Přeskočit na obsah | Přeskočit na navigaci

Vyhledávání

Nestíhám a nedodělky se mi „sypou“ na hlavu

Také se vám stalo, že díky určitému období v životě, kdy jste se nemohli či jste se nechtěli pořádně věnovat všem svým povinnostem, se vám nahromadily nedodělky a ten skluz se vám nedaří dohnat?

Také máte pocit, že při dohánění tohoto skluzu se často rozhodujete o tom, zda dáte přednost rodině s tím vědomím, že pak ale zanedbáte povinnosti doma či v práci, anebo zda se rozhodnete pro povinnosti doma či v práci, ale pak je to zase na úkor rodiny?
A připadáte si jak v pasti, protože ať se rozhodnete jakkoli, tak to bude stejně špatně, protože vždycky něco zanedbáte a místo toho, abyste ten skluz doháněli, takže vám naopak narůstá?

Pokud máte tyto pocity, tak právě vám jsou určeny následující řádky.

Často se v naší praxi setkáváme s lidmi, kteří mají podobné či dokonce identické pocity, které jsem zmínila hned v úvodu tohoto článku.

A asi bych měla hned zdůraznit, že to nejsou žádní workholici, kteří by si na sebe nakládali nějaké zbytečnosti či by to v práci nějak přeháněli. A ani to nejsou lidé s nějakými přehnanými nároky.

Jsou to "obyčejní“ lidé, kteří usilují o zcela "obyčejné" věci:

  • chtějí slušně uživit svoji rodinu, aby si sobě i své rodině mohli dopřát běžný standard
  • chtějí mít svoji domácnost uklizenou a bez nedodělků
  • chtějí se svědomitě věnovat své práci, ale určitě nechtějí v práci být od rána do večera
  • a přitom všem chtějí mít čas na svoji rodinu i na sebe.

Když se na tyto cíle člověk podívá, tak zjistí, že nejsou nijak mimořádné či nějak přehnané a že tyto cíle má hodně lidí.

Lidé, o kterých dnes budu psát, se však díky určité dlouhodobé události v životě dostali do skluzu, kdy se některým svým povinnostem nemohli pořádně věnovat a pak se jim tento skluz nedaří dohnat.

Tito lidé jsou pak často sklíčení z toho, že mají okolo sebe nedodělky, trápí se, že jim to přerostlo přes hlavu a že se z toho skluzu nemůžou "vyhrabat“ a že se jim jejich výše zmiňované cíle nedaří naplňovat.

Bohužel, často se tento pocit dluhů dostává až do depresivních stavů, kdy tito lidé propadají beznaději a chybí jim chuť do života.
Někdy tento stav dokonce končí totální paralýzou a pasivitou, kdy člověk neudělá už vůbec nic - ani to, co běžně předtím naprosto v pohodě zvládal.

V tomto stádiu paralýzy už jenom dotyčný přihlíží, jak svojí paralýzou vytváří další resty, jak plýtvá časem a nevyužívá ho pro umenšení svých nedodělků.
Takový člověk se také obyčejně neúspěšně umrtvuje, aby mu bylo jedno, co způsobuje svojí pasivitou. Zkrátka, daný člověk podlehne nebezpečnému pocitu, kterým je pocit marnosti.

Událostí, která takto nepříjemně může zamíchat člověku životem, může například být:

  • dlouhodobá nemoc, která dotyčnému člověku zamezí se věnovat svým povinnostem

  • dlouhodobé přechodné pracovní vytížení, které mimo jiné obnáší i to, že dotyčnému člověku pak nezbývá čas na domácnost a rodinu

  • dlouhodobá nemoc v rodině, kdy nemocný vyžaduje intenzivní celodenní péči, takže dotyčný člověk pak zanedbává svoje ostatní povinnosti doma i v práci

  • studium při zaměstnání, kdy dotyčný člověk, aby se mohl učit, ostatní svoje povinnosti odkládá či vypouští

  • období honby za financemi (třeba v podobě několika zaměstnání) kvůli splácení hypotéky, půjčky, drahé opravy (třeba auta po nehodě, domu po povodni či po požáru)

  • apod.

Kolotoč nedodělků

Tito lidé, když se pak vrátí do normálního života, pak často nestíhají všechny nedodělky dodělat a dostávající se do kolotoče, který pak neumí vyřešit.

