Přeskočit na obsah | Přeskočit na navigaci

Vyhledávání

Jak, pro co a podle čeho se mám v životě rozhodnout? I.

Kolikrát se v životě v duchu člověk ptal sám sebe: "Jak se mám rozhodnout?... Co mám udělat?... Podle čeho se mám řídit, když jsem na vážkách?"

Před takovýmito a podobnými otázkami stojí lidé od nepaměti a takovéto či podobné otázky budou zcela jistě řešit i v budoucnu. Tyto otázky jsou totiž nedílnou součástí života každého člověka.

Rozhodování se v současnosti

Na zmiňované a jim podobné otázky si lidé v současnosti odpovídají pomocí šesti nejčastějších vzorců pro rozhodování se. Tyto vzorce lidé mohou navzájem, v různé míře i libovolně kombinovat, a to pro každou oblast života jinak.

Šest základních vzorců rozhodnutí se:

1. Rozhodnu se pro to, podle toho, co je nejlepší, nejvýhodnější PRO MNE.

2. Rozhodnu se pro to, podle toho, co je nejlepší PRO OSTATNÍ (např. pro moje dítě, manžela, přírodu, planetu, atp.).

3. Rozhodnu se pro to, co je nejlepší PRO MNE A SOUČASNĚ PRO OSTATNÍ, pro zemi, pro všechny.

4. NEŘEŠÍM, JAK SE ROZHODNU, je mi to jedno.

5. Raději se NEROZHODNU NIJAK.

6. Rozhodnu se pro to, nebo podle toho, co po mne chce (ten který) BŮH.

Podle těchto vzorců rozhodnutí se lidé, aniž by si to uvědomili, rozřazují kvůli svému myšlení a následnému chování do určité kategorie osobnosti.

1. Rozhodnu se pro to, podle toho, co je nejlepší, nejvýhodnější PRO MNE.

Rozhodnutím řídit se podle tohoto vzorce v určité oblasti svého života se člověk dostává do kategorie SOBEC.

Takto se rozhodují lidé, myslící akorát na sebe, bez ohledu na ostatní. Tito lidé jsou v určitých oblastech svého vnímání necitliví. A jsou necitliví proto, že necítí bolest ani pocity ostatních. Cítí hlavně to, co chtějí sami.

Sobečtí lidé vnímají život hlavně rozumem. Cit si obvykle nedovolí zapájet (a když, tak pouze vůči sobě a velice omezeně).

Sobci to mají vůči ostatním ložené většinou tak, že to jde vyjádřit vzorcem, jaký používají obchodníci: dal - má dát, mám - nemám (peníze, postavení, výhody, kariéru, auto, mobil, dovolenou, prestiž, moc).

 

Téměř ve všem, co je pro ně důležité, pospíchají, aby toho dosáhli co nejdříve. V prosazování vlastních zájmů, potřeb a přání, jsou schopni často bezostyšně lhát, v různé míře podvádět a krást.

Za své chování obvykle nechtějí cítit výčitky svědomí.

V uvažování sobce v drtivé většině chybí city, jako je třeba pochopení ostatních, trpělivost, empatie, soucit, ochota, vstřícnost, vlídnost, apod. U sobce převládá hlavně rozum - počty, kalkul, co se mu nevyplatí, to většinou neudělá.

Převážně u něj převládá přísnost, předsudky na základě rozumových dedukcí - třeba: "Máma je zlá, protože mi nenavařila.", ale přitom dotyčný sobec nezohledňuje, že jí není dobře, že je unavená a slabá. Sobec si v takových situacích málokdy řekne: "Omezím se, odložím vše stranou, postarám se o ní, i když se mi to nevyplatí, nebo na to doplatím."

Sobec je často necitlivý vůči lidským slabostem, citům, kdy většinou odmítá romantiku, jemnost, něhu, lásku a nejeví upřímný zájem o druhé. Obvykle upřímně nepoužívá  zdrobněliny (a pokud ano, tak pouze formálně). Většinou neříká slova vyznání, pochvaly, povzbuzení, ale naopak necitlivě sděluje hlavně kritiku a často z něj sálá negativismus. Většinou nesnáší pláč druhých, kdy i sám pláče minimálně.

 

Obvykle nemá rád děti, zvířata ani kytičky. A pokud už je má, tak se o ně stará pouze rozumově:

  • děti obstará hlavně po technické stránce, bez citových projevů, neochotně a v nezbytné míře.
  • kytičky většinou jenom zaleje (obvykle nepřiměřeně - moc nebo málo), kdy mu kytičky často takovouto péči dlouho nevydrží.
  • zvířátkům dá hlavně najíst, napít, technicky je zabezpečí. Ale opět u toho v drtivé většině chybí cit, kdy je pořádně nehladí, nemazlí se s nimi, většinou jenom pospíchá. Obvykle se nezajímá, co má jeho zvířátko rádo, co ho udělá šťastným. Často si na něj nevyhradí dost času, protože většinu věcí měří rozumem, penězi, v jeho očích "promrhaným" časem, atd.

Sobci jsou hlavně vedeni ctižádostí. I když toto slovo není úplně výstižné. V tomto případě by bylo místě spíše použít slovo pseudoctižádost, protože to, co mají za cíl, není dosažení cti ostatních, ale ve skutečnosti dosažení závisti ostatních.

Sobci ve skutečnosti uvnitř touží po uznání, obdivu, uctívání ze strany ostatních. Takovéto touhy jsou však neklamným projevem komplexu méněcennosti, což si sami neuvědomují a nechtějí si to ani připustit. Ovšem místo uctívání ze strany ostatních se sobci dočkají akorát tak opovrhování, nepřejícnosti, závisti a podobných postojů.

