Přeskočit na obsah | Přeskočit na navigaci

Vyhledávání

Daruj peníze na charitu

Daruj peníze na charitu a pokud je někdo zneužije, nevadí, důležité je, že jsi daroval - tak tento názor sdílí mnoho lidí a také v souladu s tímto názorem jedná.

Tito lidé mají hezký pocit, když darují peníze na různé charitativní organizace: podpoří nemocné s rakovinou, dětské domovy, tělesně postižené, nevidomé, chudé země, nebo země postižené katastrofou…

Už se ale nezajímají o to, zda a kolik peněz dorazí na určené místo, zda a kolik z těch peněz skutečně pomůže člověku v nouzi. Myslí si, že jejich zodpovědnost končí právě tím gestem: přispěl jsem…

Dovoluji si nesouhlasit a dát několik námětů na zamyšlení všem, kteří takto smýšlejí.
Zodpovědnost člověka totiž nekončí tím, že "dal" peníze na "dobrou věc". A také nesouhlasím s názorem, že je důležité hlavně dát.

Najdou se i lidé, kteří se o to, kde a v jakém množství jejich peníze skončily, zajímají. Avšak stejně v drtivé většině nedohledají, zda a jaké procento z jimi věnovaných peněz dorazí na určené místo, zda a kolik vybraných peněz skutečně pomohlo člověku v nouzi.

Mnoho lidí si myslí, že je důležité prostě pouze přispět, což je druh pomoci a nezajímat se o to, co se s tou údajnou pomocí děje dál. Dokonce si mnoho lidí už předem myslí, že v dané sféře, do které věnoval peníze, již nemá možnost dohledat, co se s těmi penězi děje dál. A to je právě jedna z těch stěžejních věcí, na které člověk nedává důraz.

První tři náměty k zamyšlení

  • Prvním námětem k zamyšlení je ten fakt, že už právě proto, že dárce peněz (či jiných hodnot) nemá možnost dohledat, co se s těmi penězi (či jinými věnovanými hodnotami) děje dál, by člověk měl zvážit, zda to není závažný fakt, který by ho měl navést k přehodnocení odhodlání či ochoty dát.

  • Druhým námětem je, že člověk, který dá, by měl vždy mít možnost ty peníze dostat zpět. Mělo by to být jeho právo.

  • A třetí námět je ten, zda je skutečnou pomocí to, že člověk jenom dá peníze na něco, co pořádně do hloubky nezná, kdy nemá představu, jak konkrétně jeho peníze vlastně pomáhají.

Na tyto náměty někdo může namítnout: "To tedy nemám pomáhat?"

Tento článek nemá vyznít, že člověk nemá pomáhat. Jistě, že člověk pomáhat má. Ale má si pořádně rozmyslet, komu chce pomáhat a za jakých podmínek.

Podmínky pomoci

Pokud chce člověk pomáhat, má pomáhat konkrétně za těchto hlavních podmínek:

1. Člověk nemá pomáhat tomu, kdo má nouzi, ale pouze tomu, kdo si to zaslouží

Poznat, kdo si zaslouží pomoc, lze jednoduše pomocí následujících tří znaků:

  • ten, kdo si pomoc zaslouží, si už pomoci sám skutečně nemůže
  • dotyčný je za pomoc vděčný
  • a naší pomoci nikdy nezneužije.

Kdo si může pomoci ještě pořád sám, či kdo není vděčným a kdo zneužije pomoc, ten si pomáhat nezaslouží.

2. Pomáhat se má v přiměřené míře

Člověk pozná přiměřenou míru jednoduše:

  • nejprve se pomáhá radou
  • pak se má zůstat pouze u výpomoci.

Určitě si pomáhající nemá na sebe převzít veškerou aktivitu místo dotyčného člověka, který je v nouzi.

Ten, kdo je v nouzi, má mít prioritu žít tak, aby nepotřeboval pomoc. A pokud člověk v nouzi tuto prioritu nemá a pomoc vyžaduje, aniž by měl zájem a snahu si pomáhat sám až k maximálně možné nezávislosti a samostatnosti, ten si pomoc také nezaslouží.

V případě vynucování si pomoci je dobré tuto pomoc omezit v maximální možné míře, a to bez výčitek svědomí, že jsem nepomohl.
V takovém případě je nutné nazývat věci pravými jmény: "Onen člověk zneužívá mojí pomoc a ochotu pomáhat a já se jenom nenechám zneužívat. Nic víc, nic míň."

3. Dohodnout si vymahatelnost peněžní či materiální pomoci

Když člověk bude pomáhat dané věci a po čase zjistí, že si ten dotyčný člověk pomoc nezaslouží, nebo že pomoc nikdy nepotřeboval, ale pouze ji předstíral, že ji potřebuje, nebo tu pomoc zneužívá, má mu být vráceno vše, co souviselo s jeho pomocí a co lze vrátit zpět.

