Všichni tito lidé mají společnou věc - mají nedostatek informací ohledně toho, kolik, kdy a co jíst, aby jejich tělesná schránka byla v naprosté kondici, bez zadýchávání se do schodů, bez potíží s předklonem třeba při nazouvání si bot či navlékání ponožek, bez klepajícího se sádla, pocení se, celulitidy, nebo bez jakýchkoli problémů (ať estetických, fyzických či jiných) spojených s nadváhou.
Tito lidé volají po informacích, co, kdy a kolik jíst. A tvrdí, že by za jistotu, co, kdy a kolik jíst, platili zlatem. Tito lidé v zájmu hledání této jistoty pak někdy skutečně neváhají vydat velké množství peněz u renomovaných odborníků na výživu a diety. Obvykle s chabým či krátkodobým výsledkem.
Nyní nebudu rozebírat to, proč podle filozofie Avenny má člověk nadváhu. Nyní chci psát o tom, že člověk má pomocníky, rádce, kteří ho zbaví nejen nadváhy, ale také mu přímo řeknou, kdy, kolik a co má jíst.
Někdo možná řekne: "Sláva! To už se nebudu přejídat, či nebudu mít nadváhu! To už budu tělu dávat to, co potřebuje a v míře, v jaké to potřebuje a v době, kdy to potřebuje."
Kéž by onen člověk dodržel to, co říká.
Moje letitá zkušenost z praxe v této oblasti je však opačná. Lidé totiž při zjištění, že mají osobní rádce, kteří jim skutečně 24 hodin denně radí, kolik, co a kdy jíst, zajásají. Nejprve jsou plní nedůvěry, zda to tak skutečně je. Pak si ověří, že toho rádce skutečně mají. A pak…
A pak místo toho, aby skutečně byli vděční a naslouchali tomuto pomocníku a poslechli ho a tím svému tělu dávali jenom to, co skutečně potřebuje, jenom tehdy, kdy to potřebuje a jenom tolik, kolik skutečně potřebuje, tak rady těchto rádců stejně neberou v potaz. A to obvykle se slovy: "Já vím…"
Tito lidé zlehčují takovéto svoje chování, přitom toto chování je alarmující. Nejprve člověk volá po radě, jistotě, je nešťastným, že tápe. A pak, když tu jistotu dostane, ji stejně nebere v potaz. Toto je typický projev nedisciplinovanosti, nevděčnosti.
Tito lidé jsou nedisciplinovaní proto, že neposlouchají rady a nedělají to, co ohledně jídla mají dělat. A nevděční jsou proto, že necítí skutečnou vděčnost za to, že mají k dispozici neomylného rádce.
Kdyby byli disciplinovaní a vděční, tak by se po zjištění, že mají svého rádce, nemohli nikdy chovat tak, že rady tohoto rádce nebudou brát v potaz. Nebo by se také nikdy nemohli zachovat tak, že by byli ukřivděni, že kvůli těmto moudrým radám nemohou jíst to, co chtějí. Tito lidé, by zkrátka byli upřímně rádi, že vědí, kolik, co a kdy jíst a také by rádi dodržovali to, co jim jejich rádce moudře radí.
O jaké geniálního rádce v oblasti příjmu potravy se jedná?
Máme dva rádce:
- hluboký nádech a výdech
- chuť.
Hluboký nádech a výdech
Jeden rádce radí, kdy jíst a kolik jíst.
Je to rádce, který není vidět a kterého postřehne jenom dotyčný člověk - je to nasycenost, která se projevuje jako hluboký nádech a výdech během, před či po jídle.
Obvykle si lidé tento prohloubený či hluboký nádech a výdech vysvětlují:
- jako "druhý dech" (něco jako ve smyslu: "a mohu jíst dál")
- nebo "je to tím, že mám úzké kalhoty"
- či jako "dělání si místa v žaludku".
Není tomu tak.
Hluboký, či prodloužený nádech a výdech je projevem nasycenosti. Je to reakce těla na to, že člověk má dost, že už nemá tudíž jíst.
Tímto nádechem a výdechem vlastně tělo člověku radí, kolik a kdy má člověk jíst, resp. že už nemá jíst. Když má člověk dost, když je nasycený, tak přichází hluboký nádech a výdech.
Jakoby tělo člověku říkalo: "Nyní máš dost, nyní jsi nasycený, plný. Nyní už tvoje tělo nepotřebuje žádný příjem potravy."