Sobci si do hloubky neuvědomují, co vlastně hledají. Myslí si, že pocity uctívání, obdivu a respektu ostatních je to, co hledají. Ve skutečnosti hledají pocit, který je silnější než cokoli na světě. Je to pocit naplnění, který ovšem sobci nerozeznávají a nerozumí mu. Neuvědomují si ho, ani mu nepřikládají význam. Hledají jiné pocity, kterými si myslí, že se zasytí. Ovšem, mýlí se. Nejde se zasytit obdivem. Stejně tak, jak se nejde zasytit sladkým. Sobec však nechápe proč.

Sobci si neuvědomují si, že se kýženého upřímného uznání, obdivu, uctívání a pocty nikdy nemohou dočkat ze dvou důvodů:

  1. důvod: Vnitřní nastavení všech lidí, které je nezměnitelně dané, je takové, že lidem upřímně nejde uznávat, obdivovat výsledky nečestných praktik, protože podvědomě cítí, že to je špatně. Neboli, žádný člověk nemůže upřímně uznávat toho, kdo má pochybné cíle a kdo jakýchkoli cílů dosahuje nečistými cestami.

  2. důvod: Přínos či blaho, které člověk sám získá na úkor přínosu či blaha druhých, nepřináší ryzí pocity spokojenosti, pohody, klidu, apod. Zkrátka, tyto pocity mu nepřinesou pocit naplnění. Kdo druhého připraví o přínos či blaho, nebo kdo sám dosáhne přísnosu či blaha nečistým způsobem, nikdy nemůže být vnitřně z takto získaných výhod blahem naplněn.


1. důvod: Vnitřní nastavení všech lidí, které je nezměnitelně dané, je takové, že lidem upřímně nejde uznávat, obdivovat výsledky nečestných praktik, protože podvědomě cítí, že to je špatně. Neboli, žádný člověk nemůže upřímně uznávat toho, kdo má pochybné cíle a kdo jakýchkoli cílů dosahuje nečistými cestami.


Sobci svoje postavení, moc, bohatství a další výhody, nebo pochybné cíle dosahují sobeckým, bezohledným či jiným nečistým způsobem, proto nikdy nemohou sklidit uznání. Je to tak dané.

Každý, kdo zná sobce, který dosáhl jakéhokoli "vrcholu" (v bohatství, kariéře, moci, slávě, či jiného "úspěchu"), intuitivně cítí, že tohoto "vrcholu" dosáhl nekalou cestou. Všichni lidé v sobě mají vnitřní cit, který jim neumožňuje uznávat "vrchol" člověka, který dosáhl nečistou cestou, a proto jim ani nejde spustit uznání, ctění, vážení si takovéhoto člověka.

Těmto ostatním lidem se uvnitř, vzhledem k jejich vlastnímu vnitřnímu nastavení, spouští při kontaktu se sobcem a jeho dosaženými "vrcholy" jiné pocity, než uznání, obdiv a ctění. Těmi pocity jsou: 

  • vnitřní nesouhlas: tento vnitřní pocit se spouští u čestných a slušných lidí.

  • opovrhování: to se automaticky spouští u jiných sobců, kteří posuzují "vrchol" jiného sobce, přičemž sami dosáhli vyššího "vrcholu" nekalou cestou, kdy si sami o sobě tento fakt vytěsňují, přehlíží, zlehčují, neberou v potaz, omlouvají pochybnými argumenty svoje nečisté cesty. Zkrátka, oni neuznávají, že jsou možná stejní jako ten sobec, kterým sami opovrhují.

  • závist: tento pocit se spouští u lidí, kteří jsou sobci také, akorát se bojí dělat sami nekalé praktiky v tak velké míře jak onen sobec. A tak pouze závidí onen "vrchol", na který sami v té či větší míře nedosáhnou.

  • nepřejícnost a přání sobci pouze neúspěch, chyby a pád: tyto pocity se spouští u lidí, kteří sami dosáhli podobného "vrcholu". I mezi sobci vládne konkurence, rivalita, a proto si pak navzájem přejí neúspěch, chybu či pád.

  • pýcha: ta se spouští u "opičích" matek, či otců, kteří natolik milují svoje dítě - sobce, že vidí jenom jeho "vrchol" a nevidí (nechtějí to ani vidět, ani si to připustit), že "vrcholu" jejich potomek dosáhl nekalou cestou. Taková máma či takový otec přes pýchu nevnímá, že ostatní čestní lidé je neobdivují a ani je"neberou", ale ani že neobdivují jejich sobeckého potomka a už vůbec ne jeho "vrchol", kterého dosáhl, a spíš se mu vyhýbají. Opičí rodiče si to vykládají tak, že to vyhýbání se je ze závisti. Ve skutečnosti to však není vyhýbání se ze závisti, ale proto, že slušným a čestným lidem tento jejich potomek - sobec jdoucí "přes mrtvoly" není příkladem hodným k následování, ale pouze odstrašujícím příkladem, který průměrně slušným či čestnými lidem nejde ani následovat, ani obdivovat a už vůbec ne mu závidět.

  • potřeba pochlebování, podbízení, faleš, parazitování: tato potřeba se probouzí u těch sobců, rádoby přátel a kamarádů, kteří se chtějí přiživit či těžit na sobci, který dosáhl údajného úspěchu či vrcholu.

  • spřádání nití a kutí piklů, intrik; potřeba sobce, obrat, připravit ho o jeho "vrchol"; ukořistit, ulovit, získat jeho majetek či jiné dosažené "vrcholy" (nebo alespoň jejich část): toto se spouští u jiných sobců, kteří chtějí "vrchol" a "úspěch" jiného sobce získat pro sebe, a to jakoukoli cestou.

