním situace. S tím souvisí to jak je dítě vychované i to je individuální věc rodiny. Pokud se nám podaří dítě vychovat jako samostatnou bytost, která si je vědoma, že v životě jsou věci za které má být člověk vděčný, pak je samozřejmé osamostatnění dítěte v příslušné době (když začne vydělávat, když si najde partnera...) Pokud se nepodaří dítě vést tou správnou cestou, v některých případech si ani nemůže být vědomo, že má být za něco vděčné. Ať se jedná o pořízení bytu nebo auta... Záleží také na rodičích, jestli vděčnost očekávají, nebo ne.
Já osobně souhlasím s Vlaďkou K., že dítě má samostatné bydlení řešit samo. Dítě nikdy nepřestane být naším dítětem, ale když vyroste v mladého, zdarvého člověka, nevidím důvod aby se rodiče hroutili pokud nemohou být nápomocni, ať už finančně nebo i jinak.
Tolik můj názor.
Těším se na pokračování článku o psych. příčinách nemocí u dětí, to je pro mně aktuální téma.
Hezký den přeje
Eva Kremlíková

Přidáno: 7. 11. 2007 11:52
[11] jana tutarová
zabezpečení samostatného bydlení

Ještě jednou dnešní dobrý večer. Děkuji Vám za Vaše komentáře ohledně zabezpečení samostatného bydlení pro dítě ze strany rodiče. Mám z nich radost. Ještě jsem se nad danou otázkou zamyslela a ráda se s Vámi podělím o své další úvahy.

1. došlo mi, že tato otázka nemá obecnou odpověď, ale že vyžaduje individuální přístup podle konkrétní a nejenom finanční situace v té které rodině.

2. dítě nebo spíše už mladý člověk po ukončení studia se svým prvním pravidelným příjmem pravděpodobně nedosáhne na splácení hypotéky s pocitem, že si kromě pravidelných měsíčních splátek může dovolit i cestování, realizaci svých koníčků a vlastně ještě část ze svého platu by mělo věnovat na penzijní připojištění, aby v důchodovém věku mělo zajištěno důstojné žití. Navíc hypotéka zavazuje na poměrně dlouhou dobu.

3. Na druhé straně pravděpodobně existují rodiny, které díky dostatečným příjmům jsou schopny hotově pro své dítě pořídit bydlení. A teď si pokládám otázku, zda to je správně a zda tento čin vyvolá v dítěti vděčnost.

4. Myslím si, že mladý člověk své osamostatnění ve smyslu samostatného bydlení pravděpodobně přivítá rád a je ochotný po přechodnou dobu si hradit podnájem společně se svými kamarády. Přechodná doba znamená zhodnocení své stávající pracovní pozice a výhled na další finanční ohodnocení spolu s pohledem na to a poznání toho, jaký způsob života je dotyčnému mladému člověku blízký.

5. Z mého pohledu pro finanční a materiální nezávislost je rozhodující doba, kdy mladý člověk vstoupí do dlouhodobého partnerského vztahu/manželství. Na první místo se dostává partner a v této chvíli se startuje i zodpovědnost za toho druhého.

6. V případě, že po ukončení studia není mladý člověk schopen si najít práci a přitom ale o získání místa usiluje, je z mého pohledu v pořádku, že žije u rodičů. Dosud jsem se osobně nesetkala s případem rodiny, ve které by mladý člověk nechtěl pracovat a přiživoval se na ostatních. Je ale možné, že takové rodiny jsou a takovýto mladý člověk opět žije s rodiči a nebo volí cestu bezdomovce?

