Přeskočit na obsah | Přeskočit na navigaci

Vyhledávání

Úvod » Články » Osud - běh života » Rubrika: Náměty k zamyšlení » Orientální tance? Ne... V.

Orientální tance? Ne... V.

V tomto článku rozebírám detaily, které někdo může považovat za malichernosti. Tímto článkem si však každý člověk může zkontrolovat svoji míru citlivosti.

Tento článek nemá odradit čtenáře od psaní komentářů, ale má čtenáře naučit psát komentáře, kterými čtenář dá svoje názory najevo, aniž by ublížil ostatním.
Pokud tyto moje články odradí některé lidi, tak určitě odradí ty, kteří mají potřebu ublížit a neodradí ty, kteří ublížit nechtějí, jenom se upřímně chtějí dopátrat podstaty.
A pokud na našich stránkách bude méně komentářů, tak je lepší, ať jich je méně, ale nikomu neubližují, než více a ubližující těm, kteří hledají.

Tento článek má pomoci všem ukázat rozpor mezi tím, co člověk tvrdí a mezi tím, jak to má ložené v sobě uvnitř.
Dozvíte se v něm také, co znamená, když někomu říkáme "mrzí mne to", kdo a proč se brání detailům a jak vypadá neupřímné přání a oslovení…

Ke komentáři paní Jany

Komentář paní Jany - komentář číslo 14

Paní Jana napsala: Milá slečno Žaneto,

děkuji Vám za Vaše psaní a Vaše názory. Mrzí mě, že nevnímáte a nejste souhlasná s dualitou světa a ještě více mě mrzí, že netoužíte po svém osobním růstu. Ale je to Vaše poznání, Vaše vnímání a je to tak v pořádku.

Paní Jano, způsob, jakým se tady vyjadřujete je právě ta nadřazenost, kterou ve svém komentáři popíráte. Z dopisu slečny Žanety nejen že nevyplývá, že netouží po svém osobním růstu, ale přímo z něho čiší určitá uvědomělost a určité její myšlenky jsou hodně vyspělé.

Její dopis je slušné vyjádření nesouhlasu s Vašimi tvrzeními, které neodpovídají pravdě a je jednoznačný, neurážející, kdežto z Vašich některých komentářů čiší, aniž byste si to možná uvědomila, poučování, neochota diskutovat a někdy až ponižování a urážení.

Hodně si protiřečíte, když na jedné straně píšete, že Vás mrzí, že slečna Žaneta nevnímá a nesouhlasí s dualitou světa a že Vás ještě více mrzí, že netouží po osobním růstu a na druhé straně píšete, že je to tak v pořádku. Pokud by to takto bylo v pořádku, tak by Vás nemělo co mrzet.

Právě pocit "mrzí mne" je vyjádření nesouhlasu s počínáním druhého člověka.

Můžete si to ověřit tak, že si místo "mrzí mne" dosadíte "nesouhlasím". Význam zůstane stejný.

Z toho vyplývá, že byste si měla v sobě poopravit daný postoj: buď by Vás to nemělo mrzet a skutečně je to v pořádku, že slečna Žaneta nesouhlasí s dualitou světa a má pravdu, že s ní nesouhlasí a tudíž byste s dualitou světa neměla souhlasit ani Vy. Nebo to v pořádku není, že slečna Žaneta nesouhlasí s dualitou světa a Vás to tedy má mrzet.

Každý, kdo si protiřečí - nyní i Vy, by si měl přenastavit vnitřní nastavení, protože protiřečení znamená, že to v sobě nemá nastavené dobře, správně a že tímto svým protichůdným, chaotickým postojem více či méně ublíží. A Vy jste tímto skutečně více či méně ublížila slečně Žanetě, což se odrazilo v jejím pozdějším komentáři, se kterým se taktéž neztotožňujeme.

A také mě mrzí, že čtení komentářů nevěnujete patřičnou pozornost.

V této větě se projevuje Vaše, byť třeba nevědomá, potřeba seknout. Kdybyste tuto potřebu neměla, tak byste tuto větu napsala jinak, či nenapsala vůbec. Úmysly člověka se poznají na každém slovu, které vyjádří (ať ústně či písemně či jinak). Kdybyste neměla potřebu seknout, tak byste nenapsala skrytý nesouhlas, ale nejprve byste si to ověřila, zda to tak skutečně je.

Slečny Žanety byste se zeptala, jak to je, dala byste jí šanci, navedla byste ji, aby si příslušné komentáře znovu přečetla, vyložila byste si to tak, že je asi nepochopila a nenapsala byste přímo fakt, který navíc nemáte ověřený, že slečna Žaneta komentáře nečetla s patřičnou pozorností.