Když se jim totiž po čase v té oblasti, kterou kvůli určité události šidili, "sesypou“ všechny nedodělky na hlavu, tak se zase začnou naplno věnovat této oblasti a začnou šidit jinou oblast a tím vznikají nové nedodělky v těchto šizených oblastech.

Takže většina z nich lavíruje mezi tím, že někdy zanedbává práci, jindy zase rodinu a ondy zase domácnost. A ačkoliv se tito lidé snaží všechno dohnat, tak se jim to nedaří a mají pocit, že místo toho, aby nedodělků ubývalo, tak že jich přibývá.

Tito lidé se pak často dostávají do fáze, kdy uvěří tomu, že ať dělají, co dělají, takže se stejně z těch nedodělků nikdy nevyhrabou a začnou propadat skepsi, marnosti, vlastní neschopnosti, bezmoci a beznaději.

To většinou způsobí to, že tito lidé začnou podléhat pasivitě, díky které jim jejich nedodělky narůstají.
Tím mají ze sebe ještě ošklivější pocity, které jejich pocit marnosti ještě víc prohlubují a tak ještě více ztrácejí radost ze života. Tím jim ubývá i elán do práce, takže čím dál tím méně se věnují svým povinnostem, čímž přibývá jejich nedodělků. A čím víc mají nedodělků, tím větší marnosti propadají a tím méně pracují a přibývá jejich restů.
A tak se to točí pořád dokola a dotyčný člověk má pocit, že z tohoto kolotoče nemá jak vyskočit a v určitý okamžik tomuto pocitu marnosti podlehne.

Jak z tohoto kolotoče nedodělků ven?

Pokud chcete z tohoto kolotoče nedodělků ven, vyhrňte si rukávy a držte se následujících rad:

  • Nepospíchejte na sebe

    Nejčastější chybou, které se lidé při dohánění nějakého dvoudobého skluzu v plnění svých povinností dopouštějí, je to, že na sebe pospíchají. Velmi často se totiž stává, že chtějí svůj skluz dohnat v neúměrně krátké době oproti tomu, jak ten skluz trval.

    Příklad:

    Paní jeden rok kvůli mimořádnému pracovnímu vytížení šidila svoji domácnost a rodinu. V té době většinu času trávila v práci, na rodinu neměla čas a domácí práce jen tak "šolíchala“, aby to alespoň nějak fungovalo.

    Za ten rok jí doma vzniklo mnoho restů. Má doma špinavá okna, nevyčištěné koberce, nepořádek ve skříních (věci tam jen tak házela, na nějaké skládání neměla čas), kuchyňská linka je po tom roce jak uvnitř, tak zvenčí upatlaná, v komoře se tyčí "Eiffelovka“ z nevyžehleného prádla, vedle je "Petřínská věž“ z prádla na zašití...

    Rodina za ten rok, jak na ně ta paní neměla pořádně čas, poněkud zdivočela a ztratila mnoho dobrých návyků.
    Děti již automaticky, jako to dělaly dřív, si po sobě neuklízejí, oblečení pohazují po zemi, postel si neustýlají a klidně si do ni lehnou v oblečení ze školy apod.
    Manžel také v pořádku polevil, nevede sebe, ani děti k čistotě a důslednému dodržování pravidel pořádku, takže doma je dost nepořádek.

    Byt ještě před mimořádnou pracovní zakázkou paní chtěla dát vymalovat, což pak kvůli její práci odložili, takže teď by to měli dohnat.

    A také mají chatu se zahradou. Chata za ten rok, co tam pořádně nebyli, rodina tam totiž bez té paní nechtěla ani jezdit, hodně sešla. A ta zahrada jak zpustla!

    No prostě, ta paní má pocit, že kam se doma podívá, tam se jí to sype na hlavu.

    A teď bude velmi záležet na tom, jak se k této situaci ona paní postaví. Jestliže si řekne, že to všechno za dva měsíce sama dožene, tak si na sebe ušije bič.

    Vždyť ke všem běžným domácím pracím, které člověk musí dělat den co den, bude muset ona paní ještě vyšetřit čas navíc, aby se mohla věnovat všem těm restům. A většina lidí zas tolik volného času navíc nemá, takže to ta paní bude dohánět po troškách. A sami určitě uznáte, že za dva měsíce to nestihne. To jedině, že by si vzala na to dovolenou.