  • msta: ta se spouští u těch zneužitých lidí (taktéž sobců), kteří byli zneužiti oním sobcem, který je při svých nečistých praktikách zneužil, aby dosáhl svého.

  • hanba, odmítání, vina: tyto pocity cítí průměrně slušní a čestní rodiče potomka - sobce, který "úspěch" a "vrchol" v určité oblasti dosáhl nečistou cestou. Vinu cítí proto, že se cítí (neprávem) vinní za to, že se jim nepovedlo vychovat potomka lépe. Kdy neberou v potaz, že jejich potomek odmítl či opovrhnul jejich výchovou ke slušnosti a čestnosti, potažmo svými rodiči, protože sobec věděl, že slušnost a čestnost nevede k takovým "vrcholům", které mají za cíl sobci. V tom se sobec nemýlil. Ovšem, tento sobec si neuvědomil, že "vrchol", který dosáhl jakýkoli sobec, je ve skutečnosti pokles, pád, nebo dno či bahno.

 

U samotných sobců po dosažení "vrcholu" a "úspěchu" nečistou cestou se spouští divný pocit, prázdnota, neklid a pocit ohrožení, někdy až strach a dříve či později výčitky svědomí. To si ovšem samotný sobec nepřipouští, a to ani před sebou a už vůbec ne před ostatními. Sobec je pak udiven, že nepřichází ten pocit "vítězství" a "opojení", který měl ve svých představách. Je udiven, že tolik kýžený obdiv a uctívání od ostatních, pro který byl ochoten udělat spousty špíny, se nedostavil. A že ten pocit vrcholu, ani zpětné vazby od ostatních, mu nechutná, nevynáší ho do výšin, ale naopak že ho vrhá do prázdnoty.

Takový sobec si pak s tou prázdnotou neumí poradit. Mylně si myslí, že udělal chybu a o to intenzivněji po dosažení svých předchozích cílů se snaží tuto prázdnotu naplnit novou činností a cílem. Kdy si myslí, že ta prázdnota znamená: "Ještě to není ono".

Třeba touží po drahém autě a udělá pro to cokoli, aby ho získal. Ovšem, když už to auto řídí, tak najednou cítí, že to není ono. Že není šťastným, že uvnitř nedosáhl toho, co potřebuje, po čem vnitřně prahne. Je přímo otráven a zklamám.

A místo toho, aby se zastavil a zaměřil svoji pozornost dovnitř, do sebe, aby si začal uvědomovat do hloubky, po čem že to ve skutečnosti prahne (a uvědomil si, že prahne po tom nejdůležitějším pocitu, po pocitu naplnění, a zjistil, co ten pocit naplnění obnáší a začal se tím, co najde, řídit), tak dělá opak. Svoji pozornost a aktivity zaměří na další a další pozlátka, mamon, pochybné cíle a vrcholy.

Jejich dosažením ovšem opět nedosáhne pocitu naplnění. Naopak následuje deprese, zklamání (že pro ten cíl byl schopen se i pošpinit a přesto to nepřineslo ten kýžený pocit), a cítí i vzdálený pocit, že je něco špatně.

Takový sobec dál hýří, aby ty vnitřní pocity (nejen prázdnoty) přehlušil šesti nejčastějšími "přehlušováky" (i v různých kombinacích): alkoholem, drogami, sexem, agresivitou (resp. násilím v různé míře a v různých oblastech), léky, zadáním si nového "cíle", kterého chce dosáhnout jakoukoli cestu (tzv. vytloukání klínu klínem). A tak opět utíká před tím tíživým a nepříjemným pocitem prázdnoty.

Avšak před pocitem prázdnoty nelze utéct. Jediný způsob, jak se opravdu zbaví této prázdnoty, je to, že udělá něco, čím ten pocit prázdnoty vytěsní, kdy získá pocit naplnění. O tom však více na konci tohoto článku.


Takovýto sobec v jednom okamžiku najednou ucítí další nový pocit, jaký nikdy neměl. A tím je pocit ohrožení. Kvůli němu (i když nejen kvůli ohrožení, ale i kvůli prázdnotě, neklidu, napětí, atd.) špatně spí, začne se bát o svůj majetek, někdy i o to, zda ho udrží, zvelebí. V případě, že toho napáchal víc, se obává i o svoje zdraví, nebo, v extrémech, i o svůj život. Najednou zjišťuje, že nemůže nikomu věřit, že nemá nejen přátele (ty neměl nikdy), ale že už nemá ani kamarády, že má pouze vztahy na obchodní bázi či pochybné známé, kterým nemůže věřit.

Sobec nemá přátele (přítel je víc, než kamarád). Má kolem sebe pouze parazity v různé míře. Přátelství vzniká pouze mezi alespoň trochu slušnými a čestnými lidmi. Vzorec přátelství "sobec + nesobec = oboustranné přátelství" je v takových případech nemožný. Je to neslučitelný jev, kdy se jedná pouze o vztah "sobec - sluha, oběť", kdy to nikdy nemůže být rovnocenný vztah zvaný přátelství.

Dva sobci taktéž nemohou tvořit přátelský vztah, protože ze své citové oploštělosti a vzhledem ke svému nastavení nechtějí být schopni dostat a dát ze sebe to, co přátelství obnáší: upřímnost, laskavost, ochotu si pomáhat, hluboké pochopení, přiměřenou obětavost, shovívavost a trpělivost, laskavou a ohleduplnou kritičnost, naslouchání, sdílnost, povzbuzování se, přejícnost, věrnost, připravenost kdykoli přispěchat druhému na pomoc, upřímnou ochotu co nejlépe poradit, nezištnost, čistotu, poctivost, čestnost, počestnost...  Tudíž je to jenom obchodní vztah, nebo ryze zištný vztah.