Toto si má člověk dohodnout hned na začátku, ještě dříve než pomohl. Jakmile mu toto nikdo nezaručí, je dobré přehodnotit svoji pomoc a třeba i nepomoci. Jinak si člověk říká o pořádné zklamání.

Ten, kdo není ochoten a připraven vrátit hmotné podoby pomoci v případě zjištění zneužití této pomoci, ten má v úmyslu tu pomoc zneužít.

4. Transparentnost pomoci

Člověk má mít možnost nahlédnout do toho, kde je jeho pomoc použita. Tuto možnost dotyčný nemusí využívat, ale přesto by měl být pozorným a vnímat, zda není jeho pomoc zneužita.

A jakmile by pojal podezření, že je jeho pomoc (ať finanční, hmotná či nehmotná) zneužita, okamžitě by měl mít možnost dohledu na to, jak jeho pomoc je či byla využita.

Poslední, čtvrtý námět k zamyšlení

  • Člověk si má uvědomit, že to, že něco věnoval na charitu, ho nezbavuje zodpovědnosti. I když se později člověk dozví, že ty peníze byly zneužity, tak není zbaven zodpovědnosti za toto zneužití. Neměl dávat.
    A pokud dal, tak si nese i podíl na tom, jak jeho peníze (či jiná pomoc), byla použita. Nebude totiž zproštěn důsledků, pokud něco lehkomyslně věnoval. Už jenom za tu lehkomyslnost bude nést důsledky.

Než darovat dar, který je zneužit, či který v plné nepřinesl to, co má dar přinést (obohatit na duchu či na těle, ulehčit či umožnit život, přinést radost a přínos), je lepší nedarovat raději nic.

Tento článek nemá odradit pomáhat. Má však člověka navést na to, aby rozeznával, kdy skutečně pomáhá a kdy nepomáhá, i když si třeba myslel opak.

Člověk si totiž nese nepříjemné důsledky i za to, že pomáhal tam, kde neměl. A vůbec si nenese jakékoli nepříjemné důsledky za to, že nepomáhal tam, kde pomáhat neměl.

Autor: Katka Kuňová
Volně přístupný článek

Hodnocení článku: 1,58

Známkování je stejné jako ve škole.

Zaslat článek e-mailem

Zaujal vás tento článek a chcete odeslat vašim známým odkaz na něj? Můžete k tomu využít náš jednoduchý formulář.

Bez práce nejsou ...

 

Komentáře

[27] Jana Slámová

Možná, kdyby jste si uvědomil, kolikrát vám maminka vyprala prádlo nebo uvařila oběd aniž byste ji poprosil a mnoho dalších věcí, které jste měl za samozřejmé , tak byste její otázku bral také za samozřejmou, což ona asi měla, když jste jí oznámil, že papír máte.
Ale je to pouze můj názor, měl jste asi začít první u sebe ?

Přidáno: 20. 8. 2013 20:22

Tento komentář je reakcí na [20] Vítek P.

[26] Eva Kremlíková
charita

Dobrý den,
ráda se s vámi podělím o svůj pohled na věc.
Celkem logicky mně z článku, komentářů i v životě vyplývá, že pokud něco chci, musím pro to něco udělat. Stejně jako paní Vlaďka, ani já nedokážu přispět žebrákovi, který klečí na zemi jen tak. Snažím se pochopit, že je asi ve stavu myšlení rezignace a je pro něj velmi těžké to změnit, ale jsem přesvědčená, že i on má šanci, pokud bude chtít. Pokud ale někdo prodává Nový Prostor, vnímám to jinak. Co se týká azylových domů, beru to jako možnost odložit věci co již nepotřebuji s pocitem, že třeba někomu ještě poslouží. Když se nad tím znovu zamyslím, dělám to vlastně i pro sebe. Darujeme takto knihy, hračky a šaty, ale vždy se napřed zeptáme zda mají pro ty věci využití. Velmi mně trápí odpady, snažíme se pilně recyklovat, ale i tak množství odpadu co vyprodukujeme jako rodina (o společnosti nemluvě) mně přijde stále veliké. Co tedy daruji, nevyhodím a to mně vyhovuje. Omlouvám se že jsem lehce odbočila od tématu.
Přeji pěknou, i když deštivou neděli.
Eva Kremlíková

Přidáno: 6. 4. 2008 9:04
[25] Hanka Fantová
paní Emě-č.23

Dobrý den, paní Emo,
já si myslím, že právě koupě časopisu Nový prostor je v pořádku, také ho někdy kupuji.
Ti lidé, kteří ho prodávají nežebrají nečinně, ale sami museli vyvinout nějaké úsilí, aby něco získali. Museli nejprve sami něco dát (svůj čas, energii, vynalézavost, aby upoutali kolemjdoucí a pod.), aby pak mohli něco dostat. A proto si myslím, že je správné je podpořit a časopis si koupit.
Přeji pěkný večer.
Hanka F.

