Často se v naší praxi setkáváme s lidmi, kteří mají podobné či dokonce identické pocity, které jsem zmínila hned v úvodu tohoto článku.
A asi bych měla hned zdůraznit, že to nejsou žádní workholici, kteří by si na sebe nakládali nějaké zbytečnosti či by to v práci nějak přeháněli. A ani to nejsou lidé s nějakými přehnanými nároky.
Jsou to "obyčejní“ lidé, kteří usilují o zcela "obyčejné" věci:
- chtějí slušně uživit svoji rodinu, aby si sobě i své rodině mohli dopřát běžný standard
- chtějí mít svoji domácnost uklizenou a bez nedodělků
- chtějí se svědomitě věnovat své práci, ale určitě nechtějí v práci být od rána do večera
- a přitom všem chtějí mít čas na svoji rodinu i na sebe.
Když se na tyto cíle člověk podívá, tak zjistí, že nejsou nijak mimořádné či nějak přehnané a že tyto cíle má hodně lidí.
Lidé, o kterých dnes budu psát, se však díky určité dlouhodobé události v životě dostali do skluzu, kdy se některým svým povinnostem nemohli pořádně věnovat a pak se jim tento skluz nedaří dohnat.
Tito lidé jsou pak často sklíčení z toho, že mají okolo sebe nedodělky, trápí se, že jim to přerostlo přes hlavu a že se z toho skluzu nemůžou "vyhrabat“ a že se jim jejich výše zmiňované cíle nedaří naplňovat.
Bohužel, často se tento pocit dluhů dostává až do depresivních stavů, kdy tito lidé propadají beznaději a chybí jim chuť do života.
Někdy tento stav dokonce končí totální paralýzou a pasivitou, kdy člověk neudělá už vůbec nic - ani to, co běžně předtím naprosto v pohodě zvládal.
V tomto stádiu paralýzy už jenom dotyčný přihlíží, jak svojí paralýzou vytváří další resty, jak plýtvá časem a nevyužívá ho pro umenšení svých nedodělků.
Takový člověk se také obyčejně neúspěšně umrtvuje, aby mu bylo jedno, co způsobuje svojí pasivitou. Zkrátka, daný člověk podlehne nebezpečnému pocitu, kterým je pocit marnosti.
Událostí, která takto nepříjemně může zamíchat člověku životem, může například být:
-
dlouhodobá nemoc, která dotyčnému člověku zamezí se věnovat svým povinnostem
-
dlouhodobé přechodné pracovní vytížení, které mimo jiné obnáší i to, že dotyčnému člověku pak nezbývá čas na domácnost a rodinu
-
dlouhodobá nemoc v rodině, kdy nemocný vyžaduje intenzivní celodenní péči, takže dotyčný člověk pak zanedbává svoje ostatní povinnosti doma i v práci
-
studium při zaměstnání, kdy dotyčný člověk, aby se mohl učit, ostatní svoje povinnosti odkládá či vypouští
-
období honby za financemi (třeba v podobě několika zaměstnání) kvůli splácení hypotéky, půjčky, drahé opravy (třeba auta po nehodě, domu po povodni či po požáru)
-
apod.
Kolotoč nedodělků
Tito lidé, když se pak vrátí do normálního života, pak často nestíhají všechny nedodělky dodělat a dostávající se do kolotoče, který pak neumí vyřešit.
Když se jim totiž po čase v té oblasti, kterou kvůli určité události šidili, "sesypou“ všechny nedodělky na hlavu, tak se zase začnou naplno věnovat této oblasti a začnou šidit jinou oblast a tím vznikají nové nedodělky v těchto šizených oblastech.
Takže většina z nich lavíruje mezi tím, že někdy zanedbává práci, jindy zase rodinu a ondy zase domácnost. A ačkoliv se tito lidé snaží všechno dohnat, tak se jim to nedaří a mají pocit, že místo toho, aby nedodělků ubývalo, tak že jich přibývá.
Tito lidé se pak často dostávají do fáze, kdy uvěří tomu, že ať dělají, co dělají, takže se stejně z těch nedodělků nikdy nevyhrabou a začnou propadat skepsi, marnosti, vlastní neschopnosti, bezmoci a beznaději.
To většinou způsobí to, že tito lidé začnou podléhat pasivitě, díky které jim jejich nedodělky narůstají.
Tím mají ze sebe ještě ošklivější pocity, které jejich pocit marnosti ještě víc prohlubují a tak ještě více ztrácejí radost ze života. Tím jim ubývá i elán do práce, takže čím dál tím méně se věnují svým povinnostem, čímž přibývá jejich nedodělků. A čím víc mají nedodělků, tím větší marnosti propadají a tím méně pracují a přibývá jejich restů.