A tak sobec zůstává sám, kdy je navíc v různé míře ohrožen (na majetku, zdraví či v extrémním případě i na životě).

Kdyby si sobec udělal sumář všech možných dosažitelných pocitů, které vyvolá u sebe či u ostatních svými "vrcholy" a "úspěchy" dosaženými nečistou cestou (závist, opovrhování, nepřejícnost, pýchu, faleš, parazitování, intriky, mstu, hanbu, prázdnotu a jiné), tak by zjistil, že není o co stát. Uvědomil by si, že vše, co musel pošlapat, zničit, poškodit, a kolik nadělal špatných věcí, aby dosáhl jenom těchto a ne jiných pocitů, že za to opravdu nestálo.

Pokud si sobec do hloubky uvědomí, že hezčí pocity svými sobeckými praktikami nemůže vyvolat a že o pocity opovrhování, intrik, závisti apod. v různé míře nestojí, tak se mu hodně uleví. A pokud začne hledat, o jaké pocity stojí a jak je dosáhnout, tak mu bude přímo hezky.

K tomu, co dělat, aby měl ještě lepší pocity, ho může navést i tento článek.


Třeba už nebude mít komplexy méněcennosti, které si hojí tím nejhorším způsobem, při kterém si neuvědomuje ani druhou danost, pro kterou nikdy nemůže ucítit, kýženého upřímného uznání, obdivu, uctívání a pocty, a sice:


2. důvod: Přínos či blaho, které člověk sám získá na úkor přínosu či blaha druhých, nepřináší ryzí pocity spokojenosti, pohody, klidu, apod. Zkrátka nepřinesou pocit naplnění. Kdo druhého připraví o přínos či blaho, nebo kdo sám dosáhne přísnosu či blaha nečistým způsobem, nikdy nemůže být vnitřně z takto získaných výhod či blaha naplněn.


Sobec vnitřně cítí, že to, co dělá, není v pořádku. Kdysi vnitřně spoléhal na to, že ho něco zastaví. Když sobec, ještě coby dítě, zalhal, tak čekal, že se něco stane, že jeho lež neprojde. Trnul, bál se. Ale nestalo se "nic". Jeho lež mu "prošla". Jednou, dvakrát, pak už nepočítaně. Když podvodem, coby dospívající, získal výhody, které mu nepřináležely, za cenu špinavých praktik, kdy svoje lži a vychytralosti znásoboval, pořád čekal, co se stane. Opět se nestalo "nic". Byl z toho udiven, ale cítil se jako vítěz. Vždyť vyhrál nad ostatními, přechytračil je. Tudíž je vlastně chytřejší než ti, co mu nic nedokázali, kteří ho nezastavili v jeho pochybných a lživých praktikách, kteří se mu nepostavili.

A najednou takovýto sobec má pocit, že může lhát, podvádět i krást, protože, pokud si dá pozor, tak se mu nic nestane. Tímto se sobec postupně utvrzuje, že neexistuje žádná Vyšší síla, Bůh, Vyšší moc, která by mu dala za jeho špinavosti přes prsty, která by ho zastavila. Má jenom pocit radosti, jak vše hezky kombinuje, vymýšlí, jak je chytrý, jak se mu daří.

Výčitky svědomí necítí – přece nebude cítit výčitky za to, že vyhrává nad, v jeho očích, blbějšími, hloupějšími a omezenými (ve skutečnosti alespoň trochu slušnými a čestnými) lidmi. Policie či jiné orgány, kteří mají v popisu práce zastavovat takovéto sobce, jsou v očích sobce taktéž omezenci (omezenci zákona, kteří jsou mnohdy skutečně omezení zákonem v tom, aby zastavili sobce v jeho špinavostech).

Pokud se sobec vůbec někoho bojí, nebo si dává na někoho pozor, tak to jsou osoby, které používají stejně či více špinavé praktiky jako on sám, nebo tam, kde mu vážně hrozí postih. Tam se sobec krotí. Avšak těchto lidí a situací nebývá v jeho okolí tolik. Jim se raději vyhýbá a vymezuje si meze, které ho ohrožují a v kterých se neohroženě on sám pohybuje. Na takto jím "vytyčeném bezpečném území" potkává dost "omezenců, blbých a hloupých lidí", kteří se stávali či stávají jeho oběťmi. A o co více se krotí u těch, kterých se bojí, o to více si dovoluje na slušnější a čestnější lidi, na jejichž úkor získává špinavostmi své bohatství, výhody, moc, kariéru a další pro něho vytoužené věci.

 

Sobec nikdy nedostane přes prsty dříve, než dozraje jeho čas. A až jeho čas dozraje, pak se mu sečte a vrátí vše, co sám dal.  Obvykle to jsou nehody, neúspěchy a pády z vrcholů, nemoci, a pak všechny špinavosti ze strany ostatních, kterých se on sám dopustil (podrazy, nevěry, podvody, ztráty, atd.).

Do té doby, než se mu vše sečte, se mu zdánlivě daří. Ostatní lidé mnohdy nechápou, jak je možné, že sobci vše vychází. 
Málokdo chápe, že sobec potřebuje zažít, co znamená splnění nesprávných cílů, pochybných tužeb a přání. Ostatní kategorie lidí to už zažít nepotřebují. Ostatní už znají, že tyto cíle, "vrcholy" sobců nepřináší nic, co je hodno obdivu. S obdivem vůči "vrcholům" sobce už jsou střízliví, ale přesto ještě neumí zacházet s obdivem. Proto se všechny kategorie lidí musí naučit, jak správně zacházet se svým obdivem - nejvíce ovšem sobci.