A je na každém člověku, zda tuto neomylnou radu uchopí, poslechne, nebo zda si sobecky bude pokračovat v jídle a zda bude dávat tělu to, co už není v jeho prospěch, ale v neprospěch.
Mnoho lidí raději hluboký nádech a výdech nevnímá (nechce vnímat), protože by se pak necítil svobodným, ale cítil by se omezeným. Podřízení svých chutí, tužeb a přání tomu, co potřebuje tělo, lze sice nazvat nesvobodou, ale není to pravdivé označení. Ve skutečnosti se nejedná o nesvobodné rozhodnutí, ale je to moudré rozhodnutí – poslechnout hluboký nádech a výdech.
Tento nádech a výdech může přicházet i tehdy, když člověk jenom pomyslí na jídlo či tehdy, když zasedl ke stolu a ještě se do jídla ani nepustil. Je to opět sdělení rádce: "Máš dost, nejez, tvoje tělo to nepotřebuje." A opět je to na rozhodnutí člověka, zda tuto radu poslechne. Měl by jí však poslechnout, protože tento jeho rádce se nikdy nemýlí. A i když má člověk pocit, že jedl málo, tak přesto by měl poslechnout tohoto rádce., protože on nejlépe ví, co se v jeho tělu odehrává.
Chuť
Druhý rádce radí, co jíst.
A tento rádce se jmenuje chuť. S tímto rádcem neumí zacházet téměř nikdo.
Tento rádce je nebezpečný. Proč? Protože musí být pod kontrolou, v naprosté hierarchii s prvním rádcem, hlubokým nádechem a výdechem.
Je jako oheň - je dobrý sluha, ale zlý pán. Pokud ho člověk nechá bez prvního rádce, bez hlubokého nádechu a výdechu, tak napáchá škody. Takový člověk bude sice jíst to, na co má chuť, látky, které jeho tělo potřebuje, ale v míře, které pro tělo nejsou přínosem, ale zátěží. A to není dobré ani pro tělo, ani pro člověka.
Obvykle pustí chuť z "řetězu" ti lidé, kteří prožili nouzi, nebo ti, kteří si potřebují dopřát, když se cítí psychicky hladovými. Nebo to také mohou být i sobci, kteří si ovšem toto sobectví nechtějí připustit a nazývají to jakkoli jinak (mlsouni, požitkáři, gurmáni apod.).
Je to nádherně zařízené, že tento rádce není v podobě zežloutnutí nosu apod. To by ho všichni kolem viděli a už by tomu člověku do jídla mluvili: "Hele, už máš dost, už ti nepřidám, vždyť máš žlutý nos."
Nebo by si ten člověk sám sobě říkal: "Jé, já bych si dal ještě, ale mám už žlutý nos, tzn., mám dost, tak už nesmím. Všichni by viděli, že jsem nenasytný, chamtivý a že i přesto, že mám dost, tak dost nemám. A to jim přece nemohu ukázat, že jsem sobec, který bere (jí), i když má už dost." A cítil by se ukřivděn, že už nemůže jíst, že se nemůže přejídat, protože by ostatní odhalili tuto jeho stinnou stránku - všichni by si totiž dali pozor na člověka, který bere (jí), i když má dost…
Kdo poslechne svého rádce ohledně žízně, hladu i chuti, ten zjistí, že má i další rádce v dalších oblastech svého života. Ale na to, aby člověk mohl vnímat tyto své další rádce, se potřebuje dostat do vyšší úrovně smýšlení. Takovýto člověk musí vnímat způsob svého uvažování, uznat, že jeho způsob smýšlení nebyl dobrý a musí být ochoten svůj dosavadní nesprávný způsob uvažování změnit, zlepšit. Teprve pak se dostane výš.
Dokud člověk neuzná, že dělá chyby a nemíní je nedělat, do té doby nemůže vnímat rady svých rádců. A toto platí nejen u rádce v oblasti jídla. Avšak v oblasti příjmu tekutin a potravy se to člověk učí.
Mnoho lidí bohužel zůstane na úrovni, že se zkrátka nevzdá svého pivečka, které mu chutná, přitom ho jeho tělo vůbec nepotřebuje a tuto nepotřebnost dává najevo v podobě "pivního pupku" či nemoci nebo psychické závislosti (závislost se pozná, že bez piva je nervozita). Tito lidé v této podobě, kdy neslyší rádce na příjem tekutin, nemohou vnímat ani další rádce. A toto platí ve všech oblastech.
Kéž by lidé vnímali, že poslechnutím svých rádců přestanou ubližovat sobě či jiným…