Přidáno: 5. 4. 2008 18:34
[24] Hana Voxová
Dobrý večer.

Paní Jano, k Vaší otázce [13]: Nemyslím si, že je správné pomáhat druhému člověku, když o to neprojevil zájem (pokud se nejedná např. o případ bezprostředního ohrožení života). Podle mého názoru se máme naladit na druhého člověka a vycítit, zda a do jaké míry potřebuje naši pomoc, kterou mu můžeme poskytnout. Pokud o naši pomoc nepoprosil a my vycítíme, že ji potřebuje, tak mu ji máme nabídnout (po zohlednění okolností včetně důvodu proč sám neprojevil zájem). A teprve potom, podle jeho reakce, se rozhodnout, zda a do jaké míry mu nezištně pomůžeme.
Hezký večer či spíše dobrou noc přeje Hanka V.

Přidáno: 5. 4. 2008 0:13
[23] Ema V.
Máte někdo pozitivní příklad?

Ad odbíhání od tématu - dobrá, tak tedy o charitě. Máte prosím někdo KONKRÉTNÍ příklad, kdy jste věnovali (nebo byste byli ochotni věnovat) peníze na charitu a bylo (by) to správně?
Je správné poslat dárcovskou SMS na akci "Pomozte dětem"?
Je správné kupovat si časopis Nový prostor (a je to vůbec charita, nebo normální kupní vztah?)
Je správné odnést nepotřebné věci do azylového domu? (samozřejmě nevíme, KOMU konkrétně tam budou sloužit...)
A pokud NE, a pokud je pravda, že článek neměl odradit od pomáhání jako takového, napadá vás nějaký konrétní příklad, jak a komu ANO?
Dík moc za případné názory a hezké dny všem, Ema

Přidáno: 3. 4. 2008 23:14
[22] Helena Lukešová
prosby

Dobrý den,
paní Hanko děkuji za Váš názor, cítím to také tak, ale chtěla jsem se ujistit že to cítím správně.

Vítku,
souhlasím s tebou. Člověk má mít snahu dělat věci správně sám za sebe, ne to vyžadovat po druhých. Návod jsem určitě nepsala proto abychom věděli co dělají druzí špatně a vychovávali je .
Když mám potřebu (a já ji mám, přiznávám) vést lidi k tomu aby se mnou mluvili jinak, dělám to postupně a mírumilovně, tedy snažím se :-)
Např. když po mně někdo něco chce a nepoprosí, řeknu že to udělám ráda, ale kdyby mě dotyčný poprosil, udělám to ještě raději. Hodně záleží i na formě ( tvoje oblíbená forma vs obsah) Funguje to, alespoň u nás. Nejde to určitě ze dne na den, ale trpělivost růže přináší.

Hezký večer, Helena

Přidáno: 31. 3. 2008 19:21
[21] Hanka Fantová
RE: Upřímná prosba

Dobrý den, paní Heleno,
já si myslím, že v těchto případech prosit nemusíte.
Pokud napíšete nějaký svůj názor a někoho to osloví tak, že má potřebu na to reagovat, tak to udělá. Kdyby ho to neoslovilo, tak by nenapsal, ani kdyby jste prosila, navíc je to prošení takové anonymní.
Vnímám tohle dopisování jako otevřenou diskusi, které se každý podle svého uvážení může zúčastnit.
Možná jen v některých případech, kdybych potřebovala konkrétní radu a nemohla bych ji získat jinak, tak bych asi poprosila, jestli by mi nemohl někdo pomoci.

Přeji krásný jarní den.
Hanka F.

Přidáno: 31. 3. 2008 16:25
[20] Vítek P.

Ahoj Helčo (nebo jestli chcete, paní Heleno, tak dobrý den paní Heleno) [17],
Dnes jsem tento způsob zkusil použít na svojí mámu a nedopadlo to dobře. Ptala se, jestli mám kostičkovaný papír, řekl jsem, že mám. Ptala se, jestli bych jí mohl kus dát, řekl jsem, že mohl. Ptala se, jestli jí ho tedy dám, řekl jsem, že to záleží na tom, jak si o něj řekne. Řekla, že už si o něj snad řekla. Řekl jsem jí, že nepoužila kouzelné slůvko a pouze mne informovala o tom, že by chtěla papír … výsledek, máma odchází se slzami v očích. Snažil jsem se být vlídný.

