Přeskočit na obsah | Přeskočit na navigaci

Vyhledávání

Úvod » Články » Osud - běh života » Rubrika: Dění ve světě » Proč má blízkost smrti zvláštní vliv na člověka? I.

Proč má blízkost smrti zvláštní vliv na člověka? I.

Protože díky smrti lidé porovnávají.
Porovnávají smrt se životem.
Tu smrt, která ztělesňuje pro mnohé lidi konec, tmu, nic...
Tu smrt, která jim vymezuje hranice žití...
Tu smrt, která ztělesňuje život jako děj, světlo, všechno...

Tento článek byl napsán jako reakce na události 11. září 2002 v USA.

Porovnávání života a smrti

Mnoho lidí až teprve tímto porovnáváním najednou intuitivně zjišťuje, co je v životě důležité a podstatné.

Protože za běžného života lidé na smrt, ať už z jakéhokoli důvodu, myslet nechtějí. Odmítají to nejčastěji proto, že se smrti bojí. Bojí se odchodu, berou to jako ultimátum, nebo jako nepravděpodobnost v blízké době.

Ovšem tím, že lidé si nechtějí myšlenku na smrt připomenout (reakce na možné připomenutí jsou nejčastěji: "Nemysli na to." nebo "Nestraš!"), žijí nezodpovědně.

A až v přítomnosti smrti, o které vědí, že přichází, lidé začínají chápat. A první, co pochopí, je to, že si s sebou nic hmotného nevezmou - ani peníze, ani majetek, ani milovanou bytost. Jediné, co si s sebou vezmou, jsou pouze jejich pocity. A jedním z těchto pocitů je i dluh - psychický dluh vůči těm, kteří zůstávají žít.

Tímto uvědoměním si psychického dluhu lidé procitají. A mají obrovskou potřebu tento dluh srovnat, aby je netížil.

Většina uvědomělých lidí je v přítomnosti smrti plná pokory a uznanlivosti. Díky těmto dvěma věcem dokážou říci umírající sedm nejčastějších vyjádření, která obyčejně vyjadřují psychický dluh: "Miluji tě!", "Odpusť mi, prosím", "Uvědomil jsem si", "Uznávám", "Upřímně mě mrzí", "Doznávám se k ..." a "Kaju se za ...".

Těmito slovy, pokud jsou upřímná, se srovnává psychický dluh.

Toto každý intuitivně cítí bez ohledu na podmínky, např. jaké víry, pleti, společenského postavení, nebo pohlaví je umírající člověk. V blízkosti smrti na těchto podmínkách najednou nezáleží, ale záleží na duševní vyspělosti umírajícího.

Pojem duševní vyspělost znamená schopnost: uznat, uvědomit si, pochopit, přijmout, pokořit se.

Hodně duševně vyspělí lidé dokáží v pravou chvíli říci všech těchto sedm zvratů už během života, ne až při umírání. A tak to má být.
A méně duševně uvědomělí lidé dokáží říci tato vyjádření až před a při smrti.

Nejčastěji umírající říkají na vyrovnání svého dluhu pouze slova: "Miluji tě", neuvědomujíce si, že jim stejně zůstane ještě psychický dluh v podobě nutnosti doznat se, uznat, kát se, poprosit o odpuštění.

Umírajícího tento dluh později bude moc bolet a mrzet, ale už nebude mít možnost to sdělit v lidské podobě tomu, komu to dluží.

Někdy, za určitých podmínek je dovoleno a umožněno člověku, který umřel, tento dluh alespoň částečně vyrovnat vůči pozůstalému v podobě snu, symbolu apod. Proto určitá zjevení, nebo sny týkající se vztahu pozůstalý versus zemřelý, nejsou výmyslem ani halucinací.

Na toto ovšem ani umírající, ani zdravý člověk nesmí spoléhat, protože právě tento úmysl způsobí to, že mu to nebude umožněno ani dovoleno.

Lidé, co tato vyjádření neříkají ani za života, ani při smrti, jsou lidé, kteří jsou neuznanliví a plní sobeckosti, zaslepenosti, nepokory, zloby, výčitek, sebelítosti, křivdy a obviňování ostatních za vše, co se jim nepovedlo, čeho se jim nedostalo v životě atd.

Tyto lidi čeká ještě hodně práce na sobě, ale už jsou moudřejší o dva důležité pocity a poznání z nich plynoucí: jaké je to být takhle odmítavý a nepokorný a jaký je to pocit mít tenhle dluh.

Proč lidé srovnávají svoje dluhy až před smrtí, o které vědí, že je nablízku a že je neodvratná, a ne dříve?

Nikdo přece nezná ani den, ani hodinu svého odchodu.