Obdiv je magnetem, který člověka přitahuje k jeho vzoru a nutí ho chovat se podobně, podobat se vzoru, následovat ho...  Jsou tři druhy cest, které vedou k různým druhům úcty či obdivu:

  1. pochybná cesta k pochybným cílům - po této cestě jdou sobci. Po dosažení svých sobeckých cílů a pochybných "vrcholů" sobci získají již zmíněnou pochybnou úctu a pochybný obdiv, který ovšem není ryzím obdivem a úctou. Každý, kdo z takovéhoto "obdivu" následuje sobce, sám klesne, padne na dno či do bahna. Sobec není vzorem hodným následování. Ten, kdo následuje sobce, se sám stává stejným jako jeho vzor.

  2. pseudočistá cesta - jdou po ní obvykle mediální, sportovní hvězdy či jinak, médii vyzdvižení, populární lidé. Herci, sportovci a další populární osobnosti z různých oblastí, kteří jsou obdivováni za své výsledky v ohraničené oblasti, ve skutečnosti nejsou lepší lidé, ani o to neusilují být lepším člověkem. Nejsou vzorem hodným k následování. Pouze využívají příležitost, která se jim naskytla. Výsledkem takovéhoto uměle vytvořeného, podivného obdivu těchto hvězd je pseudoúcta, pseudoobdiv. Obdiv a následování těchto hvězd, dávání si jich za vzor, není přínosem, protože vzor z této kategorie nedělá člověka (ani svět) lepším.

  3. čistá cesta k čistým cílům - jdou po ní lidé dodržující čistotu myšlení a činů. V očích dětí jsou to vzory lidí dodržující slušnost, čestnost, čistotu myšlení i  činů - Vinnetou, Rychlé šípy, kdysi Lenin, Timur, apod.
    Dospělí tyto ideály obvykle nemají v lidech (protože nevidí nikoho jako ideál), ale v podobě proroků, světců, bohů či jejich následovníků. Výsledkem pohlížení na tyto ideály, jejich vlastnosti, či charaktery, je ryzí, čistá úcta, čistý obdiv. Je moc pozoruhodné, že tento druh úcty dělá lidi, ale i děti, kteří tento vzor díky jejich obdivu následují, lepšími...

     

Každý by si měl uvědomovat, jak a k čemu se nechá přitahovat, protože tím, čím se nechá přitáhnout, tak k tomu se naladí, ve smyslu: "Koho uznávám, tím se také stávám." A sobci se nechávají přitahovat k necitlivým, povrchním, plochým vzorům, kdy se následně i podobně chovají, kdy svoje chování mohou dovést až do extrémů.

Sobec se k většině ostatních lidí chová i necitlivě, kdy veškeré citové úkony mu připadají zbytečné, které ho akorát zdržují či rozptylují při dosahování jeho sobeckých cílů a potřeb. A proto se jim obvykle vyhýbá.

Další typickou charakteristikou těchto lidí je, že se v převážné většině neomlouvají, obvykle nekladou ani citové otázky obsahující zájem či pochopení, atd. - třeba „obyčejnou“ otázku: "Jak se máš?", "Jak ti je?". A pokud už se vůbec zeptají, tak je stejně odpověď většinou nezajímá, nerozvíjejí ji dál, téměř nic si z té odpovědi nevyvodí (a, což je žalostné, si obvykle danou odpověď ani nevybavují). Často však kladou otázky typu: "Kolik?", "Za co?", "Co za to?"

Většinou vše poměřují podle rozumových měřítek: výkony, penězi. I ostatní lidi často hodnotí podle toho, kolik mají peněz, jaké mají auto, konto, postavení.

Sobec obvykle nerozeznává, zda jsou lidé, ať již bohatí či chudí, kolem něho šťastní či nikoli. A zcela ojediněle se zabývá sám sebou, zda vůbec šťastný je či není. A přitom by mu to v mnohém napomohlo.

 

Je zajímavé, že sobci do věku padesáti let obvykle nebývají fyzicky nemocní (až na nehody či úrazy). Je to způsobeno tím, že i nemoc považují za překážku pro dosažení jejich úspěchu, moci, slávy, peněz. Proto si tu nemoc většinou dokáží zakázat, zastavit, oddálit. A když už onemocní, tak to už musí být. Pak si to většinou vyberou i za ta léta, kdy nestonali.

Sobci převážně zůstávají sami – obvykle se rozvádějí, jejich partnerství nevydrží dlouho, nebo je pouze formálním. Se sobcem citlivý člověk dlouho nemůže vydržet  – právě pro tu sobcovu citovou otupělost.

Sobečtí lidé jsou především sebelibí a suverénní. Nepřipouštějí si téměř vůbec své chyby, a už vůbec ne před ostatními. Slyšet od nich větu: "Pokazil jsem to." nebo: "Máš pravdu.", je téměř nemožné. 

 

[Doplnění ze dne 28. 10. 2013 - začátek]

Sobec je také nepřizpůsobivý, kdy od něho málokdy lze slyšet upřímnou větu: "Tak jo, ať je podle tebe.“, nebo: "Rád to pro tebe udělám."

Sobec nesnáší, když mu někdo radí. Ani sám se na rady neptá. I když vnitřně ví, že něco kazí, stejně si nechce dát poradit. Jako by sám se sebou hrál hru: "Tak jo, teď třeba padnu na dno, ale přesto si nechci nechat poradit, chci se z toho dostat sám. Jsem přece chytřejší, než ten chytrolín, který mi chce radit. Já všem ukážu, jak jsem chytrý, z čeho se umím dostat a čeho všeho umím dosáhnout. I když někdy jsem na dně, tak se stejně odrazím a dostanu se na vrchol..." Tímto falešným sebevědomím si sobec namlouvá, že na dně nebude – neuvědomujíc si, že na dně se pohybuje celou dobu, a to na dně, či chcete-li v bahně, hlavně morálním. 