Myslím si, že tyto způsoby dokonalého zdravení, dokonalého prošení, by měl člověk požadovat po lidech, kteří o to stojí a kteří vědí, o co jde. Má-li vůbec právo je požadovat po někom jiném než po sobě. Nebo po dětech, které nevědí co a jak. Dospělý člověk bez vysvětlení to bude brát jako buzeraci a kolik lidí si nechá vysvětlit, proč je to tak správné? Kolik dospělých lidí se nechá naučit dokonale poprosit? A to jsme se zatím dostali jenom ke kouzelnému slůvku jako takovému, kdybych trval na tom, že má být na druhém místě ve větě …

Žádný závěr z toho nevyvozuji, nechám si to projít hlavou. Možná to byl nevhodný pokus. Ještě chci říci, že jsem od začátku věděl, že máma chce kostičkovaný papír a mohl jsem jí ho bez řečí dát.

Přidáno: 31. 3. 2008 14:02

Na komentář reagoval [27] Jana Slámová

[19] Helena Lukešová
upřímná prosba

Dobrý den paní Hanko,

moc Vám děkuji za ochotu a dovysvětlení.Uvědomuji si, že někdy lpím na své prosbě a pomoc si nárokuji.
I když jak o tom teď přemýšlím, myslím, že někdy pod prosbu schovám oprávněný požadavek, za který bych vlastně prosit ani neměla...a ten si pak nárokuji a jsem nespokojená ...

Paní Hanko-nebo kdokoli jiný-mám ještě jednu nejasnost-kromě stovek dalších :-) Mohl by mi, prosím, někdo odpovědět jak je to s prošením u komentářů? Když napíšu komentář a dojdu k nějaké nejasnosti, jako např. v tomto( jak postupovat při oprávněných požadavcích) Necítím, že bych nutně měla někoho prosit o názor, ale je mi moc milé, když se se mnou o svůj názor někdo podělí.Je pro vás ostatní v pořádku když nepoprosím? A je to správně?Doufám, že jsem to napsala srozumitelně a budu moc ráda za vaše případné odpovědi.

Hezký den, Helena

Přidáno: 31. 3. 2008 11:26
[18] Hanka Fantová
RE: Prošení

Dobrý den, paní Heleno,
máte pravdu, při upřímné prosbě dáváme slovíčko "prosím" na začátek věty. Pokud je na konci věty, je tam jen formálně a nejedná se o upřímnou prosbu ale spíše o žádost.
Při upřímné prosbě si nemáme nárokovat, že nám musí být vyhověno, ale musíme být připraveni i na případné odmítnutí pomoci a přijmout to s pokorou. Ten, koho upřímně prosíme o pomoc, se má cítit svobodně a má mít možnost se rozhodnout sám, jestli nám vyhoví nebo ne.
Máme v sobě uplatnit smysl pro vhodnost, správnost a odůvodněnost prosby, člověk by měl sám uvnitř cítit, jestli je správné v určité situaci a za daných okolností o něco poprosit.
Pokud člověk prosí o něco, na co nemá ani nárok ani právo, tak se potom už doprošuje a lpí na tom, aby mu bylo vyhověno.
Pokud mu vyhověno není, může si to vyložit tak, že ho druzí nemají rádi a začne se litovat.
Přeji Vám pěkný zbytek neděle a aby jste málokdy musela prosit o pomoc.
Hanka F.

Přidáno: 30. 3. 2008 18:58
[17] Helena Lukešová
prošení

Dobrý den podruhé,

paní Jano ráda se podělím. Říkám si jestli jsem se nepřecenila a opravdu to už umím :-) ale alespoň se tedy podělím o svoji zkušenost.
Dlouhá léta jsem si myslela že už milý tón je rovnoprávný se slovem prosím. Když přece někomu řeknu "podej mi cukr" a řeknu to moc hezky, druhý cítí "jak to myslím... Nebo když řeknu "můžu tě poprosit o laskavost?" neznamená to že druhého prosím, jen se ptám jestli ho mohu poprosit...
Při sledování a poslouchání zkušených avennitů :-) jsem si všimla že není v pořádku ani vkládat slovíčko prosím na konec věty. Podle mého pozorování- a budu moc ráda za potvrzení nebo vyvrácení, by správně mělo slovo prosím zaznít hned na začátku, před nebo po oslovení.
Zkušení avennité, prosím Vás, dali byste mi vědět pochopila -li jsem to správně? :-)
Děkuji za případné odpovědi a všechny zdravím, Helena

Přidáno: 29. 3. 2008 15:05
[16] Helena Lukešová
pomoc

Dobrý den,
myslím že jsme otázku pomoci začali brát obecně, ale článek se, jak už napsala paní Hanka F., týká pomoci charitativní-finanční.Neřekla bych že podmínky v článku obsažené jde všechny "našroubovat" na pomoc obecně.