A tak se to točí pořád dokola a dotyčný člověk má pocit, že z tohoto kolotoče nemá jak vyskočit a v určitý okamžik tomuto pocitu marnosti podlehne.
Jak z tohoto kolotoče nedodělků ven?
Pokud chcete z tohoto kolotoče nedodělků ven, vyhrňte si rukávy a držte se následujících rad:
-
Nepospíchejte na sebe
Nejčastější chybou, které se lidé při dohánění nějakého dvoudobého skluzu v plnění svých povinností dopouštějí, je to, že na sebe pospíchají. Velmi často se totiž stává, že chtějí svůj skluz dohnat v neúměrně krátké době oproti tomu, jak ten skluz trval.
Příklad:
Paní jeden rok kvůli mimořádnému pracovnímu vytížení šidila svoji domácnost a rodinu. V té době většinu času trávila v práci, na rodinu neměla čas a domácí práce jen tak "šolíchala“, aby to alespoň nějak fungovalo.
Za ten rok jí doma vzniklo mnoho restů. Má doma špinavá okna, nevyčištěné koberce, nepořádek ve skříních (věci tam jen tak házela, na nějaké skládání neměla čas), kuchyňská linka je po tom roce jak uvnitř, tak zvenčí upatlaná, v komoře se tyčí "Eiffelovka“ z nevyžehleného prádla, vedle je "Petřínská věž“ z prádla na zašití...
Rodina za ten rok, jak na ně ta paní neměla pořádně čas, poněkud zdivočela a ztratila mnoho dobrých návyků.
Děti již automaticky, jako to dělaly dřív, si po sobě neuklízejí, oblečení pohazují po zemi, postel si neustýlají a klidně si do ni lehnou v oblečení ze školy apod.
Manžel také v pořádku polevil, nevede sebe, ani děti k čistotě a důslednému dodržování pravidel pořádku, takže doma je dost nepořádek.Byt ještě před mimořádnou pracovní zakázkou paní chtěla dát vymalovat, což pak kvůli její práci odložili, takže teď by to měli dohnat.
A také mají chatu se zahradou. Chata za ten rok, co tam pořádně nebyli, rodina tam totiž bez té paní nechtěla ani jezdit, hodně sešla. A ta zahrada jak zpustla!
No prostě, ta paní má pocit, že kam se doma podívá, tam se jí to sype na hlavu.
A teď bude velmi záležet na tom, jak se k této situaci ona paní postaví. Jestliže si řekne, že to všechno za dva měsíce sama dožene, tak si na sebe ušije bič.
Vždyť ke všem běžným domácím pracím, které člověk musí dělat den co den, bude muset ona paní ještě vyšetřit čas navíc, aby se mohla věnovat všem těm restům. A většina lidí zas tolik volného času navíc nemá, takže to ta paní bude dohánět po troškách. A sami určitě uznáte, že za dva měsíce to nestihne. To jedině, že by si vzala na to dovolenou.
Proto je velmi důležité si uvědomit, že člověk, když něco dlouho zanedbával, takže to nenapraví hned. Na nápravu si dotyčný musí dát adekvátně dlouhý čas, protože jinak se začne stresovat, že nestíhá a to je první krok ke stresu, který často končí tím, že to člověk vzdá s ještě daleko větším pocitem vlastní neschopnosti a marnosti, bezmoci a skepse.
V tomto případě by stačilo, kdyby si ta paní dala na dohnání celého skluzu dva tři měsíce, ale pouze za plného nasazení také ostatních členů rodiny, kdy by důsledně rozdělovala a kontrolovala úkoly všech. Pokud by to však ta "naše" paní chtěla dát do pořádku sama, což by ale nebylo ani správné, měla by si na nápravu restů vytyčit zhruba půl roku.
-
Vyvarujte se novým nedodělkům
Lidé často v takovýchto situacích sklouzávají k tomu, že dohánějí skluz tak, že zanedbávají něco jiného.
Jenomže toto řešení také "nikam“ nevede, protože sice svoje resty v jedné oblasti napraví, ale v těch dalších oblastech se jim mezitím nakupí nové nedodělky.
Jinými slovy takto svoje nedodělky přesunou z jedné oblasti do druhé.To by se ostatně projevilo na příkladu té paní:
Kdyby si ta paní řekla: "Dobře, teď jsem dávala rok přednost práci a šidila jsem rodinu a domácnost, tak teď to doženu tím, že to budu dělat obráceně.“ a opravdu by to podle svých slov začala i dělat, tak je vám asi nad míru jasné, jak to dopadne. Sice by dohnala nedodělky doma, ale zase by se jí nakupily resty v práci.