    Proto je velmi důležité si uvědomit, že člověk, když něco dlouho zanedbával, takže to nenapraví hned. Na nápravu si dotyčný musí dát adekvátně dlouhý čas, protože jinak se začne stresovat, že nestíhá a to je první krok ke stresu, který často končí tím, že to člověk vzdá s ještě daleko větším pocitem vlastní neschopnosti a marnosti, bezmoci a skepse.

    V tomto případě by stačilo, kdyby si ta paní dala na dohnání celého skluzu dva tři měsíce, ale pouze za plného nasazení také ostatních členů rodiny, kdy by důsledně rozdělovala a kontrolovala úkoly všech. Pokud by to však ta "naše" paní chtěla dát do pořádku sama, což by ale nebylo ani správné, měla by si na nápravu restů vytyčit zhruba půl roku.

  • Vyvarujte se novým nedodělkům

    Lidé často v takovýchto situacích sklouzávají k tomu, že dohánějí skluz tak, že zanedbávají něco jiného.

    Jenomže toto řešení také "nikam“ nevede, protože sice svoje resty v jedné oblasti napraví, ale v těch dalších oblastech se jim mezitím nakupí nové nedodělky.
    Jinými slovy takto svoje nedodělky přesunou z jedné oblasti do druhé.

    To by se ostatně projevilo na příkladu té paní:

    Kdyby si ta paní řekla: "Dobře, teď jsem dávala rok přednost práci a šidila jsem rodinu a domácnost, tak teď to doženu tím, že to budu dělat obráceně.“ a opravdu by to podle svých slov začala i dělat, tak je vám asi nad míru jasné, jak to dopadne. Sice by dohnala nedodělky doma, ale zase by se jí nakupily resty v práci.

    Samozřejmě, že ona paní může zanedbání rodiny řešit tím, že si vezme třeba 14  dnů dovolené. Nesmí si však dělat iluze, že za těch 14 dnů všechny své nedodělky napraví. Těžko za 14 dnů odnaučí své děti všem těm zlozvykům, které získaly, když nebyla pořádně doma. A těžko ještě k tomu za oněch 14 dnů stihne vymalovat a uklidit byt, dát do pořádku chatu a zahradu atd.

  • „Staré“ nedodělky si rozdělte na menší části a pokud možno každý den něco z toho udělejte

    Nejlepším řešením při dohánění většího množství nedodělků je dobré si tyto nedodělky rozdělit na menší části, které člověk lépe časově zvládá.

    Jak už jsem výše zmiňovala na příkladu oné paní, tak tyto nedodělky obyčejně člověk dohání prací navíc kromě řešení běžných každodenních povinností. Jenže dotyčný obyčejně svým nedodělkům nemůže věnovat tolik času, kolik by si přál. Proto je potřeba to trpělivě dohánět po menších částech.

    Vrátím se k příkladu oné paní:

    Jak jsem zmiňovala, tak ta paní má nepořádek ve své skříni. Když neměla předtím čas, tak tam večer svoje věci vždycky naházela, takže v té skříně ta paní má teď svoje oblečení zmuchlané bez ladu a skladu.

    Ta skříň by tedy potřebovala uklidit. Bylo by potřeba všechny věci z té skříně vyndat, přebrat je, poskládat je, některé je ještě potřeba znovu vyžehlit a pak to všechno uložit zpět do skříně. Jenomže to vyžaduje i několik hodin práce navíc, což ta paní při běžném každodenním programu nevyšetří. Jedině, že by zase ošidila něco jiného, což by nikam nevedlo.

    Jak to tedy ta paní má udělat?

    Od této chvíle by ta paní, když bude vracet nějaké oblečení do své skříně, by tam měla to oblečení vracet poskládané a vždycky by měla složit ještě něco z té skříně navíc, nebo by měla vyřadit jednu věc, která tam překáží, či kterou nebude již používat. Sice to bude nějakou dobu trvat, ale postupem času ona paní zjistí, že tu skříň má poskládanou celou.

  • Nezanedbávejte ani sebe

    Hodně lidí při dohánění nějakého dlouhodobého skluzu začne v rámci šetření časem zanedbávat sami sebe - stanou se z nich "robotkové naprogramovaní na dohánění nedodělků“.

    Když už jsem tady použila ten příměr robotka, tak u něho zůstanu. I takový robotek potřebuje jakousi údržbu a musí si občas dobít baterie. Kdyby totiž toto nedělal, tak by mu po čase došla energie a přestal by fungovat.

