Přeskočit na obsah | Přeskočit na navigaci

Vyhledávání

Kniha Labyrint strachu

Úvod » Články » Osud - běh života » Rubrika: Hlubší zákonnitosti v životě » Jak, pro co a podle čeho se mám v životě rozhodnout? II.

Jak, pro co a podle čeho se mám v životě rozhodnout? II.

Druhé pokračování článku přináší hlubší možnost si uvědomit to, co si mnoho lidí neuvědomuje, a to že šest vzorců ze sedmi, které si lidé při svých rozhodováních vybírají, nejsou přínosem. Těchto šest běžně používaných vzorců při svých rozhodováních by měl člověk opustit, ba přímo by se jim měl vyhnout, protože tyto vzorce člověka zavádí do nežádoucích a nepřínosných rolí, pozic i stavů, které jsou popsané blíže v článku.

V druhém pokračování jsou popsány další tři vzorce rozhodování, které by člověk neměl používat, ale přesto to dělá. A jsou zde popsány i jejich důsledky a vliv na charakter těch, kteří se takto rozhodují.

3. Rozhodnu se pro to, co je nejlepší PRO MNE A SOUČASNĚ PRO OSTATNÍ, pro zemi, pro všechny.

Tato kategorie je plná těch lidí, kteří si myslí, že se se svým myšlením už dostali dál než sobec či oběť.

Ovšem, ani toto není ideální vzorec rozhodnutí. Tento vzorec udělá z člověka bytost spadající do kategorie SNÍLEK.

Takto rozhodující se lidé žijí ve svém vysněném, imaginárním světě. V reálném životě se projevují naprosto chaoticky, protože je jejich rozhodování se podle tohoto vzorce zmatečné - většinou to, co je nejlepší pro jednoho, není nejlepší pro ně samotné (a obráceně).

Takovýto člověk si ani nedokáže určit, kde jsou ony pomyslné oblasti a jejich spojnice. Neumí určit, kde končí sebeláska a kde začíná láska vůči ostatním, a kde je jejich spojnice: všeobjímající láska. Neumí určit oblast, kde začíná prospěšnost vůči sobě a kde začíná prospěšnost vůči ostatním, a kde je jejich spojnice: prospěšnost vůči všem. Kde končí pomoc vůči sobě a začíná pomoc vůči ostatním a kde je všeobecná pomoc. Tito lidé neumí rozeznat a určit kýžené oblasti ani jejich spojnice týkající se sebe a ostatních, v mnoha dalších oblastech citů, faktů, vlastností, schopností, dovedností a počínání...

Takto nastavené hranice, kdy člověk vědomě řekne: "Rozhoduji se v dané situaci podle toho, co je nejlepší pro mne a pro ostatní“", neumí a nebude umět určit nikdo, přitom se o to pokouší lidé od nepaměti.

A tak se v tom "plácají" od mantinelu (já) k mantinelu (ostatní)...

Snílci jsou zmatení a nejistí lidé, plní ideálů, které se jim ale nikdy nemohou splnit. Jejich rozhodnutí podle tohoto vzorce není spojeno s pocitem jistoty, klidu, vnitřního pocitu naplnění. Jejich rozhodnutí je výsledkem zkoušení spojit dvě protichůdné oblasti, dále je výsledkem chaosu, nejistoty, metod pokusu - omylu, či napětí plynoucí z pochybností, zda jsem se skutečně rozhodl podle toho, co je nejlepší pro mne a zároveň pro ostatní.

Jejich činy jsou extrémy. Buď páchají obrovské škody či "zlo", a to z přesvědčení, že pomáhají sobě i ostatním (v dobrém úmyslu, že vymýtí jimi či jejich autoritami určené zlo): vojáci, sebevražední atentátníci, náboženští fanatikové. Anebo ve jménu "dobra" páchají "dobro" (ekologičtí aktivisté, kteří zavrhli svoji rodinu pro záchranu velryb, apod.). Ale patří sem i ti, kteří jsou přesvědčení o dobru věci: politici, policisté, hasiči, misionáři, ale v neposlední řadě taktéž všichni ti, kteří se podvolí stát novodobými "otroky". V případě novodobých otroků se jedná o ty, kteří si berou hypotéku na byt, s úmyslem, kdy chtějí dobro pro sebe i rodinu (já budu dřít, jenom abych mohl splácet půjčky, ať se mám já i moje rodina dobře). Zadlužený člověk je dobře vydíratelný a zneužívatelný. Zadlužení lidé, novodobí otroci, se musí nechávat vykořisťovat, protože jinak nedodrží svoje původní rozhodnutí (pokud nebudou dřít, nebudou se mít ani oni, ani ostatní dobře)...

Snílci, kteří jsou střízliví, často, vlivem nenacházení či měnění hranic, mění své názory.