Samozřejmě, že ona paní může zanedbání rodiny řešit tím, že si vezme třeba 14 dnů dovolené. Nesmí si však dělat iluze, že za těch 14 dnů všechny své nedodělky napraví. Těžko za 14 dnů odnaučí své děti všem těm zlozvykům, které získaly, když nebyla pořádně doma. A těžko ještě k tomu za oněch 14 dnů stihne vymalovat a uklidit byt, dát do pořádku chatu a zahradu atd.
-
„Staré“ nedodělky si rozdělte na menší části a pokud možno každý den něco z toho udělejte
Nejlepším řešením při dohánění většího množství nedodělků je dobré si tyto nedodělky rozdělit na menší části, které člověk lépe časově zvládá.
Jak už jsem výše zmiňovala na příkladu oné paní, tak tyto nedodělky obyčejně člověk dohání prací navíc kromě řešení běžných každodenních povinností. Jenže dotyčný obyčejně svým nedodělkům nemůže věnovat tolik času, kolik by si přál. Proto je potřeba to trpělivě dohánět po menších částech.
Vrátím se k příkladu oné paní:
Jak jsem zmiňovala, tak ta paní má nepořádek ve své skříni. Když neměla předtím čas, tak tam večer svoje věci vždycky naházela, takže v té skříně ta paní má teď svoje oblečení zmuchlané bez ladu a skladu.
Ta skříň by tedy potřebovala uklidit. Bylo by potřeba všechny věci z té skříně vyndat, přebrat je, poskládat je, některé je ještě potřeba znovu vyžehlit a pak to všechno uložit zpět do skříně. Jenomže to vyžaduje i několik hodin práce navíc, což ta paní při běžném každodenním programu nevyšetří. Jedině, že by zase ošidila něco jiného, což by nikam nevedlo.
Jak to tedy ta paní má udělat?
Od této chvíle by ta paní, když bude vracet nějaké oblečení do své skříně, by tam měla to oblečení vracet poskládané a vždycky by měla složit ještě něco z té skříně navíc, nebo by měla vyřadit jednu věc, která tam překáží, či kterou nebude již používat. Sice to bude nějakou dobu trvat, ale postupem času ona paní zjistí, že tu skříň má poskládanou celou.
-
Nezanedbávejte ani sebe
Hodně lidí při dohánění nějakého dlouhodobého skluzu začne v rámci šetření časem zanedbávat sami sebe - stanou se z nich "robotkové naprogramovaní na dohánění nedodělků“.
Když už jsem tady použila ten příměr robotka, tak u něho zůstanu. I takový robotek potřebuje jakousi údržbu a musí si občas dobít baterie. Kdyby totiž toto nedělal, tak by mu po čase došla energie a přestal by fungovat.
I člověk se potřebuje "dobíjet“, kdy kromě radosti s rodinou a ze splněných povinností si udělá i jinou radůstku - věnuje se tomu, co ho baví.
Například si přečte zajímavý článek či knihu, jde se projít, nakreslí si nějaký obrázek, jde se projet na kole či bruslích, shlédne hezký film, občas si dopřeje svoje oblíbené jídlo... Prostě věnuje se svým koníčkům či chutím.A člověk, který se dostal o situace, kdy dohání dlouhodobý skluz, by neměl na své koníčky zapomínat. Měl by je omezit, to ano, ale neměl by je zcela zavrhnout. Protože jinak se takový člověk po čase začne cítit vysátý a znovu sklouzává do nechutě něco dělat, tentokrát však z jiné příčiny - člověk popřel v sobě svoje záliby, které jsou nedílným kořením života každého z nás. A pokud si člověk i tímto kořením nezpestřuje chuť života, život mu po čase začne připadat fádní a nemá na něj už takovou chuť.
Deprese z nedodělků
Všechny tyto mnou uváděné rady vedou k tomu, že člověk své nedodělky napraví, a to bez toho že by sklouzl do nějakých stavů stresu či depresí.
O depresi lze říci, že je to v podstatě nedostatek příjemných pocitů a radosti, které člověka nabíjejí životním elánem. Z toho tedy vyplývá, že pokud se člověk chce vyléčit z jakékoliv deprese, musí "užívat“ léčebný koktejl těchto příjemných pocitů a radosti.
Deprese mnou popisovaných lidí je vyvrcholením nehezkých pocitů sama ze sebe, že nestíhají, že jsou k ničemu, že mají doma nepořádek, že v práci mají resty, že zanedbávají děti a že ať dělají, co dělají, stejně je to špatně.