    I člověk se potřebuje "dobíjet“, kdy kromě radosti s rodinou a ze splněných povinností si udělá i jinou radůstku - věnuje se tomu, co ho baví.
    Například si přečte zajímavý článek či knihu, jde se projít, nakreslí si nějaký obrázek, jde se projet na kole či bruslích, shlédne hezký film, občas si dopřeje  svoje oblíbené jídlo... Prostě věnuje se svým koníčkům či chutím.

    A člověk, který se dostal o situace, kdy dohání dlouhodobý skluz, by neměl na své koníčky zapomínat. Měl by je omezit, to ano, ale neměl by je zcela zavrhnout. Protože jinak se takový člověk po čase začne cítit vysátý a znovu sklouzává do nechutě něco dělat, tentokrát však z jiné příčiny - člověk popřel v sobě svoje záliby, které jsou nedílným kořením života každého z nás. A pokud si člověk i tímto kořením nezpestřuje chuť života, život mu po čase začne připadat fádní a nemá na něj už takovou chuť.

Deprese z nedodělků

Všechny tyto mnou uváděné rady vedou k tomu, že člověk své nedodělky napraví, a to bez toho že by sklouzl do nějakých stavů stresu či depresí.

O depresi lze říci, že je to v podstatě nedostatek příjemných pocitů a radosti, které člověka nabíjejí životním elánem. Z toho tedy vyplývá, že pokud se člověk chce vyléčit z jakékoliv deprese, musí "užívat“ léčebný koktejl těchto příjemných pocitů a radosti.

Deprese mnou popisovaných lidí je vyvrcholením nehezkých pocitů sama ze sebe, že nestíhají, že jsou k ničemu, že mají doma nepořádek, že v práci mají resty, že zanedbávají děti a že ať dělají, co dělají, stejně je to špatně.

Jinými slovy svými nasbíranými nedodělky se nechají "převálcovat“ a vzdají to. A aby se z této deprese dostali, tak musí tyto ošklivé pocity v sobě překonat.

Většina takovýchto lidí, kteří se již dostali do fáze deprese, v sobě pociťuje nechuť  v té oblasti, ve které se jim nedodělky "sesypaly“ na hlavu, už cokoli dělat.
Tito lidé mají totiž pocit, že těch nedodělků je tolik, že to nemůžou nikdy zvládnout a jsou z toho tak otrávení, že to nechávají plavat.

Tuto nechuť však v počátku člověk musí překonat. A nejjednodušší způsob, jak tuto nechuť překonat, je nepřemýšlet o tom, zda to chci dělat či ne, ale rovnou se do toho pustit, protože musím a protože je to potřeba.
Zkrátka se sebou nediskutovat, nepolemizovat. Striktně jít a udělat to, protože to je potřeba udělat.

Když člověk sám sebe překoná a napraví svůj rest, byť sebemenší, tak se dostaví příjemný pocit, že jsem se překonal, že jsem něco udělal a že je to hotové. Tento pocit je však potřeba si v sobě uchovat a ne si ho překazit pomyšlením na to, co ještě všechno není hotové.

Když si člověk tento pocit radosti v sobě uchová, najednou zjistí, že se v něm otevřela chuť udělat ještě něco navíc, třeba nějakou maličkost. A když udělá i tuto maličkost navíc tak, zase přibude o trochu víc chutě něco dělat.

Když bych tento princip měla převést na již dříve zmiňovaný příklad "naší" paní, tak by to vypadalo takto:

Ona paní ačkoliv se snaží svůj skluz dohnat, tak se jí to nedaří. Domácnost i přes její snahu je zanedbaná, s dětmi a manželem se často dohaduje, protože se jim nelíbí, že ona najednou chce, aby si po sobě uklízeli, protože si za ten rok na to odvykli. A ani přes to dohadování nedosáhla nějakých změn v přístupu dětí i manžela k udržování pořádku doma. Prostě ta paní začíná podléhat skepsi, že se z těch restů snad "nevyhrabe“.

Kromě všech těch nedodělků, je potřeba umýt i kuchyňskou linku, která je po tom roce dosti upatlaná. To však zabere více hodin, které ta paní nemá a tak její umytí odkládá. Vždycky když však jde vařit, tak jí nesmírně ubíjí, jak je ta linka špinavá a podléhá z toho nepořádku depresi. A tak se kuchyni začne pomalu, ale jistě vyhýbat, posléze přestane v té upatlané kuchyni i vařit, čímž se k tomu všemu ještě přidá další nehezký pocit, že šidí rodinu.