Ovšem, pokud jsou snílci až zaslepení, fanatičtí, tak nemění své názory, i když je kolem nich mnoho okolností dokazujících, že se mýlí. Nedovolí, aby se jim něco rozumně vysvětlilo, urputně si stojí za svým přesvědčením - i za cenu obětí.

Sebe, nebo ostatní vystavují většímu utrpení, či námaze, protože nenachází vzorec pro správný poměr rozhodování se, kdy nemohou najíst spojnici, kde končí "to nejlepší" pro ně a začíná "to nejlepší" pro ostatní a nenachází řešení, jak tyto oblasti propojit v rovnováze.

Mylně si myslí, že jsou ve svém smýšlení nejdál. Myslí si, že se vlastně starají o to, aby vymýtili "zlo" a že jejich smýšlení je výš než těch, kteří smýšlejí jinak (sobecky či jako oběti).

Tito lidé v drtivé většině případů končí osamocení, nebo jako totální oběť, nebo roboti, či předčasně umírají, což je výsledkem jejich nereálných snů a ideálů...

Nejde, a ani není proveditelné, žít tak, aby se člověk současně zavděčil všem lidem či planetě, apod. a zároveň i sobě.

Tito lidé ovšem toto nechtějí pochopit. Odmítají pochopit ten fakt, že není proveditelné (ani účelné a žádoucí) žít tak, aby se rozhodovali podle toho, co je nejlepší pro ně a současně i pro ostatní, sami sebe uvrhnout do trápení se nad tím, jak to, že svět nepřijal a nepomohl (nepřidal se) uskutečnit jejich sen - jejich nereálné rozhodnutí dělat to nejlepší pro sebe a zároveň pro všechny ostatní.

Chci zdůraznit, že takto myslí většina vojáků, sebevražedných atentátníků, politiků, misionářů, kteří to myslí "dobře". Všichni zmínění, kteří tyto svoje činnosti dělají upřímně, jsou přesvědčeni (a někdy jsou to jejich poslední slova s nimiž umírají): "Udělal jsem to, či dělám to (zabíjím, nebo agituji) pro moje dobro a současně pro dobro všech."  A skutečně jsou přesvědčeni, že si sami vybrali to, co je nejlepší pro ně a zároveň pro "dobro věci", pro "blaho mé i všech". Myslí si, že když se pro to, co je nejlepší pro ně a pro ostatní obětují, tak že udělali tu nejšlechetnější věci, co jen mohli, která je ctí a vynáší do nebes.

Není to pravdou. Takto by člověk ani neměl smýšlet a už vůbec ne se rozhodovat. Člověk, který chce spadat do této kategorie, by si měl vzít odstrašující příklad z toho, jak žijí a jak dopadají snílci a nedovolit si jít jejich či podobnou cestou. Cesta takto uvažujícího člověka vždy vede k totálnímu rozpadu osobnosti, nebo k proměně na jiné kategorie smýšlení,  a někdy také k předčasné smrti.

4. NEŘEŠÍM, JAK SE ROZHODNU, je mi to jedno.

Rozhodováním, i rozhodnutím řídit se podle tohoto vzorce se člověk dostává do kategorie ROBOT.

Ti, kteří při svém rozhodování nezohlední nikoho, ani sebe, ani ostatní, jsou (dle míry lhostejnosti) otupělí, lhostejní, až bezcitní lidé. Bezcitní jsou proto, že nemají zapnutý cit ani pro sebe, ani pro ostatní. Nemají v sobě zapojený cit vůči nikomu v různé míře.

Stav vypnutí svých citů si neuvědomují. Stejně tak si neuvědomují ani dosah, dopady a následky odpojení citů. Dělají, co musí a o víc se nestarají. Neřeší následky svého počínání. Jsou jako roboti.

Nejčastěji se pro tento vzorec smýšlení rozhodují vojáci, kteří původně patřili do kategorie snílků. Ve válce ovšem přišli o iluze, kdy přišli na nesmyslnost jejich rozhodnutí a následného počínání (že jim nepřináleží brát zdraví a životy jiným pro "dobro věci"). Po tomto zjištění se ze snílků většina vojáků změní na roboty. Mají pocit, že už nemají na vybranou, že už na jejich vůli a rozhodnutí nezáleží.

Nejčastější myšlenky lidí smýšlejících jako roboti jsou: "Nemám na vybranou.", nebo: "Nezbývá mi nic, než poslechnout.", či: "Musím (poslechnout, splnit, ...).", nebo také: "Už na ničem nezáleží.", "Všechno je jedno.", "Na tom nesejde.", "Neřeším.", "Nemohu za to.", a podobné myšlenky bezcitnosti. Tímto se domněle člověk zbavuje zodpovědnosti za vše, co ve svém režimu robota dělá.

