Přeskočit na obsah | Přeskočit na navigaci

Vyhledávání

Úvod » Články » Nemoci a uzdravení » Rubrika: Nemoci a uzdravení - základní principy » Určení psychické příčiny u dětských nemocí IV.

Určení psychické příčiny u dětských nemocí IV.

V předchozím článku jsme vám osvětlila věkové kategorie dětí, které rozeznává Avenna a které jsou pomůckou při dohledávání psychické příčiny dětských nemocí.

Jako v každém článku, tak i posledně jsem uvedla příklad, jak se zachovat při nemoci dítěte, které je psychicky závislé na svých rodičích. Dnes přidám pro tuto kategorii ještě jeden příklad a na závěr vám vysvětlím, jak to funguje u nemocí dětí, které jsou již na svých rodičích psychicky nezávislé.

Příklad

Eliška chodí do první třídy a dnes ze školy přišla s vysokou horečkou.

Jenom ve zkratce zde uvedu, že horečka je vždy způsobena rozhořčením - u dospělých neoprávněným rozhořčením, u dětí I. a II. kategorie (zmiňovala jsem je posledně) oprávněným rozhořčení. O horečce blíže určitě budeme psát v některém z příštích článků.

Z čeho je tedy Eliška rozhořčená? Co se stalo ve škole, že se takhle rozstonala?
Eliška do druhé třídy dostala od maminky novou sadu svítících gelových fixů, kterou si dneska s sebou vzala do školy, protože měli výtvarnou výchovu.

Eliška vyrůstala jako jedináček a rodiče jí hodně rozmazlovali a nenaučili jí se dělit a půjčovat věci druhým. Když Eliška měla bonbóny, tak rodiče si od ní nikdy žádný bonbón nevzali, i když jim ze začátku nabízela. Vždycky jí říkali, že to jsou její bonbóny a že oni jí je nebudou ujídat, že jich pak bude mít málo.

Když Eliška měla nějakou věc či hračku, tak je postupem času Eliška nechtěla nikomu půjčovat, ani ostatním dětem, se kterými si venku hrála. A místo toho, aby jí rodiče domluvili, aby nebyla lakomá, že není hezké, když ostatním dětem nechce nic půjčit, tak jí ještě v tom utvrzovali, ať nikomu nic nepůjčuje, že si pak nebude mít s čím hrát, že jí ty hračky ostatní akorát zničí apod.

Na základě této nesprávné výchovy Eliška nechtěla nikomu nic půjčovat i ve škole a ostatní děti si s ní kvůli tomu nechtěli kamarádit.
I dneska Eliška odmítla své kamarádce půjčit ony gelové fixy. Její kamarádce však již dneska oprávněně došla trpělivost s Eliščinou lakomostí a tak jí řekla, že už s ní nechce kamarádit, když "je" tak lakomá a že poprosí paní učitelku, aby je rozsadila, že už s ní nechce ani sedět v jedné lavici.

Eliška z toho, co její kamarádka udělala, byla rozhořčená. Tento její pocit byl vzhledem k její výchově a vzhledem k tomu, čemu jí rodiče učili, oprávněný. Rodiče ji totiž vedli k lakomosti, aniž by jí vysvětlili, že lakomost je nehezká vlastnost a že díky ní s velkou pravděpodobností bude ztrácet kamarády. Naopak jí ještě utvrzovali v tom, že to dělá správně a že je nehezké, že ostatní děti po ní něco chtějí půjčovat, že ona si pak nebude s čím hrát, kreslit apod.

I když se to Elišce ze začátku nezdálo a chtěla se s ostatními dělit a půjčovat jim svoje hračky, tak postupem času podlehla vlivu svých rodičů a umlčela v sobě to, že to cítila jinak.

Díky této horečce si rodiče Elišky měli uvědomit, že ji nesprávně vychovávají a měli by ji vysvětlit, že si uvědomili, že udělali chybu, že je to mrzí a že kdyby to šlo vrátit, tak by ji vychovávali jinak. Ale že to pořád ještě společně mohou změnit, že naučí Elišku se chovat tak, aby se jí ostatní děti nevyhýbaly kvůli její lakomosti. A věřte, že když toto Elišce rodiče hezky vysvětlí, tak si moc ráda od svých rodičů nechá poradit.

