Tento článek píše o nové metodě léčby nemocných dětí, která spočívá v tom, že rodiče s úmyslem uzdravit svoje nemocné dítě „přivedou na svět“ další dítě, jehož hlavním úkolem je napomoci léčbě svého nemocného sourozence.
Funguje to tak, že „dítěti-léku“ či „dítěti-zachránci“, jak se mu odborně říká, se odebere kostní dřeň nebo kmenové buňky z pupečníkové krve, které mají umožnit jeho sourozenci se uzdravit z chudokrevnosti (nedostatek červených krvinek) nebo z hemolýzy (předčasný rozpad červených krvinek).
Ve zmiňovaném článku se autor také zabývá především etickou stránkou věci, kdy zvažuje, zda není daleko větším rizikem pro tyto „děti-zachránce“ život sám, než nějaké odebírání kmenových buněk.
Co když rodiče „dítěti-zachránci“ nebudou věnovat patřičnou péči, vždyť ho ani nemuseli ve skutečnosti chtít a „pořídili“ si ho jenom jako lék?
Jak se vyrovná „dítě-zachránce“ s tím, že ho rodiče „přivedli na svět“ jenom jako lék pro svého bratra či sestru?
Co když se nemocný sourozenec nakonec neuzdraví a „dítě-zachránce“ si to bude vyčítat?
Toto jsou velmi závažná fakta, která mohou „dítě-lék“ velmi znatelně poznamenat na celý život.
Celé znění článku „V Belgii se rodí ‘děti-léky‘“
Další článek pojednávající o tomto tématu "V Belgii se narodily první 'děti-léky'"
Co takové „děti-lék“ dostanou do vínku?
Nutno předeslat, že k početí „dítěte-léku“ lékaři prozatím přistupují především v závažných případech, kdy je více či méně ohrožen život již dříve narozeného sourozence.
Už tento samotný fakt jednoznačně ukazuje, do jaké vypjaté atmosféry se „dítě-lék“ narodí, kdy rodiče jsou plni strachu o život nemocného dítěte, nejistoty, zda „dítě-zachránce“ svého sourozence pomůže uzdravit a zda to všechno klapne, zda jeho početí nebude zbytečné. V takovémto případě tedy vůbec nemůže být řeč o nějakém vychutnávání si těhotenství a správných radostných příprav na příchod miminka.
K početí takovýchto miminek nedochází přirozenou cestou, ale k oplodnění dochází ve zkumavce. Lékaři už na embryu zkoumají, zda se u něj vyvinou kmenové buňky potřebné k záchraně bratra či sestry. Odborné články však nikde neuvádějí, co se stane, když lékaři už u embrya zjistí, že se u něj dostatečně nevyvinuly kýžené buňky, které měly zachránit sourozence.
Minimálně však určitě dochází k tomu, že rodiče musí být hluboce zklamaní, což se samozřejmě přenese i na miminko u maminky v bříšku. Jak se takový človíček musí cítit, když se ještě ani pořádně nenarodil a již cítí zklamání z toho, že nenaplnil očekávání rodičů?
V opačném případě, kdy se u embrya vytvářejí kmenové buňky dle předpokladu lékařů, je stejně miminko už v bříšku vystavováno velkému stresu, které se na něm může dost zásadně podepsat.
Po narození „dítěte-léku“ je ihned přistoupeno k léčbě dříve narozeného sourozence. A je téměř jisté, že rodiče upřou větší pozornost tomu, zda léčba bude úspěšná a nově narozenému miminku se tolik věnovat nebudou.
Léčba může dopadnout dvojím způsobem, buď bude úspěšná a „dítě-lék“ svoje poslání splní, anebo skončí neúspěchem a „dítě-zachránce“ defacto zklame.
V případě úspěšné léčby se celá situace v rodině může vrátit k normálu, což by mohlo mít pozitivní vliv i na nově narozené miminko. Kdy rodiče by se mohli přestat stresovat a mohli by se mu tak začít více věnovat.
Ovšem v případě neúspěšné léčby to může skončit až „tragédií“, kdy rodiče „dítě-lék“ začnou podvědomě vinit za to, že jejich nemocné dítě zemřelo. Takové obvinění může vést až k citovému odcizení se od dítěte a jeho odmítání.
Lékaři se v tomto případě hájí tím, že této situaci se snaží přecházet tím, že rodiny, které by se měly tohoto projektu zúčastnit, procházejí komplexními psychologickými testy, které vyloučí toto případné odmítání „dítěte-léku“. Jenomže úmrtí dítěte je pro rodiče vždycky natolik závažným zvratem v životě, že žádný psychologický test nemůže zaručit, že rodič v případě neúspěšnosti „dítěte-léku“ ho přesto všechno nebude odmítat.
A to ani nemluvím o tom, jaký vztah může mít nemocný sourozenec ke své „sestřičce-léku“ či „bratříčkovi-léku“ v případě neúspěšné léčby, kdy ho může začít vinit za to, že je tak nemocný...
Ať již však léčba dopadne jakkoli, takové „dítě-lék“ až se jednoho dne se dozví, že bylo počato především či mimo jiné proto, aby zachránilo svého sourozence, bude mít v sobě pocity nechtěnosti, nedůležitosti a druhořadosti. Mnoho z nich možná bude bojovat i s pocity viny či sobeckosti, kdy si budou říkat, že myslí jenom na sebe, že ho vlastně ani moc nechtěli a že se mu pořádně nevěnovali a že od něj ošklivé, že nemyslí na svého nemocného sourozence.
Každopádně takové „dítě-lék“ dostane do vínku pocity a starosti, které tam nemají co dělat. A notabene celá tato atmosféra se může podepsat na jeho zdravotním stavu, což ostatně bohužel začínají ukazovat i výsledky tohoto projektu, kdy některé "děti-zachránci" se narodily mrtvé, anebo trpí nějakými zdravotními problémy.
Je pravda, že moderní věda posunuje hranice lidských možností.
Není však rození „dětí-léků“ již překročení hranice, kterou by lidé překračovat neměli?