Přitom člověku zbývá i něco jiného, než poslechnout nesprávné pokyny, vytvářející škody na zdraví, majetku či životech. Člověk má vždy na vybranou. Na všem, co člověk dělá, záleží, a nic není "jedno". Na všem sejde - člověk má věci řešit. A když je neřeší, je stejně zodpovědný za to, že je neřeší.

Za vše, pro co se člověk rozhodne, i pod nátlakem, člověk nese zodpovědnost. Vždy za vše, pro co se rozhodne, může.

Tímto smýšlením se (nejen vojáci, ale všichni, kdo takto či podobně smýšlí) odevzdají do rukou těch, kteří vydávají rozkazy, řídí či velí, a oni se dostávají do role, kdy si v omylu myslí, že tyto rozkazy pouze plní, takže za svá rozhodnutí nenesou ani zodpovědnost, ani jiný podíl - tudíž je jim jedno, jak se rozhodnou. Je to osudný omyl, který ovšem umožňuje páchání nesprávných věcí, až zabíjení.

Vojáci jsou v zajímavé pozici. Zdánlivě, pro pozorovatele zvenčí, dělají pořád to samé - ale ve skutečnosti je v jejich postavení vojáka různý smysl jejich počínání. Navenek lidé vidí jenom voják. Neuvědomují si ale, že ze začátku to byl jiný voják, a sice ten, kdo se prve (jako "nezkušený") řadí svým smýšlením do režimu "snílek" (snil o tom, že se stará o to, co je nejlepší pro něho a zároveň pro ostatní, že se přičiňuje o mír na zemí, nebo snil o tom, že si u vojáků vydělá peníze, založí rodinu a bude žít jako spořádaný občan, kdy to válčení, respektive rentu či výdělek, bere jako prostředek k vytvoření dobra pro sebe i svoji rodinu). Navenek není vidět ani ta změna, kdy se po čase z vojáka snílka stane snílek robot. Změna nastává vždy. Většina vojáků z režimu snílka přechází na režim robota. V tomto režimu páchá tolik zla (bolesti a škody, i když si namlouvá, že ne, že vlastně pouze poslouchá ty, kteří nastolují pořádek), že se s tím vnitřně nedokáže vypořádat, a proto jako obrannou reakci na tyto tíživé pocity pramenící z toho, že páchá "zlo", vytěsnil své city a svědomí, kdy se nastavil do režimu, že už jenom "poslouchá".

U vojáků obvykle následně, když jsou zproštěn své role vojáka, a sice, kdy už jim nikdo nepřikazuje, přichází krušné procitnutí z režimu robota. Takovýto voják v době, kdy je už doma, bez vnějšího tlaku autorit, zjišťuje, že i ono rozhodnutí, že "nebudu řešit, jak se rozhodnu.", nebo rozhodnutí: "Je jedno, jak se rozhodnu (vždyť jenom poslouchám rozkazy).", ho nezbavuje následků za to, co v takovémto či podobném stavu lhostejnosti udělá. Proto tolik vojáků po různých bojových akcích následně doma psychicky trpí. Trpí natolik výčitkami svědomí z toho, co ve své bezcitnosti dovolili, k čemu se uvolili, až to mnoho tisíc vojáků ročně (v USA) dovádí k sebevraždám.

Nejen u vojáků, ale u všech, kteří si navodili tento stav (odpojení si citů, ať vůči ostatním, či vůči sobě), se jde změnit - jde se znovu zapojit. Než se takovýto člověk zapojí, chová se bezcitně, lhostejně, či necitlivě vůči sobě, či ostatním, nebo vůči všem. Dosah svého chování, rozhodování, si neuvědomuje a ještě se diví, jak nelibě tento stav nese jeho okolí.

V duchu si myslí, že lidé jsou vůči němu nějací divní, že blízcí (kterých má pomálu) jenom vyčítají a nechápou ho, nedoceňují jeho poslušnost, plnění povinností. Robot vnímá jen, že se mu každý vyhýbá.

Bezcitný člověk si myslí, že chyba je na straně těch lidí. Diví se i tomu, jak se mu daří, či tedy spíše nedaří, ve všech, hlavně citových, oblastech jeho života (osobní, rodinné, ostatní vztahy). Ve svém režimu podává pouze výkony v různé míře a v různých oblastech. Bez citu a citové zainteresovanosti.

Je mu jedno, kde se nachází on sám, nebo ostatní. Je lhostejný k dění v něm i kolem něj. Neřeší, co sám v ostatních vyvolává - nezajímá ho to. Neřeší ani to, co prožívá on sám. Nežije, ale přežívá, či spíše živoří.

V této podobě bezcitnosti nemá výčitky svědomí (vytěsnil je). Robot si připadá obvykle jako štvaná zvěř, kterou život donutil k extrémním činům, které by jinak neudělal. Myslí si (a tím se i omlouvá), namlouvá si, že neměl na vybranou. Nemá však pravdu.

