Přeskočit na obsah | Přeskočit na navigaci

Vyhledávání

Děti-lék

V červnu 2003 přišel v anglickém Sheffieldu na svět chlapeček Jason. Tato zpráva by nebyla nijak neobvyklá, kdyby ovšem Jason nebyl první „dítě-lék“.

Že neznáte, co to „dítě-lék“ je? Já jsem to také neznala a do roku 2005 jsem ani netušila, že něco takového existuje. V roce 2005 jsem si však na Internetu přečetla článek nazvaný „V Belgii se rodí 'děti-léky'“. Obsah tohoto článku se mnou otřásl a dodnes se k němu v duchu vracím, proto jsem se rozhodla napsat tyto řádky a podělit se s vámi o toto téma.

Tento článek píše o nové metodě léčby nemocných dětí, která spočívá v tom, že rodiče s úmyslem uzdravit svoje nemocné dítě „přivedou na svět“ další dítě, jehož hlavním úkolem je napomoci léčbě svého nemocného sourozence.

Funguje to tak, že „dítěti-léku“ či „dítěti-zachránci“, jak se mu odborně říká, se odebere kostní dřeň nebo kmenové buňky z pupečníkové krve, které mají umožnit jeho sourozenci se uzdravit z chudokrevnosti (nedostatek červených krvinek) nebo z hemolýzy (předčasný rozpad červených krvinek).

Ve zmiňovaném článku se autor také zabývá především etickou stránkou věci, kdy zvažuje, zda není daleko větším rizikem pro tyto „děti-zachránce“ život sám, než nějaké odebírání kmenových buněk.
Co když rodiče „dítěti-zachránci“ nebudou věnovat patřičnou péči, vždyť ho ani nemuseli ve skutečnosti chtít a „pořídili“ si ho jenom jako lék?
Jak se vyrovná „dítě-zachránce“ s tím, že ho rodiče „přivedli na svět“ jenom jako lék pro svého bratra či sestru?
Co když se nemocný sourozenec nakonec neuzdraví a „dítě-zachránce“ si to bude vyčítat?

Toto jsou velmi závažná fakta, která mohou „dítě-lék“ velmi znatelně poznamenat na celý život.

Celé znění článku „V Belgii se rodí ‘děti-léky‘“

Další článek pojednávající o tomto tématu "V Belgii se narodily první 'děti-léky'"

Co takové „děti-lék“ dostanou do vínku?

Nutno předeslat, že k početí „dítěte-léku“ lékaři prozatím přistupují především v závažných případech, kdy je více či méně ohrožen život již dříve narozeného sourozence.

Už tento samotný fakt jednoznačně ukazuje, do jaké vypjaté atmosféry se „dítě-lék“ narodí, kdy rodiče jsou plni strachu o život nemocného dítěte, nejistoty, zda „dítě-zachránce“ svého sourozence pomůže uzdravit a zda to všechno klapne, zda jeho početí nebude zbytečné. V takovémto případě tedy vůbec nemůže být řeč o nějakém vychutnávání si těhotenství a správných radostných příprav na příchod miminka.

K početí takovýchto miminek nedochází přirozenou cestou, ale k oplodnění dochází ve zkumavce. Lékaři už na embryu zkoumají, zda se u něj vyvinou kmenové buňky potřebné k záchraně bratra či sestry. Odborné články však nikde neuvádějí, co se stane, když lékaři už u embrya zjistí, že se u něj dostatečně nevyvinuly kýžené buňky, které měly zachránit sourozence.

Minimálně však určitě dochází k tomu, že rodiče musí být hluboce zklamaní, což se samozřejmě přenese i na miminko u maminky v bříšku. Jak se takový človíček musí cítit, když se ještě ani pořádně nenarodil a již cítí zklamání z toho, že nenaplnil očekávání rodičů?

V opačném případě, kdy se u embrya vytvářejí kmenové buňky dle předpokladu lékařů, je stejně miminko už v bříšku vystavováno velkému stresu, které se na něm může dost zásadně podepsat.