Přidáno: 6. 11. 2007 22:46
Přídavek

Hezký večer všem.
Můj názor je ten,pokud dítě dodělá školu,tak ho nabádat /pokud to neudělá samo/aby si hledalo práci a tudíž mělo vlastní příjem,prostě udělat za sebe maximum a pokud není ochotno toto udělat a přispívat rodičům na stravu a na bydlení,tak bohužel tvrdě oznámit,ať si hledá podnájem a když ani to ne ,tak musí z domu,je to hodně tvrdé,ale není možné živit zdravého práce schopného dospělého člověka a podporovat ho v nic nedělání a nezodpovědnosti.Vnímám to tak,že naším úkolem je děti do života připravit a pak už musí sami.
Pokud se nám to děje,tak jsme zřejmě někde ve výchově udělali chybu a toto je důsledek té chyby.
Jinak otázky bydlení jako takového si myslím,že je již věc dospělého dítěte,rodiče mohou být nápomocni třeba půjčkou ,ale vratnou.Takto to vnímám a cítím sama za sebe.
Vlaďka K.

Přidáno: 6. 11. 2007 21:44
[9] Eva Kremlíková
pro paní Janu

Dobrý večer,
v článku je řečeno, že rodič má dítě zabezpečit dokud si vlastním přičiněním nezajistí bydlení. Vlastní přičinění = vlastní příjem... Otázkou je co když dítě není schopné (ochotné) najít si práci, nebo dělat něco proto, aby vlastní příjem mělo, nebo to jinak řešilo. Jak ho rodič donutí.
Přeji hezký večer
Eva Kremlíková

Přidáno: 6. 11. 2007 20:46

Na komentář reagoval

[8] Helena Lukešová
samostatné bydlení

Dobrý večer,
já bych řekla, že je nutné dítěti poskytnout místo k bydlení- ať už vyhradit mu kousek jeho prostoru doma nebo umožnit mu bydlení na koleji apod. Samostatné bydlení je podle mého už věcí dítěte samotného, ne jeho rodičů.

Přidáno: 6. 11. 2007 20:16
[7] Jana
Dotaz

Dobrý večer, tento článek ve mně vzbudil následující otázku: je podle Avenny povinností rodiče zabezpečit dítěti samostatné bydlení?

Přidáno: 6. 11. 2007 19:00
[6] Helena Lukešová

Dobrý den,
jsem moc ráda že to s tou komunikací cítíme stejně.
Říkám si, že my, kteří se na svět kolem díváme očima Avenny, máme spolu kolikrát více společného než s lidmi, které vídáme denně. Přišla by mi škoda společně nesdílet naše pocity a zkušenosti- jak už bylo řečeno jinde.
Tak jsme to snad "odšpuntovaly" !?

Přidáno: 6. 11. 2007 14:55
[5]
Pro paní Evu,Soňu a Helenu

Hezký večer.
Hlásám huráááááá hurááááááá huráááááá,konečně někdo další,ne jenom Vlaďka K. pan Vítek a,paní Květa apod.To je suprrrrrrr duprrrrr.Už jsem si říkala,že je tam těch komentářů ode mě nějak hodně,ale vždy mi to nedalo a musela jsem napsat to ,co mě v tu chvíli napadlo.Mám radost,že se přidaly další komentující a že se přidají do budoucna další a další,jen tak dál,ať máme o čem diskutovat a předávat si informace a podělit se o své zkušenosti.Děvčata nebojte se,není čeho,komunikace je důležitá viz. poslední přednáška,učíme se tím , a pánové další a další připojte se!!!!!
Všechny zdraví a dodává odvahy Vlaďka K. JEN DO TOHO!!!!!!!!!Pane Vítku,no napište taky něco-Vás zdravím také.

Přidáno: 5. 11. 2007 20:32
[4] Eva Kremlíková

Dobrý večer,
i já patřím k těm, kteří velmi rádi čtou názory, rady, postřehy ostatních na tomto chatu. Už pár týdnů se chystám ozvat, ale dosud jsem neměla odvahu napsat.
Až komentáře pí. Heleny a pí. Soňi mne přesvědčily, že není důležitý můj pocit, že bych se mohla ztrapnit, nebo že nemám co říct (třeba zrovna napíšu něco, co pomůže někomu kdo také tápe), ale že je důležité abychom své pocity a názory sdíleli a předávali si je.
Jsem teprve na začátku při seznamování se s Avennou, ale o to dychtivěji vítám každý nový článek a reakce na něj.
Za články i komentáře jsem moc vděčná a i když ještě spoustě věcí nerozumím, tak cítím že jsem na správné cestě.

