Na takto zlomené lidi, kteří přestali věřit v to, že by se ještě mohli uzdravit, je velmi skličující pohled. Vyhasla v nich totiž jiskřička naděje.
Jenomže, jak se říká, naděje umírá poslední. A pokud člověk žije, vždycky je naděje na uzdravení.
Věřte, že neexistuje, byť sebehorší, stádium nemoci, u kterého by šlo stoprocentně říci, tady už není naděje na uzdravení. Vždy existuje, i když třeba minimální procento možnosti uzdravení se.
A nejhorší je, když si člověk sám sobě toto procento vezme a uvěří tomu, že je s ním amen. Tímto svým rozhodnutím se totiž dotyčný vydává na onen druhý břeh. A ne proto, že by u něj nebyla žádná naděje. Vydává se tam proto, že se o tu možnost, naději, na uzdravení ve své mysli sám připravil.
Chápu, že v takových chvílích je hodně těžké nepodlehnout slovům lékařů i tomu, co má společnost zažité – z téhle nemoci se nemá šanci uzdravit, ten už to má chudák spočtené, tomu nepomůže už ani svěcená voda apod.
V těchto momentech je potřeba se pořádně rozhlédnout okolo sebe a člověk najednou najde případy, kdy nemocný člověk, který už byl v „beznadějné“ situaci, se nakonec uzdravil. A takových případů není rozhodně málo. Vždyť stačí zagůglovat na internetu a člověk zjistí, že jsou jich stovky až tisíce.
A pak už stačí použít „jenom selský rozum“, který říká, že lékaři se ve svých ortelech smrti tak často mýlí. Tak proč jim v tomto věřit?
Nikdy si nenechte vzít tu hlubokou pravdu, že naděje umírá poslední. Člověk dokud žije, se vždycky může uzdravit.
Což ostatně dokládá další z „beznadějných“ případů, který navzdory slovům lékařů skončil uzdravením: „S obřím nádorem na mozku povila zdravou dceru. A uzdravila se.“