Všechny nemoci dětí, které jsou už na svých rodičích psychicky nezávislé, patří především jim samotným

U dětí, které se již přehouply z II. věkové kategorie do vyšších, jsou nemoci způsobeny neoprávněnými pocity a myšlenkami a dohledávání psychické příčiny funguje stejně jako u dospělých.

Je to dané tím, že děti psychicky nezávislé na svých rodičích, si již nesou plnou zodpovědnost za své smýšlení. Mnohdy si totiž takové děti od svých rodičů nenechají poradit, nenechají se již ovlivnit a stojí si už za svým.

Jinými slovy, vliv rodičů na takové děti je již omezený a podmíněný ochotou dítěte spolupracovat. Zatímco malé děti jsou jako malé "houbičky“", které slova rodičů přímo nasávají - rodiče tedy na ně mají zásadní vliv a jejich smýšlení a chování tak mohou přímo ovlivnit.

Díky tomuto podmíněnému vlivu rodičů na již psychicky samostatné dítě rodič už některé svoje chyby ve výchově, na které přijde, nemůže jen tak lehce napravit. Takový rodič může horem dolem svému dítěti vysvětlovat, že udělal chybu, že ho to mrzí, že by to dítě už se takto nesprávně chovat nemělo. Ale pokud ono dítě nebude ochotno si nechat od svého rodiče poradit, tak dotyčný rodič nemůže nic jiného než čekat. Čekat, až dítě projde určitými bolavými zkušenostmi, díky kterým si pustí slova svého rodiče dovnitř a bude se jimi řídit.
A dítě na tu nesprávnost svého uvažování a chování bude upozorňováno i nemocemi.

Příklad

Honzovi je šestnáct let a trápí ho zánět pravého středního ucha.

Jak jsem psala, tak problémy s ušima vždy nasvědčují, že dotyčný neoprávněně nechce něco slyšet.

V Honzově případě se jedná o to, že nechce slyšet kritiku ve škole, že se doma neučí a nedělá si úkoly a že jestli to takto půjde dál, tak že ho ze školy vyloučí.

Honza byl z domova rozmazlený. Doma pořádně nemusel nic dělat a na základní škole se také moc nemusel učit. Jeho maminka byla totiž na základní škole, kam Honza chodil, ředitelkou a Honzovy průšvihy vždy nějak ze své pozice "vyžehlila". Honza se tak naučil ve škole dosahovat poměrně dobrých výsledků zadarmo a měl pocit, že takto to bude v životě fungovat pořád.

Jenomže s přestupem na střední školu maminčina ochranná ruka přestala fungovat a tak Honza již ve škole nedostával žádné dobré známky bez zásluhy a také už mu nic neprocházelo jako dřív, což se ostatně projevilo na hrozícím vyloučení Honzy ze školy.

Honza napomínání od profesorů nechtěl slyšet, protože měl pocit, že jsou na něj zlí. Vždyť na základce se učil (spíš neučil) úplně stejně a tam jim to stačilo, tak co tady pořád prudí. A tak Honza místo u sebe hledal chybu u profesorů a odmítal to jejich spílání slyšet, protože si na něj určitě zasedli a za něco se mu mstí.

Maminka Honzy si díky této situaci ve střední škole uvědomila, jak nechtěně svému synovi tím, že za něj průšvihy "žehlila", ublížila, protože díky tomu se z něho stal povaleč, který není zvyklý se zodpovědně učit, ani pořádně něco dělat. Šla tedy za Honzou, aby mu své chybě řekla a zároveň mu domluvila, že své chování má změnit.

Honza jí však odmítal poslouchat a říkal jí, ať mu dá laskavě pokoj, že na ty její rozumy není zvědavý. Že už je skoro dospělý a že si bude dělat věci podle sebe a ať do toho nestrká nos. A tak jí nezbývá nic jiného, než počkat, až se Honza v životě spálí a pochopí, že bez práce nejsou koláče a že se nemá bránit oprávněné kritice.

Maminka Honzy si své chyby ve výchově odnáší (platí za ně) tím, že bude muset čekat, až se její nevděčný syn vzpamatuje. A mezitím bude muset přihlížet na to, jakými bolestivými životními lekcemi její syn bude procházet.
Měla dříve odhalit jeho nevděčnost a naučit ho vděčnosti sama. Nyní to bude muset udělat život sám.