Při pomoci obecně, bych se držela rady, která se mi z Avenny dostala (budu se snažit ji předat správně, jestli to nebude přesné, budu moc ráda za doplnění) Důležité je mít v rovnováze ochotu i neochotu a rozhodovat se podle toho, co mi druhý říká a podle toho se také postupně rozhodnout. Jinými slovy sbírat argumenty pro i proti, ale nestavit se předem k něčemu pozitivně nebo negativně- ať už ke kouzelnému dědečkovi nebo k cizí píchlé pneumatice :-)

Říkám si jestli není předsudek, že jsme často nastaveni( alespoň já jsem tak nastavena dlouho byla) na povinnost pomoci.

Při žádosti o pomoc bych si dala pozor na to jak ten, který potřebuje pomoci o pomoc žádá. Dále by mě zajímalo, co druhý už pro věc samotnou udělal sám a určitě bych chtěla slyšet co si druhý konkrétně představuje že pro něj mohu udělat já. Po zjištění těchto bodů bych se snažila situaci vyhodnotit a zachovat se podle toho.

Pohádky si netroufnu hodnotit paní Emo, v nich jasno také nemám.
Hezký víkend, Helena

Přidáno: 29. 3. 2008 14:49
[15] Ema V.
Typický příklad pomoci na správném místě?

Mám pocit, že v článku šlo právě o to, že ANI ZA CENU prokázání toho, že nejsme sobci, nemáme pomáhat na nesprávném místě, popř. nesprávným způsobem...
Já s mnoha názory v článku i s mnoha Vašimi zde uvedenými názory souhlasím, jenže: podmínky v článku jsou natolik striktně omezující, že se ptám:
1) Máme pochybovat o tak tradičně vžitých vzorcích "správného chování", jako je pomoc paní s píchlou neumatikou, nebo Honzovo dělení se o chleba? Máme říci dětem, že je to v pohádkách napsáno špatně (nebo že si to lidé z generace na generaci špatně vykládají - jde opravdu jen o nějaký symbol, archetyp)? A pocit, že zrovna žena by potřebovala pomoci s pneumatikou, je nesprávný a zastaralý, neboť vychází z genderových stereotypů (= ortel "ženská si s tím neporadí")?
2) Jak vypadá PRAKTICKÝ a TYPICKÝ příklad správné pomoci a na správném místě - a jak V PRAXI vypadá dodržení všech těch podmínek (například té, že si mohu pomoc vyžádat zpět)?
Omlouvám se za svou neústupnost či případnou natvrdlost - ale stále se mi nevynořuje odpověď.
Díky a hezký víkend všem Ema

Přidáno: 28. 3. 2008 17:17
[14] Jana

Paní Heleno,

ještě se vracím k Vašemu příspěvku č. 3 - prosím Vás, je pro Vás v pořádku, když se podělíte i s ostatními čtenáři těchto stránek o svoji zkušenost, jak jste se naučila správně prosit a v čem spočívá ta správnost?

Děkuji a hezký večer, Jana

Přidáno: 27. 3. 2008 21:42
[13] Jana

ráda se s Vámi podělím o svůj pohled na to, zda a jestli vůbec pomáhat ostatním. Přiznám se, že po přečtení vašich příspěvků mám v sobě trochu zmatek. Než jsem poznala učení Avenny, vnímala jsem pomoc druhým jako něco velmi lidského a potřebného, protože člověk, který chce pomoci, je přeci člověk ochotný, laskavý, nesobecký a vstřícný. V Avenně jsem zjistila, že pomáhat ostatním lidem není správné. A od té doby mám v sobě nastaveno: pomáhej, ale jen v případě, kdy Tě o pomoc někdo poprosí a ještě si zjisti, jestli ten dotyčný v dané situaci vyčerpal všechny své dostupné možnosti.

Poměrně jsem zůstala překvapena Vaší úvahou, paní Hanko V., že je naší povinností vycítit, zda a do jaké míry druhý člověk potřebuje pomoci. Rozumím tedy tomu dobře, že bychom se intuitivně měli naladit na dotyčného člověka a rozhodnout se, zda mu pomůžeme nebo ne, aniž by ten člověk o tu pomoc projevil zájem? A když už budu pomáhat a předmětnou činnost označím za pomoc, tak potom ale pomoc je přeci vždy poskytována nezištně. Protože v opačném případě by se nejednalo o pomoc, ale o očekávání a tudíž nárokování si protislužby.

