Kdy a proč dochází k averzi dělat rozhodnutí podle toho, co je správné?
Největší význam na rozhodování má období puberty.
V tomto období dospívající totiž prochází vystřízlivováním, kdy zjistí jednu ze čtyř následujících věcí:
-
Že sice byl v dětství veden, aby se rozhodoval podle toho, co jeho rodiče (vychovatelé) hlásají jako správné (rozhoduj se pro to, co je zdravé: nekuř, nepij alkohol, pro to, čím neublížíš: pracuj, pomáhej, buď upřímným, nelži, buď čestným…), ale co zároveň také v životě drtivá většina nedodržuje, ani jeho vychovatelé ne (kouří, lžou, nejsou upřímní, věrní atd.).
Z tohoto je dospívající natolik zklamán, že odmítne vše, co je správné. Přestane věřit ve správnost proto, že ji nevidí téměř nikde kolem sebe, ani u svých vychovatelů ne. A zařadí se mezi ostatní lidi - je jako jeho rodiče (či vychovatelé).
-
Že byl v dětství veden, aby se rozhodoval podle toho, co bylo skutečně vesměs správné (dodržuj slušnost: pozdrav, děkuj, pros, omlouvej se, pomáhej, pracuj, poděl se, buď upřímným, nelži), ale přitom za toto nesklízí téměř nic hezkého. Je zneužíván, zesměšňován, odmítán, je vystaven za toto chování pohrdání.
Tudíž se tomuto pohrdání, odmítání, zesměšňování, zkrátka znevažování brání tak, že se přestane rozhodovat podle toho, co je správné (slušnost, upřímnost, čestnost, pravdomluvnost.) A začne se rozhodovat podle toho, jak se rozhodují ostatní: je formálně slušným, jenom když je to výhodné (vůči šéfovi, objektu svého zájmu, vůči tomu, koho potřebuje a dokud ho potřebuje). Upřímným nebude, protože je to nevýhodné, nebo z upřímnosti udělá nejapnost. Čestným nebude, protože toto znamená nic nemít. Pravdomluvným už vůbec nebude, protože by nemohl být s lidmi, kteří jsou na "vysoké noze" atd. Zkrátka si to, co je správné, upraví do své podoby.
-
Že to, jak byl veden, aby se rozhodoval, a co pokládal za správné vedení, správné nebylo: "Neříkej mámě, že jsem byl s tou tetou.", "Neříkej tátovi, že jsem si koupila ty šminky.", "Nikomu nevěř.", "Z cizího krev neteče.", "Nehas, co tě nepálí.", "Pro dobrotu na žebrotu.", "Kdo nekrade, okrádá rodinu.", "Co oči nevidí, srdce nebolí." atd.
Jediné, co cítí po tomto zjištění je, že je hluboce zklamán nad takovouto výchovou a ohlíží se kolem sebe, hledajíc lepší rady, pravidla, řád. Avšak záhy zjišťuje, že to, co je správné, nikde není přesně stanoveno (proto i ta jeho rozporuplná výchova). Tím, že nikde není stanoveno, co je správné, se rozhodl si toto stanovit vnitřně podle sebe. A kdokoli v jeho životě, kdo přijde s tezí toho, co je správné, která je jiná od jím stanovené teze, ho irituje.
Odmítá nabízené teze, chce se držet jenom těch svých, protože má zkušenost z dětství: žádné vnější parametry toho, co je správné, přece neexistují. A toho, kdo chce tyto teze ujasnit, uspořádat, stanovit, napadá, podezírá, odmítá. A to někdy s takovým odporem, až je sám z toho udiven (míra odporu je přímo úměrná zklamání z dětství). Mimochodem, takovýmto lidem někdy pomáhá, když jeho zmoudřelí rodiče (či vychovatele) uznají chyby ve výchově - tzn., uznají to, co je nesprávné a pojmenují (či z toho vyplyne), co je správné.
-
Že pokud byl nesprávně vychováván, tak nikdy nezjistí, že to, jak byl veden, bylo nesprávné. Stojí si za tím, že jak byl vychován, ta to bylo správné. Třeba: nemusel doma pomáhat, protože "na domácí práce je maminka" - takto vychovaný muž, pokud si za takovouto výchovou stojí, nepomáhá ani v dospělosti své ženě, nebo pokud si za takovouto výchovou stojí žena, tak je na vše doma sama a neumí si říci o pomoc. Nebo: v domácnosti jsou mužské a ženské práce (podle této teze muž přece nemůže vařit, žehlit či věšet záclony), či názor, že žena se stará o děti a muž vydělává peníze, nebo: muž může být nevěrný, protože to má v genech a vlastně za to nemůže, nebo: jedno pivo či sklenka červeného denně je zdravé.
Každý člověk projde některým z těchto zklamání. Vždy je to výsledek toho, že i když dodržoval v dětství to, co bylo správné, tak stejně nesklízel úspěchy. Tudíž nevěří ničemu, co je prezentováno jako správné a začal být "alergický" na vše, co je správné a přestává tento fakt zohledňovat ve svém rozhodování.
Každý člověk si udělá vnitřní pravidla toho, co považuje za správné. A někdy je žalostné to, že lidé považují za správné něco, co se skutečně správným nemá nic společného.
Jak tedy poznáme, co je správné?
Je to naprosto jednoduché.
Správné je to, k čemu se dopátráme, když si položíme následující otázky:
1. otázka: "To, co se hodlám udělat, udělám proto, že si to moc přeji, anebo proto, že si to sice nepřeji, či přeji málo, ale hlavně proto, že je to správné?"
Když člověk upřednostní to, co je správné, před tím, co by si přál, před tím, co je jednodušší, před tím, co je popsáno v první části článku, tak dělá správnou věc.
2. otázka: "Jak by mi bylo, kdyby to, co nyní pokládám za správné udělat, udělal někdo mne?"
Když si člověk to, co se chystá udělat někomu jinému, obrátí, tak by si měl odpovědět, zda by mu to líbilo, či zda by mu to ublížilo či pomohlo. Zda by mu to vyhovovalo bezpodmínečně, nebo by musel zahmouřit oči, aby mohl říci: "Líbilo by se mi to."
Jakmile někdo odpoví: "Nevadilo by mi to.", tak je zle. Nevadí znamená strpím to (od slova: trpět, kdy trpět nemá nic společného s tím, co je správné). Tudíž to neznamená, že by se mi to skutečně líbilo.
3. otázka: "To, co nyní pokládám za správné, bude správné i za deset let?"
Budu to, co nyní označuji za správné, moci označit za správné i za dvacet let či před smrtí? Pokud je to, co považuji za správné nyní, skutečně správné, tak to bude správné i za dvacet let, bude to správné i když zemřu.
Vše, co je správné, má poznávací znamení, že tím, co je správné, nezpůsobí v konečném důsledku bolest, dluh, újmu či škodu (za deset let či později).
Na chvíli to může bolet (třeba doznání nevěry), ale s odstupem času je člověk rád, že se mohl podle toho, co je správné (pravda), zařídit (buď se díky nevěře rozejít a najít si věrného člověka, nebo tomu, kdo se přiznal, dát ještě šanci a být s ním, pokud se změnil, šťastný, protože to už nikdy nezopakoval). Ten, kdo toto zažil, vždy ví, že je správné se přiznat k nevěře (ovšem pozor, přiznání nevěry má svoje pravidla, které je záhodno dodržet), protože toto přiznání v konečném důsledku nebolí, ale pomůže.