Každý člověk má vždy na vybranou. Vždy. Je to jeho nezcizitelné právo (i povinnost).

Někdy si svoje přežívání robot omlouvá tím, že se kdysi snažil, ale už se nechce snažit, protože to stejně bylo k ničemu. Jelikož to bylo k ničemu, tak už nechává věci být.

Neuvědomuje si, jak moc škodí sobě a ubližuje okolí touto odpovědí, resp. tímto rozhodnutím. Neuvědomuje si ani fakt, že mu kdysi ta snaha nevyšla proto, že se snažil jinak, než měl, nebo jinde, než měl. A že ten neúspěch v jeho snaze neměl znamenat to, že to měl úplně ve všem vzdát, ale to, že se má zamyslet nad svým úsilím a následně změnit i způsob, nebo projev, oblast či rozsah své snahy. Místo, aby přehodnotil svoji snahu (její způsob, místo, míru, oblast, rozsah), tak přestal s úsilím a začal být lhostejným v různé míře. Toto není dobrý vzorec, podle kterého žije a proto se mu nedaří...

Obecně platí, a to nejen u lidí, kteří se rozhodnou pro tento vzorec chování, že když se někomu nedaří (v té které oblasti jeho života), je to ukazatel, že určité(á) jeho rozhodnutí v té které oblasti, není (nejsou) v pořádku. Jde o to, upřímně se zamyslet nad svými rozhodnutími a přehodnotit je.

Přitom si člověk musí pohlídat, aby nepřehodnotil ani jedno své rozhodnutí tak, aby svým novým vzorcem rozhodnutí co dál, podle čeho se řídit, nespadl do kterékoli kategorie, uvedené v úvodu tohoto článku.

I sebevíc bezcitný člověk se může se stát citlivým, může přestat být bezcitným. A sice v okamžiku, když si naplno uvědomí svoji bezcitnost a její dopady, kdy mu začne záležet na tom, aby nikoho svým počínáním nepoškodil, kdy začne zohledňovat vůči všem následky svého počínání, kdy se následně rozhodne přestat být bezcitným a začne být všímavým, pozorným, kdy se začne dívat na sebe i svět kolem sebe se zájmem a láskou, ale také s nadějí, že jeho "snaha" mu může přinést to, co hledal. Akorát se musí rozhodnout pro jiný druh "snahy", než doposud, a sice pro tu, která je popsaná v návodu na konci článku.

A nesmí se bát nést následky svých činů, které provedl jako robot. Vše jde odčinit, i to co napáchal ve své bezcitnosti, v roli robota - pokud člověk bude upřímně chtít a pokud o to bude upřímně a nezlomně, dostatečně dlouhý čas usilovat. Nesmí si ovšem odpuštění nárokovat krátce po své změně: "Už nejsem robot a už nechci nést následky toho, co jsem napáchal, když jsem robotem byl." Každý člověk musí být srozuměn s tím, že si musí nést následky svého počínání, protože je to tak dané.

Někdy se ty následky mohou zmírnit či vyrušit. Ale pouze za podmínek, že člověk se už upřímně a s pokorou v srdci poučil a změnil upřímně k lepšímu, kdy je jisté, že už nikdy to, co dělal jako robot, v budoucnu nedovolí, nedopustí, ani neudělá.

5. Raději se NEROZHODNU NIJAK.

Tento vzorec chování zařazuje člověka do kategorie PASIVNÍ ČLOVĚK.

Lidé, kteří se řídí tímto vzorcem rozhodnutí se, se navenek vypnou a paralyzují se, odkládají své rozhodnutí.

Z jejich pohledu v té dané oblasti odsouvají konečné rozhodnutí a do té doby se pouze odhodlávají rozhodnout. Tvrdí, že se nemohou rozhodnout, "rozhoupat"... Přitom jejich tvrzení se nezakládá na pravdě. Kdyby doopravdy chtěli, tak by se rozhodli hned.

Skutečnost je taková, že tito lidé se rozhodli - rozhodli se nerozhodnout, vybrali si, že si nevyberou. I toto je forma rozhodnutí.

Výsledkem takovéhoto rozhodnutí je, že jsou nečinní, pasivní, kdy jedou v dané oblasti na tzv. omezený režim do té doby, než se rozhodnou neodsouvat svá rozhodnutí a než se konečně rozhodnou podle jiného vzorce rozhodnutí se.

Neuvědomují si, že to, že se "neumí" rozhodnout, je ve skutečnosti výmluva. Tito lidé se neumí, přesněji řečeno nechtějí, v dané věci rozhodnout. Kdyby ale upřímně chtěli, tak se rozhodnout umí. Je to určitý druh vypočítavosti, což si ale neuvědomují. Stejně si ani neuvědomují závažné důsledky takovýchto rozhodnutí.