Sobci se vyznačují tím, že nemají správně nastavené cítění, a proto nevnímají bahno a dno, v kterém žijí. Nevnímají ani to, že jsou sobeckými, ani další věci.

[Doplnění ze dne 28. 10. 2013 - konec]

 

Sobci často nevnímají, když někomu ublíží svojí sobeckostí. A obvykle už vůbec nechápou, že svojí sobeckostí ubližují hlavně sobě - kvůli své sobeckosti se dopouští mnoha chyb, kterými si připravují těžký život, kdy si za ně dříve či později začnou nést následky. Tomuto obvykle nevěří do té doby, než ty následky nastanou. A to už je většinou pozdě na zastavení procesu těchto následků. V takovýchto případech těmto lidem nezbude nic jiného, než si tyto následky nést a dívat se, jak za své chyby platí (řečeno jejich slovníkem).

 

Je obrovská škoda, že média nepřináší skutečná fakta o tom, jak dopadají sobci, ale i další kategorie lidí. Bylo by nesmírně zajímavé vidět takovou retrospektivu o životě sobců, co dělali a jaké následky své sobeckosti jim život připravil.
Nemusely to být zrovna celebrity. Ale u nich se to, žel, pozná nejlépe, protože ony platí většinou nejvíce – vzhledem k tomu, kam se dostaly, jak s tím naložily.
Takováto fakta by mnoha sobcům mohla hodně pomoci se změnit, protože by se mohli poučit z chyb ostatních sobců...

Každý, i sobec (a nejen sobec), má možnost se kdykoli změnit k lepšímu – pouze stačit změnit vzorec myšlení.

 

Sobec si ale nejprve musí vůbec uvědomit, že sobcem je.

A dokud si to nepřizná, nemůže to změnit. Dokud nezmění svůj vzorec uvažování, zůstává v kategorii sobce, hledající vše, co zaplní jeho nenasytnost, touhu po pozlátku...

2. Rozhodnu se pro to, podle toho, co je nejlepší PRO OSTATNÍ (např. pro moje dítě, pro manžela, přírodu, pro planetu, atp.).

Rozhodnutím řídit se podle tohoto vzorce se člověk dostává do kategorie OBĚŤ.

Sem patří ti, kteří se rozhodnou dělat většinu věcí pouze s ohledem na ostatní. Oběti většinou dělají maximum pro ostatní, bez ohledu na sebe. Obvykle se dobrovolně  rozhodnou stát se sluhou či obětí ostatních: dítěte, manžela, planety, přírody., apod. Peníze, drahé věci, drahé jídlo, postavení, kariéra pro ně samotné většinou nic neznamenají.

Oběti v drtivé většině nehledí na sebe, své potřeby, city, přání, zájmy, na které mají nárok, právo, ba i povinnost si je pěstovat a naplňovat v přiměřené míře.

Zkrátka, takto uvažující lidé (oběti z přesvědčení, že je to tak správně), dělají téměř vše pro ostatní a pro sebe nic, nebo jenom zanedbatelné minimum. Obětují sebe pro ostatní...

 

Rozhodování „obětí“ obvykle nezohledňuje je samotné, dokonce si mylně myslí, že uvnitř cítí, že se obětují rády, že je to naplňuje. Nevnímají, že si to jen namlouvají. A když už to vnímají, tak si to raději nepřipouštějí.

Oběti chodí obvykle v oblečení po ostatních, nebo v oblečení, které má hodně let, nebo které bylo ve slevě. Většinou celkově na sobě šetří a na ostatních ne. Často se zanedbávají ve vzhledu i ve stravování (dojídají zbytky, nebo se spokojí s tím, že se někdy na ně nedostane, nebo si dávají místo kvalitní stravy náhražky stravy v podobě enormního množství sladkých věci, apod.). Oběti obvykle považují za zbytečné plýtvání si dopřát hezké věci, pohodlí, dovolenou, odpočinek, čas na sebe i své zájmy, potřeby, přání, touhy v přiměřené míře.

Často si nedopřejí ani dárky – většinou je rozdají, nebo je nepoužívají.

Lidé, kteří se pro ostatní obětují, chválí hlavně ostatní, povzbuzují je za každou maličkost, přitom sami často pochvalu nedostanou, nebo ji ani nepřijímají. Sami sebe nechválí a jsou většinou na sebe přísní, neohleduplní.

Oběti nemají hezké slovo pro sebe, téměř vše ohledně sebe berou přísně.

Když se jim něco povede, tak to v drtivé většině berou jako normální a obyčejné. Ale když to, co u sebe berou za normální a obyčejné, udělá někdo jiný, tak ho téměř vždy pochválí a povzbudí.

Tito lidé většinou vůbec nevnímají pravidlo, že na to, aby mohli dávat, musí také přijímat a brát. Musí to tak ovšem dělat proto, aby nenarušili rovnováhu. Jinak brzy nebudou mít z čeho dávat.

Ale oni toto pravidlo dodržovat ani nechtějí – až dokud skutečně zjistí, že už nemají odkud brát.

Oběti nežijí svůj život, často nemají (rozhodly se nemít) svoje zájmy, potřeby, přání, ale žijí životy ostatních: líbí se jim většinou to, co druhým, přejí si to, co je víc pro druhé, než pro ně samotné, mají zájmy ostatních. A ještě to obvykle dávají za vzor a na odiv.