Po narození „dítěte-léku“ je ihned přistoupeno k léčbě dříve narozeného sourozence. A je téměř jisté, že rodiče upřou větší pozornost tomu, zda léčba bude úspěšná a nově narozenému miminku se tolik věnovat nebudou.

Léčba může dopadnout dvojím způsobem, buď bude úspěšná a „dítě-lék“ svoje poslání splní, anebo skončí neúspěchem a „dítě-zachránce“ defacto zklame.

V případě úspěšné léčby se celá situace v rodině může vrátit k normálu, což by mohlo mít pozitivní vliv i na nově narozené miminko. Kdy rodiče by se mohli přestat stresovat a mohli by se mu tak začít více věnovat.

Ovšem v případě neúspěšné léčby to může skončit až „tragédií“, kdy rodiče „dítě-lék“ začnou podvědomě vinit za to, že jejich nemocné dítě zemřelo. Takové obvinění může vést až k citovému odcizení se od dítěte a jeho odmítání.

Lékaři se v tomto případě hájí tím, že této situaci se snaží přecházet tím, že rodiny, které by se měly tohoto projektu zúčastnit, procházejí komplexními psychologickými testy, které vyloučí toto případné odmítání „dítěte-léku“. Jenomže úmrtí dítěte je pro rodiče vždycky natolik závažným zvratem v životě, že žádný psychologický test nemůže zaručit, že rodič v případě neúspěšnosti „dítěte-léku“ ho přesto všechno nebude odmítat.

A to ani nemluvím o tom, jaký vztah může mít nemocný sourozenec ke své „sestřičce-léku“ či „bratříčkovi-léku“ v případě neúspěšné léčby, kdy ho může začít vinit za to, že je tak nemocný...

Ať již však léčba dopadne jakkoli, takové „dítě-lék“ až se jednoho dne se dozví, že bylo počato především či mimo jiné proto, aby zachránilo svého sourozence, bude mít v sobě pocity nechtěnosti, nedůležitosti a druhořadosti. Mnoho z nich možná bude bojovat i s pocity viny či sobeckosti, kdy si budou říkat, že myslí jenom na sebe, že ho vlastně ani moc nechtěli a že se mu pořádně nevěnovali a že od něj ošklivé, že nemyslí na svého nemocného sourozence.

Každopádně takové „dítě-lék“ dostane do vínku pocity a starosti, které tam nemají co dělat. A notabene celá tato atmosféra se může podepsat na jeho zdravotním stavu, což ostatně bohužel začínají ukazovat i výsledky tohoto projektu, kdy některé "děti-zachránci" se narodily mrtvé, anebo trpí nějakými zdravotními problémy.

Je pravda, že moderní věda posunuje hranice lidských možností.
Není však rození „dětí-léků“ již překročení hranice, kterou by lidé překračovat neměli?

Autor: Hanka Přádová
Volně přístupný článek

Hodnocení článku: 1,13

Známkování je stejné jako ve škole.

Zaslat článek e-mailem

Zaujal vás tento článek a chcete odeslat vašim známým odkaz na něj? Můžete k tomu využít náš jednoduchý formulář.

Bez práce nejsou ...

 

Komentáře

[3] Marie
Myslím, že to zbytečně dramatizujete

Pokud rodiče milují své dítě tak, že jsou schopní pro něj udělat cokoliv, co by ho zachránilo, nevidím důvod, proč by nemohli milovat stejně i další dítě, které má tu možnost zachránit někoho blízkého ještě předtím než vyroste. Myslím, že je to hloupost obviňovat tak malého tvorečka z něčeho za co vlastně nemůže a jen hlupák by ho neměl rád i přes to, že by se to nepovedlo. Je to stejné jako s nechtěnými dětmi. Říká se, že nechtěné děti jsou v životě nešťastné, ale není to pravda, pokud jim pak rodiče dávají v životě lásku. Horší je to s těmi, kterým se nedává najevo, že je má někdo rád.