Takto uvažující lidé se nechtějí rozhodnout, paralyzují se, stávají se pasivními a nečinnými z různých důvodů. Nejčastějším důvodem je přehnaná ohleduplnost, tolerance, lítost nebo odmítání si nést za svá rozhodnutí následky. Další důvody jsou pohodlnost, nebo strach či ubitost, anebo také domnělá únava (tzv. únavový syndrom). Taktéž se nechtějí rozhodnout z pocitu komplexů méněcennosti, či proto, že to údajně neumí, nebo že prý nemají sílu, argumenty, energii se postavit proti tomu, s čím nebo s kým nesouhlasí. Jiné důvody paralýzy jsou i pocit viny či provinilosti. Najdou se i lidé, kteří se rozhodli se nerozhodnout v určité oblasti proto, že si myslí, že touto nečinností se dobijí, naberou sil a energii.

Kdo je přehnaně ohleduplný, dovoluje, aby mu někdo ublížil na úkor jeho samotného. Pak si nesmí stěžovat, že mu někdo ubližuje. Tento stav totiž dovolil.

Kdo je tolerantní, tak vlastně dovoluje to, co je nesprávné. Tolerance a lítost jsou dvě nejhorší vlastnosti. Tyto dva fenomény přináší člověku, ale i tomu, kdo je tolerován a litován, akorát bolest.

Tolerance je umožňování nesprávného. Třeba, pokud manžel chce, aby jeho manželka byla tolerantní k jeho pozdním příchodům (nebo k nepořádku či dalším zlozvykům, ale také, aby byla tolerantní vůči nevěře, workholismu, lžím, apod.), tak ji vlastně nutí, aby mu umožňovala být nedochvilným, nepořádným, nevěrníkem, upracovaným, ulhaným, atd. Vlastně ji nutí, aby mu umožňovala používat zlozvyky, neřesti, podřadnosti. A tento požadavek je nehorázný.

Tolerance je podílení se na pěstování či upevňování zlozvyků, neřestí, podřadností.

Správně nastavený člověk nepotřebuje toleranci. Tolerance poctivého, pořádného a čestného člověka až (právem) uráží.

Je důležité mít na paměti, že ten, kdo není tolerantním, ale soucitným, ve skutečnosti není ani sobcem, ani necitou a není to ani zlý člověk. Je to té v dané oblasti správně jednající člověk, který se pouze nebude nenechávat zneužívat ve své dobré vůli a který bude požadovat, ale i dodržovat, pořádek a pravidla slušnosti, pracovitosti, čestnosti, atd.

Podobně je to i s lítostí.

Lítost je manipulování. Lítost je taková brzda způsobující pasivitu, nečinnost, až paralýzu.

Pokud někdo nechce udělat určitá rozhodnutí, protože toho druhého lituje, tak vlastně dovoluje litovanému, aby jím manipuloval, aby ho paralyzoval, aby mu neumožnil se správně rozhodnout. Ten, kdo těží z lítosti, je vlastně manipulátor, který manipuluje těmi, kteří ho litují. Nikdo na světě si nezaslouží lítost.

Pozor, nepleťme si to se soucitem, který je žádoucí. Soucit ovšem neparalyzuje soucitného člověka v jeho rozhodnutích. Soucit je vlastně nastavení: "Chápu tě, vím, jak ti je, ale přesto se tím nenechám paralyzovat."

Pro lepší představu uvádím příklad: "Bydlíš u mne, máš čtyři děti, nemáš práci a neplatíš mi nájem."
Lítost: "Chudáčku, máš to těžké, tak teda mi ten nájem neplať, je mi tě líto, tak tě nechám být a nic po tobě nebudu chtít - byť třeba tím i já sám zůstanu bez prostředků a dostanu se sám do problémů."
Soucit: "Chudáčku, máš to těžké, chápu to, ale přesto nesouhlasím s tím, abys mi neplatil. Začni něco dělat, hledej, jak si vyděláš, jinak buď srozuměný s tím, že budeš muset po pevně stanovené době odejít. Kdo hledá, ten najde. A když nenajdeš, je to proto, že nehledáš, nebo hledáš něco nesprávného či na nesprávném místě nebo v nesprávný čas - tvůj nepříjemný problém nejde na úkor mne."

Pro soucitného člověka je charakteristické, že nenechá paralyzovat ostatní a ani sám nepodlehne paralýze. Ti, kteří jsou ovládnutí lítostí, tak podléhají různému stupni nečinnosti a zároveň dovolují i těm, kteří jsou litovaní, být nečinnými. 