Nevděčný Honza si tímto svým nevděčným chováním (místo toho, aby byl vděčný za rady, které od druhých dostává, tak je odmítá a otravují ho) říká o životní lekce v duchu: "Komu není rady, tomu není pomoci". Tudíž si bude muset projít bolestí (buď psychickou, nebo fyzickou - přesně podle toho, co ho více osloví), která ho naučí vděčnosti - v té vděčnosti bude totiž mj. i vnímat rady, které mu pomohou nedělat chyby.

Autor: Hanka Přádová
Volně přístupný článek

Hodnocení článku: 1,95

Známkování je stejné jako ve škole.

Zaslat článek e-mailem

Zaujal vás tento článek a chcete odeslat vašim známým odkaz na něj? Můžete k tomu využít náš jednoduchý formulář.

Bez práce nejsou ...

 

Komentáře

[8] Hana Fantová
Reflex

Dobrý večer,
nedivím se paní Kačence, že odmítla poskytnout rozhovor panu Doležalovi. On by stejně její slova překroutil, jak by se mu to hodilo, protože on ani pravdu znát nechce.
Udělal si už svůj obrázek o Avenně na základě povrchních znalostí o ní a na základě svých předsudků a nemělo by smysl mu něco vymlouvat a vysvětlovat.
Hanka F.

Přidáno: 12. 11. 2007 20:10
[7] Helena Lukešová
reflex

Dobrý den,
po přečtení článku jsem v sobě cítila mimo jiné dva pocity.
1. vzpomněla jsem si na chvíli kdy mi před několika málo lety kamarádka řekla, že si za svoje nemoci můžeme sami.Nebyla jsem schopná ani ochotná to přijmout. Člověk se k tomu musí asi dopracovat vlastní cestou a někdo o tu cestu ani nezavadí...

2.uvědomila jsem si, že i když médiím nepřikládám velkou důležitost, mám stále tendenci jim věřit. Přece by něco nenapsali jen tak, něco o tom přece musí vědět...
Pomohlo mi to uvědomit si, že úhly pohledu jsou různé a co jeden vidí jako bílé, pro mě být bílým vůbec nemusí.
Takže něčím mě ten článek vlastně obohatil.
Helena

Přidáno: 12. 11. 2007 9:30
[6] Vlaďka Komlová
Má reakce na článek z REFLEXU

Hezký večer všem.
Děkuji za zveřejnění článku.Té přednášky jsem se zrovna nezúčastnila,ale článek jsem si přečetla a mohu podotknout,že se mi vůbec nelíbil.Už jeho vulgární projev.Pan Doležal se zabývá hlavně financemi,které je člověk ochotný zaplatit a rád zaplatí za informace a i za konzultaci v rámci vyléčení nebo osobního růstu.Můj názor je ten ,že by se měl hlavně zabývat farmaceutickými firmami,které se předhánějí,aby se prodali jejich velmi drahé léky,které neléčí příčinu nemoci ,ale jen příznaky.Vidím do toho ,protože jsem zdravotnice jen spraey na asthma je za 1300kč a pacientovi vydrží pouze jeden měsíc,pacient si zaplatí doplatek 150kč a ostatní hradí pojišťovna.Každý člověk má možnost volby,zvolit tu jednodušší -chodit k lékaři a nemuset na sobě pracovat a užívat drahé léky do konce života a nebo hledat jiné alternativní směry,které jsou blíže k přírodě tedy k naší přirozenosti.
Ale v dnešní době je prostě byznys psát články takového ražení-jen by mne zajímalo,jestli pana Doležala a další jemu podobní tato práce naplňuje.
Přeji všem příjemné chvíle s Avennou a děkuji vesmíru,že jsem měla možnost seznámit se s Avennou ,děkuji paní Katko a paní Hanko že prostě jste. Zdraví Vlaďka Komlová

Přidáno: 10. 11. 2007 19:44
[5] Michal
Reflex

Hledal jsem až jsem našel.

http://www.reflex.cz/Cla...005.html

Má poznámka k článku v reflexu pro ty co nebyli na přednášce která je zmiňována v článku :

Protože jsem na přednášce byl a pana Doležala zažil, myslím že můžu dovolit říct, že
některé věci, které jsou v článku napsány jsou zkreslené(nepravdivé).

Přidáno: 10. 11. 2007 15:01
[4] Vlaďka K.
Reflex

Zdravím paní Heleno.
Já jsem reflex nečetla,ale článek by mě rozhodně zajímal. V.K.