Když však ta paní v sobě překoná onu nechuť a utře třeba zvenčí jeden šuplík, tak najednou uvidí, jak ten šuplík vypadá hezky. To ji nabudí k tomu, že utře ještě jeden. Tu najednou ucítí v sobě radost a chuť utřít ještě něco. A i kdyby ten den již v kuchyni nic jiného utřít nestihla, tak v sobě bude mít příjemný pocit, že něco uklidila a že něco je čisté.

Tento pocit si však nesmí pokazit tím, že se bude zaměřovat na to, co všechno ještě není hotové - že ještě nestihla vyžehlit a zašít tu kupu prádla, že na zahradu ještě ani nesáhla apod. Ale naopak se v této situaci má především zaměřit na to, co dneska udělala a jak se překonala.

A když si tento pocit udrží, tak najednou v sobě i druhý den ucítí chuť utřít zase kousek té kuchyňské linky. Ta paní si najednou uvědomí, že může vyšetřit čas na úklid kuchyně třeba i tím, že zúročí čekání, než se jí ohřeje olej, na kterém bude smažit rodině řízky. Nebo že využije čas, který stráví čekáním na to, než se jí uvaří voda na čaj. Najednou zjistí, že i jediná minuta čekání se dá využít na řešení restů v kuchyni.

A když ta paní uvidí, jak kuchyňská linka postupně prokoukává, tak najednou se dostaví i chuť v ní vařit. Tím že bude rodině vařit, tak jí přejde i pocit, že šidí rodinu a najednou bude mít v sobě pocit, že se jí daří. A ten pocit v ní vyvolá další elán něco dělat a až jednoho dne zjistí, že ten svůj skluz dohnala.

A co je důležité, příště bude i znát, jak tomuto velkému skluzu zamezit, protože mnou zmiňované rady fungují i takto…

Autor: Hanka Přádová
Volně přístupný článek

Hodnocení článku: 1,2

Známkování je stejné jako ve škole.

Zaslat článek e-mailem

Zaujal vás tento článek a chcete odeslat vašim známým odkaz na něj? Můžete k tomu využít náš jednoduchý formulář.

Bez práce nejsou ...

 

Komentáře

Life management

Tohle je téma, o němž se dá napsat celá kniha a také takové knihy opravdu existují. Souhrnně se tomu říká anglickým termínem Life management a knihu tohoto jména můžu všem vřele doporučit. Paní Přádová podstatu krásně shrnula ve svém článku, za který ji patří velký dík.

Náramně mě ale zaujala i diskuse k článku, i když většina komentářů se vlastně týká něčeho jiného. Nebyl jsem u toho, nevím, co je Avenna... ale jedno mi připadá zjevné... to, že paní Lenka neudržela nervy na uzdě a pokládala ostré dotazy paní Kuňové, to možná pro tu chvíli ostatní vyvedlo z míry, ale do budoucna to všechny mohlo obohatit.
Paní Lenku to moc mrzelo a tak se třeba do budoucna vyvaruje ukvapených reakcí, protože když dostane chuť tak reagovat, v té chvíli si vzpomene, že to před časem byla chyba, která ji pak moc mrzela.
Ostatní si zase vzpomenou, jak jen šokovaně přihlíželi a neřekli k tomu svůj názor, přestože mohli a třeba to příště udělají.
Nu a poučení si z toho mohla odnést i samotná paní Kuňová. Minimálně bude připravená na to, že ji někdo může pochopit jinak, než to myslela a nepřekvapí ji to příště... ale může také třeba už s tou myšlenkou změnit svůj výklad a zpřesnit ho, nebo třeba změnit některé fráze typu: "Máte v sobě vypnutý cit pro cudnost a vznešenost.", které někteří lidé můžou pochopit jako neomalenost, i když to samotná paní Kuňová tak necítí.
I nepříjemné věci můžou život obohatit a být k něčemu přínosné.