Mnoho lidí žije v domnění, že se z nahoře uvedených důvodů nemohou rozhodnout. Ale když si uvědomí, že mají nejen právo, ale i povinnost se rozhodnout, aby nepoškozovali ostatní svojí váhavostí, pasivitou, tolerancí a lítostí, přehnanou ohleduplností, pohodlností, či strachem, ubitostí, nebo únavou, ani komplexem méněcennosti, tak se jim uleví.

Ať je to jakkoli, ani jeden z vyjmenovaných důvodů je neomlouvá a nezbavuje pasivního člověka následků takovéhoto rozhodnutí se nerozhodnout.

Typické pro lidi, kteří žijí podle tohoto vzorce rozhodnutí se, jsou nečinnost, paralýza, setrvávání na jednom místě či v jedné nepříjemné situaci, apatie, beznaděj, smutek, pasivita -  to vše lze shrnout do různé formy deprese...

Jejich rozhodnutí se nerozhodnout nepřináší nikomu nic prospěšného, i když si tito lidé myslí, že jsou prospěšní a hodní, protože nikomu neubližují. Jsou přesvědčeni, že když už nic nepřinesou, tak alespoň nic nepokazí. Takto "hodní" lidé přitom dovolují hodně nepravostí a škodí.

Škodí tím, že nevyjadřují svůj názor, neprojevují se, nebo čekají na změnu zvenčí.

Škodí tím, že nehodnotí, nezapájí se, nepostaví se proti něčemu, s čím uvnitř nesouhlasí, co nemají zvládnuté, nebo s čím mají vnitřně problém. Nepostaví se za to, co je správné, ale za to, co nikoho nerozzlobí. Někdy dělají polovičatá rozhodnutí, nedotahují věci do konce. Tito lidé časem končí až v totální pasivitě, v hlubokých stavech deprese, kdy nejsou (nechtějí být) schopni ani vstát z postele, jít se umýt, či obléci.

Myslí si, že jsou ohleduplní, tolerantní, trpěliví, hodní, nebo že jsou neškodní.

A cítí se nepochopení, že ostatní nevidí, jak mají dobré srdce, že se nehádají, že jsou nekonfliktní. Připadají si nedocenění...

Tito lidé mají někde uvnitř zapsáno: "Kritika je špatná." Kdo kritizuje, ten se hádá. A tak sami nekritizují, a tím pádem se nechají unášet do vod, kam nechtějí - kdy v těchto vodách následně (oprávněně) pláčou (někdy nahlas a někdy potichu), protože se jim tam nelíbí (což je pochopitelné a oprávněné, ale přesto s tím nic dál nedělají).

Někdy si stěžují, ale obvykle zůstanou pouze u stížností. Když jim člověk chce pomoci, tak tu pomoc odmítnou. A pokud jim už někdo přímo fyzicky pomůže, tak nejsou spokojeni a hudrají.

Častým fenoménem je, že si tito lidé stěžují jednomu, a když to ten jeden jde řešit, tak ti stěžovatelé to před dalšími popřou, či se jinak distancují od svých stížností.

Slaboši si nenechají vymluvit, že je důležité mít svůj názor. Slaboši vystavují na odiv, že se s každým dohodnou. Už ale nevnímají, že je to za cenu, že všem odkývají i něco, co se jim samotným nezamlouvá (a pak to někdy za zády těch, kterých se to týká, řeknou jiným). Nežijí, ale přežívají. Jejich každodenním cílem je dělat kompromisy. Chtějí všem ukázat, že jsou nekonfliktními, že jsou přizpůsobivými.

Přitom pravda je taková, že tímto postojem škodí, protože dovolují nesprávný stav. Nesprávný stav škodí, ubližuje a poznamenává nejen jejich vlastní životy, ale i životy ostatních zúčastněních.

Jsou to třeba lidé, kteří setrvávají ve vztahu, v naprosto pasivní roli, a přitom jim ten vztah vůbec nevyhovuje, kdy už necítí, že svého partnera milují. Nechtějí nikomu ublížit a tak nic neřeší, pouze setrvávají na místě, přečkávají. Nevyjadřují svůj nesouhlas, kritiku, neprojevují se...
Přitom, kdyby se vytrhli ze své letargie, apatie a nečinnosti, tak by pomohli sobě, i tomu partnerovi, kterého by opustili, protože by jemu i sobě dali možnost si najít někoho lepšího, s kým se budou moci sdílet lásku, pochopení, atd. Nebo díky odloučení by si třeba oba uvědomili, že se ještě milují a začali by budovat spolu nový, lepší vztah, který kvůli dosavadní paralýze jednoho z nich (možná i obou) nebudovali. Zkrátka, paralýza, rozhodnutí se nerozhodnout, nic neřeší.

Ani rozhodnutí nic nedělat, aby neublížil, není dobrým ani neškodným vzorcem, rozhodnutím se.
Není to dobrým rozhodnutím, protože tito lidé touto šablonou dovolují to, resp. nebrání sebe či ani jiné proti tomu, co je špatně.