Stejně tak při pročítání příspěvku paní Hanky F. jsem si nebyla jistá, jestli správně chápu rozdíl mezi "pomáháním si" a "dělením se". Když se Honza v pohádce rozdělil o svůj chleba s kouzelným dědečkem, tak to prokázal, že není sobec, protože se podělil, a to je správné, ale potom také dědečkovi pomohl a to už si nejsem až tak jista, jestli je správné.

Moc se mi líbil Váš komentář, paní Heleno, jenom si nejsem jista, jestli opravdu dokážeme u sebe zajistit 50% naladěnost na ochotu a 50% naladěnost na zvědavost. Vaše vědomá mysl toto asi zpracovat umí, ale co na to říká Vaše podvědomí?

Mějte hezký večer, Jana

Přidáno: 27. 3. 2008 21:16
[12] Komlová Vlaďka
Souhlas

Souhlasím s Vámi paní Hanko V.Také to tak vnímám a cítím,je důležité brát v potaz,za jakých okolností a podmínek pomoci a nemyslet na to,že pomohu jenom proto,aby se mi to vrátilo.
Vlaďka K.

Přidáno: 27. 3. 2008 17:27
[11] Hana Voxová
Dobrý den.

Paní Emo, děkuji Vám za vysvětlení, pochopila jsem to původně nesprávně tak, že jste psala o pomoci obecně.
Paní Vlaďko, souhlasím s Vámi, že půjčka je druh pomoci. Rozdíl vnímám v tom, že půjčené (ať už peníze nebo lopatku na písku...) je správné vrátit (domluvit za jakých podmínek...). Ale neměli bychom očekávat nebo si nárokovat, že nám ten druhý bude také pomáhat = vracet pomoc (půjčovat peníze nebo lopatku, kterou ten druhý třeba ani nemá, ale je hezké, když půjčí třeba bábovičku :-)). Je hezké si vzájemně pomáhat, když to potřebujeme a je také hezké se občas rozmazlovat a dělat si radost i když to zrovna "nepotřebujeme".
Mějte hezký zbytek dne. Hanka V.

Přidáno: 27. 3. 2008 17:04
[10] Helena Lukešová
správná míra pomoci

Dobrý den,
paní Emo při stanovování správné míry bych dala na svoje pocity.
Když vezmu váš příklad s píchlou pneumatikou, dovedu si představit jak situaci kdy ráda pomohu, tak situaci kdy pomoci odmítnu.Myslím, že člověk by se měl naladit z 50% na ochotu a z 50% na zvědavost, takže pak už záleží na tom, jak na nás konkrétní situace zapůsobí.
Hezký den, Helena

Přidáno: 27. 3. 2008 11:15
[9] Hanka Fantová

Dobrý den , paní Emo,
já si myslím, že v pohádce nešlo o to, jestli Honza stařečkovi pomůže, aby neumřel hlady, ale spíše o to, jestli je nebo není Honza lakomý a sobecký, jestli se dokáže s druhým podělit i o to málo, které má sám.

Co se týče "návratnosti" pomoci, myslím, že bod 3 článku i celý článek se týká spíše charitativní pomoci finanční nebo věcné. V případě běžných situací pomoci mezi lidmi by se měly zohledňovat a zvažovat všechny okolnosti a myslím, že ne vždy by byla tahle pomínka možná splnit.
Přeji pěkný den.
Hanka F.

Přidáno: 27. 3. 2008 10:11
[8] Komlová Vlaďka
žebrající

Hezký večer.
Já napíši svůj názor na příkladu žebrajícího člověka.
V minulosti,když jsem neznala Avennu a potkala žebrajícího,tak jsem pocítila zvláštní pocit ,nedokážu to popsat do detailu,ale nebyla jsem schopná žebrákovi přispět,prostě to nešlo,dokonce jak jsem ho míjela jsem měla i trošku pocit provinění,že jsem nepřispěla.Donutilo mě to k zamyšlení,zda opravdu žebrající je v takové tíživé situaci,že musí žebrat,pak jsem rozhodně měla myšlenky typu....to si ale vážím toho co mám a že sama nemusím takto žebrat na ulici.Pak jsem začala navštěvovat Avennu a odpověď přišla a jsem za ní velmi vděčná,protože jsem si ověřila ,že jsem se řídila svými pocity dobře.Pokud žebrákovi poskytneme finanční pomoc,nedáme mu šanci,aby se sám snažil a ze dna se dostal vlastními schopnostmi.
Jinak paní Hano já si myslím,že půjčka může být také jistý druh pomoci,ale je důležité zvážit okolnosti a určit si podmínky o vrácení.
Zdraví Vlaďka K.