Jinými slovy svými nasbíranými nedodělky se nechají "převálcovat“ a vzdají to. A aby se z této deprese dostali, tak musí tyto ošklivé pocity v sobě překonat.
Většina takovýchto lidí, kteří se již dostali do fáze deprese, v sobě pociťuje nechuť v té oblasti, ve které se jim nedodělky "sesypaly“ na hlavu, už cokoli dělat.
Tito lidé mají totiž pocit, že těch nedodělků je tolik, že to nemůžou nikdy zvládnout a jsou z toho tak otrávení, že to nechávají plavat.
Tuto nechuť však v počátku člověk musí překonat. A nejjednodušší způsob, jak tuto nechuť překonat, je nepřemýšlet o tom, zda to chci dělat či ne, ale rovnou se do toho pustit, protože musím a protože je to potřeba.
Zkrátka se sebou nediskutovat, nepolemizovat. Striktně jít a udělat to, protože to je potřeba udělat.
Když člověk sám sebe překoná a napraví svůj rest, byť sebemenší, tak se dostaví příjemný pocit, že jsem se překonal, že jsem něco udělal a že je to hotové. Tento pocit je však potřeba si v sobě uchovat a ne si ho překazit pomyšlením na to, co ještě všechno není hotové.
Když si člověk tento pocit radosti v sobě uchová, najednou zjistí, že se v něm otevřela chuť udělat ještě něco navíc, třeba nějakou maličkost. A když udělá i tuto maličkost navíc tak, zase přibude o trochu víc chutě něco dělat.
Když bych tento princip měla převést na již dříve zmiňovaný příklad "naší" paní, tak by to vypadalo takto:
Ona paní ačkoliv se snaží svůj skluz dohnat, tak se jí to nedaří. Domácnost i přes její snahu je zanedbaná, s dětmi a manželem se často dohaduje, protože se jim nelíbí, že ona najednou chce, aby si po sobě uklízeli, protože si za ten rok na to odvykli. A ani přes to dohadování nedosáhla nějakých změn v přístupu dětí i manžela k udržování pořádku doma. Prostě ta paní začíná podléhat skepsi, že se z těch restů snad "nevyhrabe“.
Kromě všech těch nedodělků, je potřeba umýt i kuchyňskou linku, která je po tom roce dosti upatlaná. To však zabere více hodin, které ta paní nemá a tak její umytí odkládá. Vždycky když však jde vařit, tak jí nesmírně ubíjí, jak je ta linka špinavá a podléhá z toho nepořádku depresi. A tak se kuchyni začne pomalu, ale jistě vyhýbat, posléze přestane v té upatlané kuchyni i vařit, čímž se k tomu všemu ještě přidá další nehezký pocit, že šidí rodinu.
Když však ta paní v sobě překoná onu nechuť a utře třeba zvenčí jeden šuplík, tak najednou uvidí, jak ten šuplík vypadá hezky. To ji nabudí k tomu, že utře ještě jeden. Tu najednou ucítí v sobě radost a chuť utřít ještě něco. A i kdyby ten den již v kuchyni nic jiného utřít nestihla, tak v sobě bude mít příjemný pocit, že něco uklidila a že něco je čisté.
Tento pocit si však nesmí pokazit tím, že se bude zaměřovat na to, co všechno ještě není hotové - že ještě nestihla vyžehlit a zašít tu kupu prádla, že na zahradu ještě ani nesáhla apod. Ale naopak se v této situaci má především zaměřit na to, co dneska udělala a jak se překonala.
A když si tento pocit udrží, tak najednou v sobě i druhý den ucítí chuť utřít zase kousek té kuchyňské linky. Ta paní si najednou uvědomí, že může vyšetřit čas na úklid kuchyně třeba i tím, že zúročí čekání, než se jí ohřeje olej, na kterém bude smažit rodině řízky. Nebo že využije čas, který stráví čekáním na to, než se jí uvaří voda na čaj. Najednou zjistí, že i jediná minuta čekání se dá využít na řešení restů v kuchyni.
A když ta paní uvidí, jak kuchyňská linka postupně prokoukává, tak najednou se dostaví i chuť v ní vařit. Tím že bude rodině vařit, tak jí přejde i pocit, že šidí rodinu a najednou bude mít v sobě pocit, že se jí daří. A ten pocit v ní vyvolá další elán něco dělat a až jednoho dne zjistí, že ten svůj skluz dohnala.
A co je důležité, příště bude i znát, jak tomuto velkému skluzu zamezit, protože mnou zmiňované rady fungují i takto…