Oběti ovšem nesklízí plody takovéhoto rozhodnutí, resp. počínání: ostatním nejde být těmto obětem za takovéto počínání vděčným, nejde jim tyto oběti následovat, vracet jim to v míře a v rozsahu, jak to dělají oběti.

 

Obvykle si tyto oběti vybírají sobce, kdy někde uvnitř mají údajně šlechetnou myšlenku toho sobce předělat - zahrnout ho tolik nesobeckostí, aby se ten sobec nesobeckostí "nakazil".
Oběti si vybírají sobce, protože samy byly vychovávány sobci. Jsou zvyklé na usurpování. Často si tyto sobce udobřují a přitom jsou tolikrát v právu.
Obvykle dobrovolně těmto sobcům slouží a nevnímají nevděk. V takových případech jejich častým argumentem je: "Nedělám to proto, aby mi byl partner/ka, manžel/ka, kolega, soused, děti či rodina, nebo fauna, flora, planeta, atd. vděčný.“

Zde tkví chyba zejména v tom, že každý člověk má vnímat ze svých aktivit zpětnou odezvu, zejména vděčnost. Vděčnost je ukazatelem, je zelenou barvou na semaforu – zda pokračovat ve své aktivitě pro ostatní, či nikoli.

Jakmile člověk za svoji pomoc, vstřícnost, ochotu, či jakoukoli aktivitu, kterou dělá ze své vůle pro ostatní, nezaznamenává vděčnost, tak má, pokud je to na začátku aktivit, chápat absenci vděčnosti jako oranžovou na semaforu (kdy si má dát pozor a okamžitě omezit svoje aktivity, přibrzdit ve své dobré vůli). 

Posléze, pokud se vděčnost neobjeví ani po delší době (která určitě nemá čítat léta, ale maximálně týdny, nebo maximálně několik jednotek opakování), tak dlouhodobou absenci vděčnosti má člověk vnímat jako červenou, která ho má v aktivitách dobrovolnosti zastavit. Tudíž, pak člověk, který delší dobu dělal něco o své vůli, má ukončit své aktivity v té dané oblasti (do doby, než se vděčnost objeví).

Tudíž platí: nedělám to pro vděčnost, ale přesto tou vděčností druhých řídím rozsah, intenzitu a míru své pomoci či dobrovolné aktivity.

 

V případě, že tu vděčnost nevnímají a nezohledňují, tak tyto oběti pak zůstávají samy, bez zpětné vazby, bez pomoci či ocenění, někdy totálně vyčerpané službou ostatním. A ještě někdy jsou ukřivděné, že se tolik obětovaly a že se jim z toho nevrátilo nic, nebo jenom málo. Kdy si neuvědomují, že samy narušily onu rovnováhu, kdy dávaly, nic nepřijímaly, až se dostaly do bodu už neměly odkud brát.

 

I syndrom vyhoření má kořeny právě v takovémto způsobu uvažování. Přitom tento syndrom je velice prospěšným. Ve skutečnosti resetuje člověka, aby přestal myslet tímto způsobem ("vše pro ostatní", "služba lidem", "vše pro dobro věci", apod.) a začal myslet jinak, podle lepšího vzorce.
Obvykle se však bohužel stává, že tito lidé sklouznou k jinému nesprávnému vzorci rozhodnutí se, kdy se z nich po vyhoření stává často sobec, robot, nebo pasivní člověk, apod.

Bohužel, lidé se syndromem vyhoření si toto nepřeberou. To, že zůstali prázdní po dlouholeté službě ostatním na úkor sebe, si uvědomují. A nezpracují tento stav tak, aby se dostali dál a dosadili si tam lepší vzorec (uvedený na konci celého článku), který by jim pomohl v pokračování žití kvalitnějším, šťastným a naplněným způsobem života, kdy budou dávat i brát – ovšem v rovnováze (dám – vezmu, odevzdám – přijmu).

Obvykle právě obětem dělá největší potíže začít vnímat vděčnost druhých jako regulátor dobrovolných aktivit (pomoci, vstřícnosti, ochoty) a dělá jim také potíže přijímat a brát (pomoc, zájem, peníze, dělá jim potíže dát něco sobě - dopřát si naplňování svých tužeb, přání, zájmů). Tito lidé se totiž úzkostlivě bojí, že budou sobečtí (přitom u těchto lidí to nehrozí, protože oni dávat a odevzdávat umí – musí se naučit brát a přijímat).

 
Autor: Katka Kuňová
Volně přístupný článek

Hodnocení článku: 1,07

Známkování je stejné jako ve škole.

Zaslat článek e-mailem

Zaujal vás tento článek a chcete odeslat vašim známým odkaz na něj? Můžete k tomu využít náš jednoduchý formulář.

Bez práce nejsou ...

 

Komentáře

Anebo jinak?

Napadlo Vás, že když vždy nepůjdete tou nejjednodušší a nejlepší cestou, může to být pro Vás vlastně výhodné? Může Vás to posunout v kariéře...co myslíte?

Přidáno: 11. 6. 2014 14:54
[6] Iveta Nejedlá

Milá paní Katko,

především Vás i paní Hanku moc pozdravuji. Velmi mne potěšil nový příspěvek. Přiznám se, že největší radost jsem měla z toho, že jste. Vzpomínala jsem na vás, co asi děláte a zda jste obě v pořádku. Přemýšlela jsem, jak se k vám mohu zase alespoň trochu přiblížit, když vůbec neznám místo, kde jste a jak to mám udělat. A teď vím, že tam za těmi řádky jste .
Za Váš článek jsem také moc ráda, jen tu radost teď úplně do hloubky necítím. Myslím, že je to proto, že nyní je na mne moc podrobný a dlouhý. Vím, že je to takto správně. Je to pro mne pouze informace, že na mé straně něco není v pořádku. Zřejmě se cítím přetížená ze svých denních povinností. Jdu s tím honem něco udělat, abych si Vaše moudré rady a postřehy dokázala pořádně vychutnat .