Přidáno: 16. 10. 2011 21:09
[5] Marie Bredlová
pro paní Lenku

Dobrý den paní Lenko, cením si a mám radost, že jste napsala omluvný dopis. I když z vašeho dopisu cítím ještě předsudek a vzdor, vaší omluvu přijímám. Přijímám jí hlavně proto, že jí přijala paní Kačenka a proto, že ještě nejste, tak dlouho v Avenně.
Paní Lenko,moc mě mrzí a stydím se, že jsem se nezastala paní Kačenky hned, když jste paní Kačence pokládala ty otázky.Cítila jsem rozhořčení a nesouhlas a přesto jsem nezvedla ruku. Mám se ještě hodně co učit. Mare Bredlová

Přidáno: 28. 7. 2007 2:32
[4] Soňa Valová
Pro paní Lenku

Dobrý den paní Lenko.Ráda bych se také vyjádřila k Vašemu omluvnému dopisu.Musím říct,že mne ten den bylo moc smutno z toho,,jak tvrdě a neomaleně jste se zachovala k paní Kačence.S jakou nadřazeností a vzdorem jste jí pokládala otázky na tělo.Cítila jsem, jak moc jí to bolí...a přesto Vás chápala. Je ke každému tak trpělivá a citlivá.To si opravdu nezasloužila.A nikdo jsme se jí ani nezastal.To je na tom to nejsmutnější.Moc mne to mrzí jak jsem se i já k paní Kačence zachovala a nezastala se jí.Opravdu má člověk udělat to co cítí a ohradit se,cítíli nehezké pocity.To všechno ale znám a přesto jsem zbaběle seděla a mlčela.Smutné že?A to jsem před rokem absolvovala s paní Kačenkou a paní Haničkou kurz na lodi,kde jsme společně seděly u jednoho stolu.Byla jsem několikrát svědkem,,jak paní Kačenka dodržovala nádech a výdech a jedla opravdu málo.Někdy fakt jak vrabčák.
Paní Lenko,chápu Vás, i Vaše pocity,ale nesouhlasím s formou jakou jste to udělala. Z Vašeho dopisu ale cítím,že Vás to mrzí a už teď asi víte, že takto ne.Myslím,že je to pro Vás,ale i pro nás ostatní dost velké ponaučení,jak být lepší,vnímavější a citlivější.Vaší omluvu přijímám. Přeji hezké dny s příjemnými prázdninovými zážitky.Soňa Valová

Přidáno: 20. 7. 2007 23:25
[3] Vlaďka Komlová
Pro paní Lenku

Dobrý den paní Lenko.Přiznávám se ,že mi podobné myšlenky,jenom některé proběhly taky v mysli už během vyučování ve škole,ale nebyly pro mne tak podstatné,abych se na ně ptala,já se spíš soustřeďuji na zbavování se drobných nemocí,které občas přijdou a jsem ráda,že jich není mnoho jako bolest hlavy,rýma,bolest v krku ,teplota apod a docela se mi to daří,za což děkuji velmi Avenně,praxe je nejlepší ověřování si toho,co nás paní Katka a paní Hanka učí.
Vaše slova na mě působila velmi tvrdě,zvolila jste nevhodnou formulaci,což se může stát každému z nás,vždyť se Avennu teprve učíme,my jsme v nevýhodě oproti druhým ročníkům,že jsme absolvovali jenom jeden ročník.Zase je to pro Vás ,ale i pro nás výzva,že tudy cesta nevede a je na každém co si z toho kdo vezme.Má reakce byla,že bych takovou formulaci nepoužila,je to pro Vás další zkušenost,vždyť na základě zkušeností se učíme.Vaši omluvu přijímám a přeji krásné slunečné léto. S pozdravem Vlaďka Komlová