Přidáno: 14. 9. 2009 18:43
[2] Žaneta Valentová

Dobrý den, paní Přádová
Děkuju Vám za tento článek, který mnou velmi otřásl. Chápu rodiče, že jsou schopni pro své dítě udělat cokoliv, tedy i jít za hranice etiky, slušnosti. Ačkoliv děti zatím nemám, myslím si, že vidět umírat své dítě, je jedno z nejtěžších pocitů , které můžeme zažít. Proto chápu všechny , kteří se jakkoliv svému dítěti snaží pomoci , byť i touto velmi smutnou cestou. Úmysly doktorů v tomto případě mi zatím zůstávají skryté. Věřím, že i dnes jsou lékaři, kterým jde o zdraví pacientů a proto hledají různé cesty, jak jim pomoci. Jen si říkám, jak je to v tomto případě, jestli lékařům, vědcům... jde skutečně o lidské zdraví nebo spíše o posunutí hranic a zkoušení co vše lze s lidským tělem nepřirozenou cestou dělat. Konec konců, ať je to jakkoliv chápu i lékaře. Jen s tímto postupem nesouhlasím a to velmi. Děsí mě představa, kam až svým chováním a postupným ( podle mě velmi rychlým způsobem ) překračování hranic slušnosti, přirozenosti, zákonů přírody... dojdeme. Nějak se věci kolem nás dějou a mění velmi rychle a bývá mi smutno, že je to směrem, kterým by to vůbec nemělo být. Stačí porovnat jak se př. děti chovají dnes a jak se chovali děti dříve narozené. Je fakt, že dnes máme více možností co dělat s vlastním životem, jak se obohatit a vzdělávat, ale kolikrát si říkám - za jakou cenu... Za tento článek Vám moc děkuju. Není mi z něho lehko, přesto stále ještě doufám a věřím, že se můžeme naučit chápat proč se nám děje v životě to či ono. Věřím, že se můžu do hloubky naučit pochopit proč mi umírá dítě a co pro něj mohu udělat, aniž bych porušila jakkékoliv hranice slušnosti. Musíme začít každý u sebe a pokud to uděláme, věřím, že najdeme odpovědi i způsoby , jak plnohodnotně žít a že se náš svět zlepší. Mějte se moc hezky a ještě jednou Vám za tento článek děkuju. Je to pro mě další zamyšlení kudy cesta nevede .

Přidáno: 10. 6. 2007 8:10
[1] Vlaďka Komlová
Děti-léky

Dobrý den paní Haničko.
Zatím jsem o této metodě léčby u dětí neslyšela, informace je pro mě nová a mé pocity z toho všeho nejsou příjemné.
Mám husí kůži po těle z toho, jak hluboko člověk dokáže klesnout, zásady etiky jdou stranou, a takový člověk nedomýšlí, jaký dopad toto vše bude mít na dítě-zachránce,vždyť každý člověk je osobnost a nový život zázrak, narodit se s tím, že jsem se narodil jen proto, abych někoho zachránil, je opravdu smutné. Je to z mého pohledu znevažování života a velmi neetické.
Děkuji za tento článek, opět mě to nutí k zamyšlení, těším se na další nové informace. S pozdravem V.Komlová

Přidáno: 1. 6. 2007 21:24

Nový komentář

Bez práce nejsou ...

 

Prosíme vás, abyste komentáře psali v souladu s dobrými mravy.
Nevhodné komentáře budou zablokovány.

Internetové adresy začínající http://, https:// a ftp:// budou převedeny na odkazy.

Tučné písmo můžete vložit pomocí [b]text[/b], pro kurzívu použijte [i]text[/i].

Přihlášení

Uživatel: Nepřihlášen

Registrace

PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA S RADAMI OD KAROLÍNY

Karolína je literární postava, které vdechly život Hana Přádová a Katarína Kuňová.

Po vzoru svých autorek se Karolína věnuje psychosomaterapii.

Příběhy vás zavedou do jejího studia, kde poskytuje konzultace svým pacientům
a zazní v nich mnoho zajímavých rad, které vám mohou změnit život k lepšímu.

| Nahoru | Mapa stránek