Přeji vám i paní Hance pěkné cokoliv a kdekoliv a snad někdy naviděnou.

Iveta Nejedlá

Přidáno: 31. 10. 2013 5:53
[5] Mirka S.

Dobrý den paní Kačenko,

udělala jste mi velikánskou radost novým článkem. Líbí se mi, že jdete do hloubky, rozepisujete situaci ze všech možných stran, aby to pochopilo co nejvíc lidí. Už se moc těším na to, až se dozvíme, jak je to správně. Jak se správně rozhodovat. Všichni to uvnitř cítíme, vy to ale umíte tak krásně pojmenovat, že si to vždy líp uvědomím. Kéž by nás to pochopilo víc!

Zajímá mě jedna věc - prosím, má s tím někdo zkušenost a co si o tom ostatní myslíte? Může být jeden stejný člověk v jedné situaci sobcem a v jiné obětí? Připadá mi, že ač to jsou skoro opaky, v některých situacích se tyto osobnosti můžou přiblížit.

Přidáno: 30. 10. 2013 16:36
[4]

Dobrý den, paní Kuňová
ráda bych doplnila vaše rozdělení rozhodování:
Důležité je oddělit sobectví a sebelásku. Každý, kdo se má rád se rozhoduje pro to, co je pro něj nejlepší. Je to jediné správné a zdravé rozhodnutí pro mě, pro mé okolí, pro planetu...sobectví je nucení ostatních, aby se chovali jako já a nebo jak si já přeji.
Celých 2000 let nám církev tvrdí, že mít rád sebe je špatně, a podle toho, co píšete usuzuji, že máte ke křesťansví blízko. Ale už v přikázání je milovat budeš bližního svého JAKO SEBE SAMÉHO...znova se učíme mít se rádi. Kdo se má rád je zdravý. ( proto jsou ve vašem článku sobci zdravější) Oběti jsou příkladem naprosté neúcty k sobě samému. Proto je tolik lidí, co chtějí pomáhat druhým, protože neumí pomoct sami sobě. Kam pak vede takové pomáhání? Nemá lásku sám k sobě nemá rád ani ostatní, jeho pomoc je zbytečná.
Ještě bych chtěla reagovat na vděčnost jako zpětnou vazbu. Je to vděčnost nebo uznání? Poplácání po zádech - děláš to dobře..
Ráda bych uvedla dílko a film "Muž, který sázel stromy" , neměl žádnou zpětnou vazbu ani vděčnost (podle vás) a přece jeho dílo pomohlo celé krajině.
Váš bod 3. a 5. t.j.je mi jedno jak se rozhodnu a nerozhodnu se nijak - jsou vlastně v konečném důsledku shodné a bod 6. rozhodnutí, co chce Bůh...? Bůh je ten pán na obrázku v kostele? V bibli je krásně řečeno Bůh je ve vás všech, jsme boží děti, stvořeni podle Boha.. všichni dohromady boha tvoříme, jsme jeho součástí, takže rozhodnutí podle Boha budou zase jenom moje rozhodnutí s takovou láskou, kterou mám sama k sobě, kterou jsem schopna nabídnout ostatním a celé planetě a vesmíru.

Přidáno: 27. 10. 2013 11:01
[3] Soňa
Velká radost

Milá paní Kačenko... když jsem si dnes přečetla Váš nový příspěvek na webu,měla jsem veeeeelikaaaaaanskou radost :-))) Zase si po dlouhé době vychutnávám moudrost a pravdivost Vašich slov.Děkuji Vám i nebíčku, že jste zase přišla mezi nás... a těším se na vše nové co příjde :-)) Mějte krásné dny

Přidáno: 25. 10. 2013 2:43
[2] Roman Petro
Poděkování

Dobrý den Katko
Jsem rád že jste se po delší pauze opět dostala k práci na vašem webu a věřím ze budete mít čas i na další aktivity vaši školy a že vás zase uvidime.
Děkuji za celou rodinu a mějte se ...

Přidáno: 24. 10. 2013 11:31
[1] Marie Psotná
poděkování

Dobrý den paní Kuňová,

ráda bych Vám poděkovala za tento článek, který je pro mě velmi zajímavý a už teď se těším na jeho pokračování. Jsem ráda, že po delší odmlce je na Vašich stránkách znovu nějaká aktivita:-).

Přeji příjemný den.

Přidáno: 24. 10. 2013 8:58

Nový komentář

Bez práce nejsou ...

 

Prosíme vás, abyste komentáře psali v souladu s dobrými mravy.
Nevhodné komentáře budou zablokovány.

Internetové adresy začínající http://, https:// a ftp:// budou převedeny na odkazy.

Tučné písmo můžete vložit pomocí [b]text[/b], pro kurzívu použijte [i]text[/i].

Přihlášení

Uživatel: Nepřihlášen

Registrace

PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA S RADAMI OD KAROLÍNY

Karolína je literární postava, které vdechly život Hana Přádová a Katarína Kuňová.

Po vzoru svých autorek se Karolína věnuje psychosomaterapii.

Příběhy vás zavedou do jejího studia, kde poskytuje konzultace svým pacientům
a zazní v nich mnoho zajímavých rad, které vám mohou změnit život k lepšímu.

| Nahoru | Mapa stránek