A už vůbec byste neměla potřebu napsat množné číslo, že slečna Žaneta nevěnuje patřičnou pozornost čtení komentářů. Napsala byste, když už byste tento ortel psala, alespoň "komentář", nebo "tuto stať".

I tyto drobnosti hodně odhalují úmysly či potřeby člověka a obecně v životě platí věta: na každém detailu záleží. Ten, koho detaily rozčilují, třeba i toto rozebírání, kdo je považuje za maličkosti, malichernosti, není nastaven citlivě, jak má být nastaven každý člověk - aby si uvědomil, že každým slovem nepřesně či nepravdivě vyřčeným ublíží. Jenom ten, kdo cítí a dodržuje potřebu si dávat pozor na každý detail, aby byl přesným a ani v nejmenším neublížil lží či nepřesností, je nastaven správně.

Na tomto článku si každý může vyzkoušet, jaká je jeho potřeba přesnosti. Ten, kdo považuje upřesňování každé věty za zbytečné či nepotřebné, a necítí potřebu se dopátrat pravdy, jak to má být, ten je nastaven necitlivě a v životě touto necitlivostí ubližuje (sobě i jiným).

Je to možná výsledek toho, že kdysi jeho přesnost a potřeba dopátrat se pravdy byla necitlivými lidmi označována jako zbytečnost, nepotřebnost, nebo byla zesměšňována, znevažována.

Každá necitlivost je totiž výsledkem podvolení se tlaku či mínění necitlivých lidí.

Je lepší se vrátit do citlivosti, kdy člověk bude vnímat více věcí, a to nejen negativních (prázdnotu, bolest, smutek, tlak), ale i pozitivních (naplnění, euforii, radost, lehkost).

Necitliví lidé cítí jenom hlad, únavu, nervozitu či absenci hladu, únavy či nervozitu. Avšak u necitlivých lidí nelze mluvit o nasycenosti, čilosti či dobré náladě, protože tito lidé jsou vnitřně necitlivými. Když se nasytí, tak necítí radost z toho, že se nasytili, ale už jsou nespokojeni z dilematu, zda sníst ještě více, či zda budou mít i příště jídlo. Když si odpočinou, či se vyspí, tak necítí radost z toho, že si odpočinuli, ale už jsou nervózní z toho, že musí něco dělat, a hledají, jak najít práci, kdy mohou co nejdříve odpočívat (ať během té práce, či po ní).

Stejně tak necitlivý člověk necítí nutkání udělat hezké věci, z kterých mu je lehce, protože necítí ani dobrou náladu. Dobrá nálada u necitlivého člověka vypadá nějak takto: méně se mračí, či někdy, kdy má obzvláště dobrou náladu, tak je jeho tato jeho nálada projeví tak, že se nemračí vůbec (ale ani se neusmívá, a když se pousměje, tak se spíše zašklebí). Nenadává ani nekritizuje tolik, či nenadává, nekritizuje vůbec (ale ani nechválí). Nekulí očima (ale ani se očima nesměje). Podělí se, nabídne, co má (ale jenom jednou) a to z přebytků. Zeptá se na něco ostatních kolem (odpověď ale stejně neřeší, ani ho většinou nezajímá či pouze krátkodobě, nevyvozuje z té odpovědi nic do budoucna.).

Tito lidé bez nálady se projevují i tím, že se vůbec neptají a zabývají se jenom sami sebou. Necitliví lidé s dobrou náladou mluví o sobě a považují to za čest pro toho, komu se svěřují. Stěžují si ostatním a ještě to projevují za akt důvěry, že ten, komu se svěřují, je poctěn jejich myšlenkami. Obvykle neděkují a neprosí, ale když mají dobrou náladu, tak poděkují, poprosí, ale naprosto blahosklonně. Nevnímají, že mluví s lidmi blahosklonně a když je na to někdo upozorní, tak si připadají ukřivděně.

Je ještě mnoho dalších aspektů, kterými lze poznat necitlivého člověka. Avšak nyní se vrátím k detailům.

Znovu jsem si ještě jednou přečetla svůj komentář, ale o osobním růstu za cenu nepoctivosti, lhaní a sobeckosti jsem se v něm tedy nedočetla...

Váš komentář v minulém článku byl skutečně obhajobou osobního růstu i za cenu nepoctivosti, lhaní i sobeckosti (viz předchozí článek).

Co se týče mé položené otázky o tom, kdo je lepší: ještě jednou tu otázku tady zkopíruju, ale zejména chci Vaši pozornost zaměřit na odpověď, která následuje po této otázce:
otázka: "Jsem já lepší než oni nebo jsou oni lepší než já?"
odpověď: "Ne, všichni jsme jedineční a ve své jedinečnosti můžeme být jenom jiní."

A právě ta odpověď je pro mě poselstvím. Nikdy nikdo (a tady záměrně používám takto vyhraněná slova) není lepší nebo horší než ten druhý.