Přeji hezký večer.
Eva Kremlíková

Přidáno: 5. 11. 2007 19:27
[3] Soňa Valová

Dobrý den paní Heleno,
je moc hezké,že jste se s námi podělila o Vaše pocity.Také bojuji s Tím,že můj názor bude nezajímavý,nudný,nebo že budu trapná a tak ...Ale u druhých to tak nevidím a ráda si přečtu každý článek a žádný mi nepřipadá nesmyslný. Kdyby měl každý strach,neměli bychom co číst,čím se inspirovat a hlavně se od sebe učit.Děkuji, že jste mi otevřela oči a polepším se.Mějte se hezky Soňa

Přidáno: 5. 11. 2007 10:22
[2] Helena Lukešová
Ostych stranou

Dobrý večer,

zjistila jsem, že mi je líto že se na chatu tak málo píše.
Samozřejmě jsem začala u sebe- ptala jsem se sama sebe proč nejsem schopná zareagovat a napsat něco sama - kromě otázek které mě zajímají. No a došla jsem k závěru že se na to necítím dost dobrá, jsem začátečnice, některé věci mi unikají,tak proč bych měla psát a ukazovat druhým jak na tom jsem...

Pak jsem si ale řekla, že takhle by to nešlo. Rozhodla jsem se podělit se s Vámi o to co mě zaujme a nechat stranou fakt že pro mnohé to může být stará vesta nebo naprostý nesmysl. Budu moc ráda když mi ukážete že vy to vidíte jinak nebo se podělíte o svoje vlastní dojmy.

Doufám, že když odhodím ostych já odhodí ho i jiní, moc bych si to přála.
Helena Lukešová

Přidáno: 4. 11. 2007 22:36
[1] Helena Lukešová
Děti

Dobrý večer,
děkuji za článek, přesně pro mě :-)

Určitě není dobře když se rodiče před dětmi hádají, na druhou stranu si myslím že by děti měly vidět jak rodiče řeší neshody mezi sebou. Já jsem svoje rodiče jako malá neviděla tyto neshody mezi sebou řešit a když pak čas pokročil a já měla partnera, byla jsem v tomto směru bezradná- uchylovala jsem se k dopisům, brečela jsem, ale vykomunikovat svůj problém ústně bylo nad moje síly. Říkám si, že to mohlo být tím, že mi chyběl v tomto směru vzor.

Ještě bych upozornila na vypadlé slůvkove větě " Neznamená to však že tito rodiče jsou ŠPATNÍ rodiče..."
Dobrou noc

Přidáno: 4. 11. 2007 21:56

Nový komentář

Bez práce nejsou ...

 

Prosíme vás, abyste komentáře psali v souladu s dobrými mravy.
Nevhodné komentáře budou zablokovány.

Internetové adresy začínající http://, https:// a ftp:// budou převedeny na odkazy.

Tučné písmo můžete vložit pomocí [b]text[/b], pro kurzívu použijte [i]text[/i].

Přihlášení

Uživatel: Nepřihlášen

Registrace

PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA S RADAMI OD KAROLÍNY

Karolína je literární postava, které vdechly život Hana Přádová a Katarína Kuňová.

Po vzoru svých autorek se Karolína věnuje psychosomaterapii.

Příběhy vás zavedou do jejího studia, kde poskytuje konzultace svým pacientům
a zazní v nich mnoho zajímavých rad, které vám mohou změnit život k lepšímu.

| Nahoru | Mapa stránek