Přidáno: 18. 7. 2007 17:19
[2] Lenka Korejčíková
Omluva

Dobrý den,
ráda bych se touto cestou omluvila všem, kteří se účastnili mimořádného semináře konaného v rámci i-studia ve dnech 16. a 17.6.2007. Na tomto semináři jsem paní Katce položila několik dotazů, což jsem však učinila bohužel tak nevhodnou formou, že jsem se tím dotkla nejenom jí, ale zřejmě i většiny studentů. Je mi líto, že jsem nedokázala najít správnou míru a v očekávání odmítavé reakce jsem dopředu zaujala bojové pozice.
Paní Katka mi později vysvětlila, že jsem si udělala předsudek na jehož základě jsem začala být podezíravá. Neomlouvám se však za to, na co jsem se ptala, neboť právě na základě nedostatku informací o některých věcech jsem si tyto předsudky vytvořila. Moje dotazy neplynuly ze zpochybňování a obviňování školy nebo jejích představitelek, právě naopak, proto, že je pro mě učení Avenna natolik důležité a chci mu zcela uvěřit, mám potřebu znát co nejvíce, abych mohla sobě i druhým dávat odpovědi, po který nezůstane pocit, že slepě podléhám něčemu čemu zcela nerozumím. Pochopila jsem, že nemám nechávat dlouho nevyjasněné otázky, ale zjišťovat a ptát se (jakkoli by to mohlo být nepříjemné) hned v okamžiku kdy jsou aktuální a nedat jim prostor přerůst ve zcela něco jiného. Z přímé reakce několika málo studentů předpokládám, že někteří se zabývají stejnými myšlenkami jako já, ale nemají doposud odvahu je zveřejňovat.
Paní Katka moji omluvu přijala a doufám, že se mi to podaří i u Vás.
Pokud ano, již teď děkuji a přeji všem krásné dny.
Lenka Korejčíková

Přidáno: 12. 7. 2007 22:49
[1] Vítek P(ořádekmilující)

Milá paní Přádová,
Až na dva drobné detaily, které si nechám pro sebe, s Vámi souhlasím. Sám jsem v oblasti pořádku (jen část článku) dospěl ke dvěma zásadám:

1. Mít jen tolik věcí, kolik potřebuji. Například mám jeden hrneček a v tom si dělám čaj, míchám si v něm ovesné vločky, jím z něj polévku a někdy i hlavní jídlo. Jelikož je hrneček jen jeden, uhlídám, kde je. A buď z něj jím, nebo odkapává, nebo je na poličce. I to odkapávání by šlo možná omezit. Ostatním členům rodiny je jedno z čeho jedí, nemají svoje oblíbené nádobí a tak jim nevadí dát špinavý hrneček do dřezu a vzít si jiný a pak další … až ani nejde umýt nádobí, protože je dřez plný. Mírně to přeháním, aby to bylo názorné. Kdyby měl někdo menší představivost. To bylo o hrnečku. Někteří autoři doporučují vyházet věci, které člověk rok nepoužívá. Přiznám se, že pravidlo číslo jedna jako domácí kutil někdy porušuji, neboť vím, že každý šroubek nebo kousek plechu se jednou hodí. Tak do dílny raději nechoďte. Kdybyste mne snad šla kontrolovat.

2. Druhá zásada je, že pořádek nevzniká uklízením, ale udržováním pořádku. Jednoduše když jdu kolem nějakého nepořádku, tak si z něj vezmu malý kousek, kousíček, nebo jenom kousilínek a ten napravím. Třeba jen urovnám nějakou věc. Nebo odnesu prázdnou láhev z kuchyňské linky do pytle s plastovým odpadem. Když člověk pořádek udržuje, tak ušetří čas hledáním věcí.

To jsem se ale pochválil, co? A proč ne. Vás také chválím za článek.

Ke čtveřici bodů (Nepospíchejte na sebe, Vyvarujte se nový(m)ch nedodělků(m), „Staré“ nedodělky si rozdělte na menší části …, Nezanedbávejte ani sebe) bych doplnil ještě pátý (populární) bod: Stanovte si priority. Tedy nejdřív opravte střechu, aby vám nepršelo do domu a do skříňky a teprve potom si rovnejte věci v té skříňce.
Vítek P.

Přidáno: 7. 7. 2007 19:32

Nový komentář

Bez práce nejsou ...

 

Prosíme vás, abyste komentáře psali v souladu s dobrými mravy.
Nevhodné komentáře budou zablokovány.

Internetové adresy začínající http://, https:// a ftp:// budou převedeny na odkazy.

Tučné písmo můžete vložit pomocí [b]text[/b], pro kurzívu použijte [i]text[/i].

Přihlášení

Uživatel: Nepřihlášen

Registrace

PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA S RADAMI OD KAROLÍNY

Karolína je literární postava, které vdechly život Hana Přádová a Katarína Kuňová.

Po vzoru svých autorek se Karolína věnuje psychosomaterapii.

Příběhy vás zavedou do jejího studia, kde poskytuje konzultace svým pacientům
a zazní v nich mnoho zajímavých rad, které vám mohou změnit život k lepšímu.

| Nahoru | Mapa stránek