Přidáno: 9. 11. 2007 19:04
[3] Helena Lukešová
reflex

Dobrý den, včera jsem se dozvěděla , že v reflexu byl článek o Avenně, četl jste ho někdo?

Přidáno: 9. 11. 2007 10:14
[2]
Pozdrav pro Ivu

Nazdárek Ivo.
Ta zkušenost s učitelkami je dost tvrdá,ale myslím,že jsi udělala dobře,že šel syn na jinou školu,protože ho to mohlo pěkně poškodit a poznamenat na duši.
Věk 13 let já vnímám jako asi zrovna zlomový,ale možná jde vycítit podle dané situace a i vzhledem k okolnostem,které by mohly souviset s nemocí,zda nemoc patří už dítěti a nebo rodičům.Možná v tomto období to může být tak,že někdy nemoc patří ještě rodičům a jindy jenom dítěti,než se překlene období úplného osamostatnění dítěte.Pokud je to ovšem možné,prosím paní Katku nebo paní Hanku jestli by toto mohly upřesnit .
Já na to žádnou pomůcku nemám,děti mám už dospělé,takže v praxi to už neuplatním,možná v budoucnu u vnoučat,ale asi bych se snažila řídit citem.Ivo měj hezký večer a naviděnou na přednášce,pokud pojedeš. Vlaďka

Přidáno: 8. 11. 2007 17:59
[1] Ivana Čejková
Jak se to pozná?

Dobrý den,
vidím, že mnoho z nás má stejné pocity ohledně sdělování svých názorů a dojmů z článků, ano, také patřím mezi ty, kteří/které se na to takzvaně "necítí" - a když nad tím tak přemýšlím, je to možná zakořeněné ještě ze školních lavic, kdy jsme učitele většinou jen poslouchali a zeptal-li se nedejbože na něco, všechny oči se zapíchly do lavice. Pamatujete si to? Ohledně diskutování se s vámi podělím o jednu historku, která dokumentuje přesně to, co mám na mysli: Když měl jít můj syn do první třídy, konala se ve školce beseda s budoucími učitelkami. Obě byly v tom typickém věku, trvalá, drdol, a poté, co nás i děti zasypaly údaji o organizaci výuky, se zeptaly, jestli někdo z nás by chtěl něco dodat nebo se zeptat. Všechny dospělé oči se zabodly do země. Můj šestiletý syn zvedl ruku, a začal vyprávět o tom, že ve školce malují obrázky na zeď a dostávají červené puntíky, když jsou hodní. Všichni jsme koukali s otevřenou pusou. Několik dní po skončení schůzky mi přišla kamarádka- mladá učitelka říct, ať své dítě raději do této školy nedávám, že už se na něj "chystají", vyprávějí po celé škole historku, jak ve školce je chlapeček, který je tak "odvážný", že se mezi dospělými přihlásil o slovo. A že si ho budou muset usměrnit. Dala jsem dítě na jinou školu a nelituji. A slibuji, že budu pracovat na změně svého smýšlení a nebudu se ostýchat se vám svěřit. A proto bych vás chtěla poprosit o názor či radu. Chlapeček mezitím vyrostl a bude mu 13 let. Začíná to s ním už třískat, jak v rodině říkáme tomu, že má svůj názor, nejlépe opačný, na spoustu věcí. Ale zase jsou okamžiky, kdy mi pořád ještě připadá jako houbička, která nasává mé postoje, někdy i názory, na různé věci. Jak se mám vyznat v tom, komu případná nemoc patří? Máte někdo nějakou pomůcku?
Hezký den všem
Ivana

Přidáno: 8. 11. 2007 8:54

Nový komentář

Bez práce nejsou ...

 

Prosíme vás, abyste komentáře psali v souladu s dobrými mravy.
Nevhodné komentáře budou zablokovány.

Internetové adresy začínající http://, https:// a ftp:// budou převedeny na odkazy.

Tučné písmo můžete vložit pomocí [b]text[/b], pro kurzívu použijte [i]text[/i].

Přihlášení

Uživatel: Nepřihlášen

Registrace

PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA S RADAMI OD KAROLÍNY

Karolína je literární postava, které vdechly život Hana Přádová a Katarína Kuňová.

Po vzoru svých autorek se Karolína věnuje psychosomaterapii.

Příběhy vás zavedou do jejího studia, kde poskytuje konzultace svým pacientům
a zazní v nich mnoho zajímavých rad, které vám mohou změnit život k lepšímu.

| Nahoru | Mapa stránek