Přidáno: 26. 3. 2008 22:50
[7] Ema V.
Dovysvětlení - "návratnost"

...asi jsem se špatně vyjádřila, "návratností" pomoci jsem měla na mysli bod č. 3 v článku paní Kuňové: "Dohodnout si vymahatelnost peněžní či materiální pomoci". Nemyslela jsem to rozhodně tak, že by pomoc měla být "investicí". Jen si tu podmínku uvedenou v článku nedovedu v praxi (ve většině běžných situací) představit.
Ano, i já se snažím vycítit, kdo pomoc skutečně potřebuje, učit se z chyb atd...
Ale jak je to s pohádkovým Honzou a se skývou chleba pro stařečka mi stále není jasné.
Díky za Vaše názory a mějte se hezky, Ema

Přidáno: 26. 3. 2008 22:45
[6] Hana Voxová
Očekávat vrácení pomoci?

Dobrý večer.
Paní Emo, se zájmem jsem si přečetla Vaše příspěvky. Také si myslím, že se člověk v průběhu života nedostává do situací, které by nezvládl - buď sám nebo s pomocí. I tím, že někomu nabídneme pomoc, že někoho poprosíme o pomoc, že nám někdo pomoc nabídne, že přijmeme nabídnutou pomoc… a jakým způsobem to děláme, i tím se učíme…
Opakovaně jste se zmínila o vracení pomoci, o záruce vrácení pomoci a to mě udivilo. Mám pocit, že je naší povinností vycítit, zda a do jaké míry druhý člověk potřebuje pomoci, zohlednit okolnosti a jeho přístup a pokud je to správné, tak mu pomoci nezištně bez očekávání návratnosti. Kdybychom pomáhali s tím, že bychom očekávali vrácení pomoci, že bychom „získávali záruky, že se nám pomoc vrátí“, byla by to podle mého názoru spíše půjčka než pomoc, ale to je jiné téma.
Přeji všem hezký večer.
Hanka V.

Přidáno: 26. 3. 2008 21:36
[5] Jana
pomáhat?

Možná pro Vás bude zajímavý i jiný pohled na tema pomoci - 11.4. až 13.4. 2008 se v Praze koná 3. konference systemických konstelací a v pátek dopoledne je plánován seminář s názvem "Naše touha pomáhat a realita v konstelacích i mimo ně". Bližší info jsou dostupné na internetu.

Přidáno: 26. 3. 2008 19:28
[4] Ema V.
Ano, ale komu tedy pomáhat?

Paní Vlaďko a Heleno, děkuji Vám za reakce. Samozřejmě, že není dobré pomáhat naslepo a nadmíru. Jenže kde je ta správná míra? Článek mi uspokojivou odpověď nedává.
Řekněme, že muž jede autem, a zastaví ho žena, která píchla pneumatiku a neumí kolo vyměnit, v autě má dvě malé děti. Je to schopná sama zvládnout, nebo ne? Měl ji osud naučit, že si občas má říci o pomoc, nebo ji měl osud spíše naučit, že to sama zvládne (v autoškole jí říkali, že nezvládne, ale to byl nejspíš nespravedlivý ortel), a to i se dvěma malými děmi v autě (poslední dobou je z nich "na mrtvici" - samozřejmě je to nesprávný postoj - třeba je to právě zkouška, co všechno dokáže...). A jak to má vědět ten muž, který jí zastavil (a má jí vůbec zastavit?).
To už jsme ale trochu odbočili(y), v článku se psalo spíše o pomoci finanční a hmotné.
Takže jiný příkald - Honza z pohádky se rozdělil s chudým stařečkem o skývu chleba. Dítě se ptá: bylo to tak dobře? Vždyť toho stařečka ani neznal, mohl to být nějaký zloduch. Co mám dítěti říci? A) Honza to udělal dobře, stařeček už nemůže pracovat, na chleba by si nevydělal, má hlad, za chleba bude vděčný a někdy třeba Honzovi pomoc oplatí - což se ostatně v pohádce také stane? nebo B) Tento starý člověk - vlastně podle Avenny člověk, který je na této planetě déle, si svoje takzvané stáří způsobil sám, i svoji shrbenost a nemohoucnost si způsobil sám, svými nesprávnými postoji a myšlenkami, nepřízeň osudu (chudoba) si jistě také zavinil sám - a sám by si mohl také pomoci - změnou svého smýšlení? Honza by mu to měl vysvětlit a chleba mu nedávat? Nebo mu pomoci pod podmínkou, že svůj dar dostaně případně nazpět? - stařeček často v pohádce zmizí "jako pára" ... (a nehledě na to, v pohádce je to většinou tak, že Honzovi se daří dobře právě proto, že pomáhal bez ohledu na "návratnost" svého daru).
Psychoanalytik by nejspíše řekl, že takto to nelze pojímat, neboť pohádka je symbolem, vyjadřuje nějaké archetypy - Honza vlastně nepotkal stařečka, ale např. svůj Jungovský stín... Jenže dítě se přesto ptá: "zachoval se Honza dobře?" "Udělala bys to taky tak? I kdybys měla sama hlad?" apod.
Podobných příkladů se nabízí řada.
Máte na to prosím někdo názor?
Předem díky za případné podněty k zamyšlení.
Ema