Kdo sám přímo nedělá "to, co je špatně", ale nebrání "tomu, co je špatně", je spolupodílníkem na tom, "co je špatně". Proto ani toto rozhodnutí se takto nečinně chovat, nic dělat, není žádoucí ani přínosem. Tito lidé nejsou neškodní, ale, žel, ve skutečnosti škodí, a to skrytě. Tím, že jsou pasivní - kdy dovolují to, co dovolit nemají...

A podle tohoto způsobu uvažování, resp. rozhodnutí, se těmto lidem daří, či spíše nedaří v jejich životě. Kvalita, aktivita a způsob žití těchto lidí by šla přiměřit ke kvalitě života lidí zavřených v mrazícím boxe, nebo v čekárně.

Obvykle si pasivní lidé myslí, že se stane nějaká událost, která je z tohoto stavu vytrhne. Nevytrhne. Tito lidé musí překonat tento stav změnou ve svém rozhodnutí v přístupu k životu. Změnit vzorec rozhodnutí se. Musí se rozhodnout, že už nebudou čekat, že už nebudou odkládat svá rozhodnutí. Musí se rozhodnout, že se rozhodnou.
Musí se rozhodnout přestat se chovat pasivně - jako slaboši.

Těmto lidem by moc pomohlo, kdyby změnili názor na kritiku. Kdyby pochopili, že kritika je žádoucí, tak by se jim změnil svět. Kritika dělá svět lepším. Kritika umožňuje člověku přehodnotit svůj postoj, svoje chování. Kritika má mnoho superlativ - je žádoucím kořením života. Bez ní je svět fádní, nemastný, neslaný. Kritika je živá voda. Přináší spousty energie - pomáhá člověku z fádnosti, z domnělého pocitu sebeuspokojení, probouzí z vavřínů.

Jenom je nutné dodržovat pravidlo: sdělovat kritiku s upřímným pochopením a s upřímnou ohleduplnou laskavostí, s čistým úmyslem neublížit, ale navést. Člověk může sdělovat kritiku tvrdě, bez laskavosti (ale pořád s čistým úmyslem neublížit) pouze tehdy, pokud se na ohleduplnou kritiku nedočkal odezvy (změny).

Kritika spolu s pochvalou zrcadlí pravdu, je zrcadlem - umožňuje si uvědomit pravdu o sobě, o svých přednostech a o svých chybách. Ten, kdo to zrcadlo rozbije, se té pravdy stejně nezbaví - pravdu nejde rozbít, zničit.

Většina lidí ovšem neumí přijímat kritiku. Berou ji jako projev potřeby se hádat, projev nelásky, projev opovrhování, znevažování. Čistá kritika nikdy není znevažováním - je to sdělení nesouhlasu. Nesouhlasu s nesprávnými věcmi, ději. Nad kritikou se má člověk zamyslet, ne se urážet ani se naštvat. A už vůbec člověk nemá na kritiku reagovat protikritikou.

Kritiku si člověk ovšem nesmí plést s pomluvou. Kritika je sdělování nepříjemné, ale čisté pravdy, skutečnosti. Pomluva je sdělování pokroucené, částečné či smyšlené "pravdy". Vše, co není pravda, tzn. zveličená pravda, či pokroucená pravda, částečná pravda, pravda vytržená z kontextu (ať úmyslně či neúmyslně), nedostatečná - neúplná pravda, polopravda, pravděpodobnost je a zůstane pouze nepravdou, lží. Pomlouváni je přesněji řečeno sdělování lží.

Tudíž každý, kdo chce přestat být pasivním člověkem, by měl začít využívat pomoc kritiky - v přiměřené míře, na správném místě, nejlépe tomu, koho se to týká. (Ale kritika se může sdělit za nepřítomnosti toho, koho kritizuji, i ostatním, ať se ostatní poučí - ale s upřímným úmyslem poučit či upozornit ostatní na to, aby si na něco u dotyčného dali pozor, nenechali se manipulovat či využívat. Kritika se ostatním nesmí sdělovat s úmyslem ublížit tomu či jakkoli poškodit toho, koho kritizuji.)

O síle a moci kritiky ještě bude dodatek na konci tohoto článku. Ovšem už nyní platí zásada, že pasivní lidé se musí začít s kritikou kamarádit - musí ji zařadit do svého života, přestat se jí bát. Musí se přestat bát kritizovat, ale taktéž se musí přestat bát být kritizováni. Ryzí kritika sdělená za výše uvedených podmínek ve výše uvedené podobě je jedním z nejlepších přátel.

Pasivní lidé, kteří mj. nekritizují, sami sebe vystavují situacím a budoucnosti vůbec, že jimi lidé budou opovrhovat právě proto, že se nepostavili tomu, co je nesprávné, že nekritizovali to, co je v nepořádku.

