Avenna

Finanční závislost

Finanční závislost dítěte na rodičích lze definovat jako období, ve kterém je dítě, ať již zcela či jenom částečně, závislé na penězích svých rodičů, protože samo ještě nevydělává.

Dítě je tedy v tomto období závislé na svých rodičích, kteří mu finančně hradí:

• vybavení pokojíčku
• hraček a dalších věcí pro dítě
• oblečení a bot
• jídla
• učebnic a učebních pomůcek
• kapesné
• koníčky
• cestovné

Období finanční závislosti tedy končí tehdy, kdy je již dítě schopné se finančně zabezpečit (konec finanční závislosti začíná brigádami).

Materiální závislost - ve smyslu zajištění materiálního zázemí

Materiální závislost je období, ve kterém rodiče zajišťují dítěti materiální zázemí, které dítě si nemůže zajistit samo (třeba proto, že ještě studuje a nemá pevný příjem).

Do materiálního zázemí patří především zajištění bydlení.

Materiální závislost obyčejně většinou končí tehdy, kdy dítě už má možnost mít vlastním přičiněním střechu nad hlavou (ať už pomocí hypotéky, pronájmu, půjčky atd.). Obvykle je toto období podmíněné pevným finančním příjmem.

Pět věkových kategorií dětí

Podle vyjmenovaných závislostí dětí na rodičích Avennu rozlišuje u dětí pět věkových kategorií.

Věková kategorie	Závislost
	Fyzická	Psychická	Finanční	Materiální
I.
II.
III.
IV.
V.	Celková nezávislost na rodičích

Všechny nemoci dětí, které spadají do I. a II. věkové kategorie, patří jenom rodičům či vychovatelům

Abych vám mohla dobře vysvětlit, co výrokem "všechny nemoci dětí, které spadají do I. a II. věkové kategorie, patří jenom rodičům či vychovatelům", mám na mysli, tak se musíme vrátit na samotný začátek života dítěte, kdy se narodilo.

Každé dítě se narodí a jeho největším úkolem je se seznámit s tím, jak to tady na té naší planetě chodí. Musí se naučit chodit, mluvit, jíst a pít. Ale také si musí osvojit v praxi zásady a pravidla, které se mají v životě dodržovat. Dítě sice tyto zásady a pravidla díky svému svědomí uvnitř cítí, ale přesto se je ještě musí naučit vhodně aplikovat do svého života.

I v osvojování těchto pravidel a zásad je dítěti největším pomocníkem jeho rodič či vychovatel. A je potřeba si uvědomit, že právě rodič či vychovatel je ten, kdo nejvíce malé dítě formuje. Malé děti totiž bezvýhradně přijímají to, co jim rodiče či vychovatelé řeknou a berou to, jako kdyby to byla stoprocentně pravda.

Sice se občas stává, že dítě cítí v sobě zmatek, protože například svědomí mu říká, že by se nemělo lhát, ale maminka mu řekne, že babičce se v některých věcech nemůže říkat pravda, protože by jinak byla smutná a tak to, co řekla maminka, si ono dítě vezme za pravdu a svoje svědomí v tomto umlčí. Maminčina slova si tedy vezme za normu správného chování a začne se jí i řídit.

Neznamená to však, že tito rodiče jsou špatní či zlí, jenom něco udělali nesprávně:

• neodůvodněně: třeba zrušili bez dostatečného důvodu svůj slib
• nevhodně: něco uspěchali (neptali se nejdříve: "Proč?", ale: "Jak to, že…?" či udělali v nevhodný okamžik (zesměšnili dítě před ostatními nevhodnou poznámkou)
• nepřiměřeně: něco přehnali (v zájmu toho, aby si dítě bylo poslušné, ho vystrašili) či něco nedotáhli do konce (nepomohli, když to slíbili)
• necitlivě se zachovali (nepochválili dítě za uklizený pokojík, ale vynadali mu za neuklízenou kuchyň)
• nesprávně: vštěpili dítěti názor, o kterém si mylně domnívali, že je správný
• atd.

Rozdíl mezi nemocí dospělého člověka a dítěte je tedy v tom, že nemoc u dospělého vzniká z neoprávněného (nesprávného) pocitu či myšlenky, zatímco nemoc u malého dítěte vzniká na základě oprávněné myšlenky či pocitu, který je odrazem nesprávné výchovy dítěte. 