O tom, že to tak není, jste se již dočetla. Pravdou je, že v každý okamžik je jeden horší nebo lepší než ten druhý. Záleží na tom, nakolik je kdo ctnostným. Skutečně platí: upřímně ctnostný = lepší, nectnostný = horší. A cílem lidí je, aby všichni byli upřímně lepšími (upřímně ctnostnými).

Právě proto, že každý člověk je jedinečný (jedinečný znamená originální, nikoliv stejný). Tedy popírám nadřazenost, poníženost a obhajuju jinakost.

Je nesprávný pohled, když lepšího a horšího člověka porovnáváte měřítkem, že lepší se rovná nadřazený a horší se rovná ponížený. Šlo by to připodobnit ke třídě, kdy by se tímto měřítkem ti lepší žáci, kteří se učí dobře, hodnotili jako nadřazení a kdy ponižují ty, kteří se neučí a jsou horší žáci. Takto se to nemůže rozdělovat, i když to takto skutečně, kromě Vás, vnímá mnoho lidí.

Přitom platí, že lepší žáci jsou výš, ale to neznamená, že jsou automaticky nadřazení. A žáci, kteří jsou horší proto, že se neučí, nejsou ponížení. Učitelka na třídní schůzce musí rodičům říci, kteří jsou lepší (tzn., kteří se učí a na sobě pracují) a kteří jsou horší (tzn., kteří musí přidat, protože se neučí a na sobě nepracují). Kdyby rodičům jenom vyprávěla, že každý ze žáků je jiný, jedinečný, tak by rodiče obelhávala, uváděla v omyl, v nejistotu a rodiče by nemohli správně vychovávat své děti: vést je k tomu, aby byli lepšími. A děti by taktéž neměly potřebu na sobě pracovat. Bylo by to totálně demotivující.
A to, že ty jsi jiný než já, neznamená, že já jdu proti tvé jinakosti. Znamená to, že respektuju Tvoji jinakost.

Pokud je někdo jiný, ale nectnostným, tak já mám "jít proti" této nectnosti. Nemohu ji respektovat, protože mám alespoň vyjádřit nesouhlas nad nectností.

A co se týče správného držení těla, už od dětství mám zafixovanou jednu úžasnou básničku, tady je:

Správně se postav

Paty a špičky od sebe,
kolena mírně pokrčená,
zatáhni zadeček,
podsaď pánev,
stáhni bříško,
vytáhni se vzhůru,
ramena uvolni do široka
bradu dej tak,
aby s krkem svírala pravý úhel.
Volně dýchej do hrudníku.

Já tedy v praxi na podsazenou pánev dbám...

Ne všechny básničky odpovídají pravdě. A nikdo nemůže chodit s podsazenou pánví. To by spíše ťapal, ale nemohl by chodit. Možná si pletete, co je podsazená pánev.

A o toleranci zas někdy příště.

Milá slečno Žaneto, přeji Vám lásku, štěstí a žijte si spokojeně ve své společnosti.

Po takové studené "sprše", kterou jste dala slečně Žanetě, napsat, že je milá, je hodně necitlivé (a to jak v oslovení na začátku Vašeho komentáře, tak i na konci). A i to další přání, které ji přejete, není upřímným přáním. Kdyby totiž pro Vás slečna Žaneta byla skutečně milá, nikdy byste ji nemohla napsat ty Vaše předcházející řádky takovým způsobem, jakým jste je napsala. To se totiž vylučuje. Stejně tak, jak se vylučuje přání se skutečným, upřímným přáním.

Toto vše Vám, paní Jano, píši pro to, abyste se dokázala lépe nastavit: tudíž, raději buď neupřímně neoslovovat "milá" a nepřát neupřímné přání, nebo si to v sobě srovnat, že je slečna Žaneta skutečně Vám "milá", a pak ji napsat úplně jiný komentář.

Pokračování příště...

Autor: Katka Kuňová
Volně přístupný článek

Hodnocení článku: 2,33

Známkování je stejné jako ve škole.

Zaslat článek e-mailem

Zaujal vás tento článek a chcete odeslat vašim známým odkaz na něj? Můžete k tomu využít náš jednoduchý formulář.

Bez práce nejsou ...

 

Komentáře

Doposud nikdo nereagoval, můžete být první.

Nový komentář

Bez práce nejsou ...

 

Prosíme vás, abyste komentáře psali v souladu s dobrými mravy.
Nevhodné komentáře budou zablokovány.

Internetové adresy začínající http://, https:// a ftp:// budou převedeny na odkazy.

Tučné písmo můžete vložit pomocí [b]text[/b], pro kurzívu použijte [i]text[/i].

| Nahoru | Mapa stránek