Třeba děti, které měli tolerantní maminku, která tolerovala tatínkovou nevěru, budou časem takovouto maminkou opovrhovat (anebo budou dělat to samé, protože je to naučila svým příkladem a nenaučila je se bránit). Je hrozný pocit se časem dívat na to, jak moje dítě opakuje chybu, kterou jsem ho naučila já, kdy se z mé chyby nepoučilo, a kdy jsem ho ani já nenaučila, jak se z té chyby dostat, vymanit...

Pasivní lidé se vystavují i tomu, že se jim lidé budou vyhýbat, protože je budou považovat za "chameleony", kteří chtějí být se všemi zadobře. Nebo za slabochy, kteří chtějí být se všemi zadobře, kteří se nezastanou toho, kdo je v právu. Nebo se jim budou lidé vyhýbat proto, že akorát spílají na život, ale přitom s tím nic nedělají.

Zkrátka, tito lidé nejsou pro ostatní příkladem, ale odstrašujícím příkladem. Proto si připravují ošklivou budoucnost, která je skutečně nemine, pokud svůj způsob rozhodnutí (být pasivním) nezmění.

Je to prospěšná zkušenost být sobcem, nebo obětí, či bezcitným, paralyzovaným nebo snílkem či zdánlivě neškodným člověkem. Ano, člověk si může vyzkoušet všechny role - sobce, oběti i robota, snílka, či pasivního člověka, a to v různé míře, v různě dlouhé době. Jednoho dne stejně zjistí, že tyto vzorce jsou krokem zpět.

Člověk ovšem může získat tuto zkušenost bez toho, aby si těmito rolemi musel projít. Stačí se poučit od ostatních z okolí, kteří se takto rozhodují a následně i takto myslí a žijí, nebo si tyto role pouze vevnitř v sobě může představit do konce, jak by skončil sám v té které roli. Pokud si to opravdu hluboce upřímně představí až do konce (tzn., kdy si představí sebe, kde a jak skončí, pokud bude takto nesprávně uvažovat) i tím se může poučit a nemusí si těmito rolemi vůbec v životě projít. Toto je kýžený vývoj - poučit se a naučit se rozhodovat jinak, než podle výše uvedených vzorců.

Pokračování příště...

Autor: Katka Kuňová
Volně přístupný článek

Hodnocení článku: 1,38

Známkování je stejné jako ve škole.

Zaslat článek e-mailem

Zaujal vás tento článek a chcete odeslat vašim známým odkaz na něj? Můžete k tomu využít náš jednoduchý formulář.

Bez práce nejsou ...

 

Komentáře

[7] Alda

Prosím o co nejrychlejší doplnění další části článku, děkuji

Přidáno: 29. 11. 2014 22:05
[6] Iveta Nejedlá
Balzám na duši

Milá paní Katko,

velmi děkuji za skvělé články o chování, myšlení a jednání různých typů lidí. Užila jsem si je a už se moc těším na pokračování. Je to pro mne takový balzám na duši číst Pravdu, kterou umíte tak hezky a výstižně popsat. Moc Vám děkuji za Váš čas, který jste věnovala na sepsání.

Pozdravuji Vás i paní Hanku.

Iveta Nejedlá

Přidáno: 5. 1. 2014 22:35
[3] Jana Kubíčková
vlastní zkušenosti

Milá paní Kačenko,
děkuji za pokračování důležitého tématu. Nejen ze svého okolí, ale i mnoha vlastních životních zkušeností jen mohu potvrdit hloubku a pravdivost uvedených slov. Jsem Vám/Avenně neustále vděčná. Uvědomuji si to velké štěstí v podobě v nalezeného pokladu = chci muset na sobě opravdově pracovat.
Děkuji Vám.

Přidáno: 22. 11. 2013 9:03
[2] Marie Psotná
krásný článek

Dobrý den paní Kuňová,

moc děkuji za toto pokračování článku. Je pro mě velkým přínosem a jsem z něj nadšená. Především pasáš o Kritice by si mělo uvědomit spousta lidí.
I já jsem si svým počínáním ohledně kritiky nebyla úplně jistá ale teď mohu s radostí konstatovat, že po Vašem potvrzení je mé vnitřní vnímání kritiky, jako takové, správné a žádoucí:-).

Děkuji moc za to a přeji Vám ještě hodně takovýchto článků.

Pěkný den.

Přidáno: 22. 11. 2013 8:18

Nový komentář

Bez práce nejsou ...

 

Prosíme vás, abyste komentáře psali v souladu s dobrými mravy.
Nevhodné komentáře budou zablokovány.

Internetové adresy začínající http://, https:// a ftp:// budou převedeny na odkazy.

Tučné písmo můžete vložit pomocí [b]text[/b], pro kurzívu použijte [i]text[/i].

| Nahoru | Mapa stránek