Příklady

Malý Karlík má zánět levého středního ucha.

Nemoci uší jsme tady na webu ještě neprobírali, ale už teď dopředu vám mohu napovědět, že tyto nemoci jsou vždy způsobené postojem k tomu, co člověk slyší.

Vrátím-li se zpět ke Karlíkovi, tak Karlíkovi rodiče se před ním poslední dobou hodně často hádají. Karlík si s tím nezná rady a moc ho to zraňuje.

Rodiče mu totiž tyto hádky nijak nevysvětlili a tak Karlík má strach, že se rodiče rozejdou - vždyť i Pavlík ze školky mu říkal, že jeho rodiče se také doma takhle hádali a pak od nich jeho táta odešel a od té doby ho už neviděl.

To, že Karlík má problémy s levým uchem, má být pro jeho rodiče signál, že něco zanedbali ohledně toho, co Karlík slyší, protože mu to oprávněně ubližuje. To ucho jim signalizuje, že by měli Karlíkovi úměrně jeho věku vysvětlit jejich hádky a neměli by dělat, že se ho to netýká.

Měli by mu třeba říci:

• "Karlíku víš to, že se s tatínkem poslední dobou hádáme, neznamená, že se už nemilujeme a že se chceme rozejít. My se pořád milujeme a to, že se hádáme, je jenom to, že se neumíme nalézt cestu, jak se mezi sebou dohodnout a takto nešikovně hledáme, kde je pravda. Víš, my také ještě některé věci neumíme, ale uvědomujeme si, že bychom se takhle neměli hádat, že bychom se s tatínkem měli naučit hledat pravdu jinak.

  Tak víš co, Karlíku? My se s tatínkem budeme učit spolu jinak mluvit a ty příště budeš znát, když se budeme hádat, že se nám to ještě nepovedlo. A že to, že na sebe zase křičíme, neznamená, že se chceme rozejít, ale že se pořád milujeme, akorát zase jenom neumíme najít, kdo z nás má pravdu. A neboj, pak se určitě udobříme, vždyť to znáš..."

  Když toto rodiče Karlíkovi řeknou, tak příště, kdy by se event. jeho rodiče zase hádali, se už nebude bát, že se rodiče rozejdou, ale naopak si vzpomene na to, že se maminka s tatínkem učí se sebou jinak mluvit a že se jim to dneska nepovedlo a že se pak budou udobřovat.

• Pokud by však Karlíkovi měli v úmyslu se rozejít tak by mu samozřejmě neměli lhát a měli by říci něco v tomto smyslu:

  "Karlíku, určitě sis všimnul, že se s tatínkem poslední dobou hodně hádáme. Víš, v životě se občas stává to, že dva lidé, kteří spolu žijí, se přestanou mít rádi. A i když mají spolu děti, tak zjistí, že si nerozumí natolik, že spolu už nechtějí bydlet. A právě toto se nám stalo s tatínkem.

  To, že se však chceme rozejít, neznamená, že už tě nemilujeme, nebo že bys snad za to mohl ty. My tě milujeme a ty za to skutečně nemůžeš. Kdyby sis to začal myslet, že tě nemilujeme nebo že za to, že se hádáme, můžeš ty, tak by sis myslel něco, co není pravda a trápil by ses úplně zbytečně.

  My tě oba dva milujeme a na tom nic nezmění ani to, když se s tatínkem rozejdeme. A nikoho z nás tím rozchodem neztratíš. Ani mne, ani tatínka. Naopak si myslím, že si tatínek na tebe najde více času, že tě bude chodit často navštěvovat a budete spolu jezdit k moři, na výlety, do zoo a tak.

  A ještě ti chceme říct, že si uvědomujeme, že není od nás hezké, že se tady takhle před tebou hádáme. My už si na to dáme pozor. Ale kdyby se nám to ještě třeba někdy nepovedlo, tak věz, že tě oba dva milujeme...
  A kdyby se ti to nelíbilo, jak spolu mluvíme, tak hned přijď a neboj se nám to říci, protože se někdy může stát, že si to, že se hádáme, nevšimneme, víš? A díky tobě si to můžeme všimnout a určitě to napravíme."

Samozřejmě, že je důležité, aby rodiče opravdu svá slova dodrželi. Měli by určitě hledat způsob, jak se spolu domluvit bez hádek a křiku a měli by brát v potaz, že Karlíka se celá situace doma dotýká.