Přidáno: 26. 3. 2008 15:29
[3] Helena Lukešová

Dobrý den paní - slečno Emo,

dala jste mi zajímavý námět na zamyšlení- dostává člověk jenom takové úkoly, které může zvládnout sám ?
Mám několik vlastních zkušeností, kdy jsem cizí pomoc skutečně potřebovala a nemyslím, že by ta potřeba pramenila z mé pohodlnosti nebo něčeho podobného. Myslím že každá situace nás má něčemu naučit, někdy nás naučí třeba i tím, že jsme nuceni někoho požádat o pomoc. Tím, že si nemůžeme pomoci sami nám třeba něco dojde, něco co jsme nebyli schopni nebo ochotni vidět sami.

Když sáhnu do vlastního svědomí, mám pocit že jsem tuhle zimu byla trochu (?) nepokorná co se týká ježdění autem ve sněhu. Měla jsem pocit, že zvládnu už všechny situace, že mě nic nemůže překvapit... Ano, zapadla jsem- v autě děti, pes a já uprostřed pustiny. Sama bych to určitě nezvládla, byla jsem vděčná když se objevil můj neznámý zachránce :-) Byla jsem opravdu vděčná a uvědomila jsem si na téhle situaci několik pro mě důležitých věcí.

Myslím, že když se budeme držet návodu paní Katky jak pomáhat, nemusíme se bát ani o pomoc poprosit ani pomoci někomu, kdo nás o pomoc prosí.

P.S. Přiznávám se, že teprve docela nedávno jsem se naučila správně prosit...

S pozdravem Helena

Přidáno: 26. 3. 2008 9:24
[2] Komlová Vlaďka
Z vlastní zkušenosti.

Dobrý den všem.
Já mohu k tomuto článku napsat svoji zkušenost.Často jsem měla tendence hodně pomáhat ostatním i když mě o to nepožádali,brala jsem na sebe těžké břemeno,na což mě upozorňovala moje ramena,ale v té době jsem neznala Avennu ,takže jsem si s tím neznala rady . Dnes opravdu zvažuji komu pomoci,protože jsem to v minulosti přeháněla,ze začátku jsem to vnímala spíše jako neochotu z mé strany,ale díky Avenně to dnes mám srovnané v hlavě,vždy si vzpomenu jak jsem nemohla zvednout ruce pro bolest ramen,někdy se mi stane,že se někdy levé rameno ozve,ale to už vím,že mám začít rozdávat úkoly v rodině a rameno velmi rychle povolí.
Je pravda,že má přehnaná pomoc se vždy časem obrátila proti mě,jsem z toho dostatečně poučena ,ale musela jsem párkrát dostat přes prstíky,než jsem pochopila úplně.
Takže s tímto článkem souhlasím,protože je fakt,že když někomu hodně pomůžeme,tak mu nedáme šanci,aby on sám rozvíjel své schopnosti,které má každý člověk.Pak se ten dotyčný spoléhá na ostatní a ne sám na sebe a je i ukřivděn,když mu druhý nepomůže.
To je můj názor,ovšem zkušenost je nejlepší škola.
Mějte ještě hezké bílé sněhové dny/ u nás pod Milešovkou padají sněhuláci???????/ zdraví Vlaďka K.

Přidáno: 25. 3. 2008 17:49
[1] Ema V.
Takže komu vlastně pomáhat?

To je velmi zvláštní. Podle toho, co Avenna učí, dostává každý člověk jen takové úkoly, které může zvládnout. Můžeme se tedy vůbec setkat s někým, kdo je v nesnázích a nedokáže si už pomoci sám? Vycházím-li z Avenny, asi těžko. Ledaže by to byl člověk, který již umírá. Od takového člověka však zase nelze získat záruku, že mi pomoc případně vrátí. Sečteno a podtrženo by z toho vyplývalo, že pomoci někomu je vždy buď nesprávné, nebo nemožné.

Přidáno: 25. 3. 2008 13:03

Nový komentář

Bez práce nejsou ...

 

Prosíme vás, abyste komentáře psali v souladu s dobrými mravy.
Nevhodné komentáře budou zablokovány.

Internetové adresy začínající http://, https:// a ftp:// budou převedeny na odkazy.

Tučné písmo můžete vložit pomocí [b]text[/b], pro kurzívu použijte [i]text[/i].

| Nahoru | Mapa stránek