A přesto se každý chová tak, že chodí usínat s množstvím nevyřešených dluhů, které je za určitých podmínek možné vždy srovnat a vyřešit a přesto je dotyčný člověk nechá bez povšimnutí.

Odsune je na neurčito, neuvědomujíce si, že třeba už nebude mít možnost ráno vstát a srovnat tyto dluhy.

Někdo namítne, že kdyby znal den a hodinu svého odchodu bylo by to lepší, protože by se podle toho mohl zařídit. To je však hodně velký omyl.

Je sice možné, že by se lidé chovali úplně jinak - zodpovědněji. Ale vše by pak dělali pod vlivem rozumu a ne pod vlivem citu - necítili by hloubku a správnost svých činů a nebyli by o té hloubce a správnosti svých činů přesvědčení. Chovali by se zodpovědně, ale ze strachu ze smrti a to nemá být.

Jejich srovnávání dluhů by tímto bylo poznamenané - bylo by nepřirozené a neupřímné a většinou odložené stejně na poslední chvíli před smrtí.

Mít dluhy zavazuje a nemít žádné dluhy osvobozuje

Je správné nemít žádné dluhy pro ten nádherný pocit svobody a hlavně proto, že to tak má být.

Mnoho lidí si namlouvá a tvrdí to i navenek, že žádné dluhy vůči nikomu nemá.

Ale tito lidé toto prohlášení říkají, protože nic přiznat, uznat a řešit nechtějí. Nechtějí, protože si neuvědomují hloubku svého nesprávného způsobu života. A neuvědomují si jí, protože si svůj život neporovnávají. Neporovnávají se smrtí, ať už z jakéhokoli důvodu.

Nejčastějším důvodem je strach. Strach, že myšlenkou na smrt tu smrt přivolají. Toto je však obrovský omyl, který lidem nedovoluje dostat se ve svém myšlení dále.

Lidé mají pochopit, že porovnávání svého života se smrtí není přivoláváním smrti, ani žádným psychickým vydíráním, ani deptáním se. Toto porovnávání je a bude jenom a pouze teoretické pocitové prožívání.

A z toho prožívání se racionálně vyvodí závěr, který má příznivě ovlivnit chápání toho, co je v životě správné a co ne, jak se žít má a jak se žít nemá. A také přitom člověk pocítí, jaký dluh ve skutečnosti má.

Události v USA dne 11. září 2001

V této době, kdy se lidé potkali se smrtí díky událostem v USA (ať už přímo jako zúčastění, nebo nepřímo jako přihlížející), si mnoho lidí porovnáváním a dosazením sebe do role těch nešťastníků (ať už obětí, nebo pozůstalých) uvědomilo mnoho věcí a pocitů.

Mnoho lidí si uvědomilo, že jedinou správnou cestou je cesta porovnávání.

Ne všichni lidé si však porovnáváním uvědomili všechny žádoucí a potřebné pocity a věci. Ale tato představa, kdy si teoreticky procítili smrt, mnoha jedincům pomohla na alespoň chvíli částečně prozřít.

A v tomto částečném prozření tito lidé udělali důležitou věc: rozeznali na chvíli, co je v životě důležité, a uvědomili si alespoň na chvíli, jaké mají dluhy ("musím alespoň slyšet mé nejbližší"), jak je pro život důležité být v přítomnosti svých blízkých ("honem k mým nejbližším"), jak je důležité, že tito lidé žijí ("to je dobře, že jsou v pořádku").

Jiní zase chtěli udělat dobrý skutek (chtěli darovat krev, chtěli pomoci a když nebylo možné pomoci, tak alespoň projevit soucit a účast - zapálit svíčku apod.). I tato drobná procitání jsou ocenění hodná.

Zde je vidět, že smrt v přímém přenosu vlastně pomohla mnoha lidem. Pomohla jim na chvíli procitnout a prozřít.
A jak moc si tuto a podobné události člověk připustí, teoreticky prožije a na základě toho porovná a následně žije, tak dlouho mu vydrží stav procitnutí.

Jeden extrém - převládá rozum

Je důležité připustit si tuto událost týkající se smrti v míře, na které se podílí jak rozum, tak cit stejnou měrou. Protože, lidé, kteří si tuto a podobnou událost připustit citem nechtějí, se nezmění. Je to jeden ze dvou extrémů.

Zůstávají nadále neteční a nevědomí, za neustálého převažování rozumu, který je zastoupen v daleko větší míře než cit. A rozum bude vykazovat stav logický: "Na blízku nehrozí žádné nebezpečí smrti, žádné pistole, ani zabijáci v blízkém okolí nejsou, zdravotní a tělesný stav bez hrozby nemoci a smrti, jídla a pití je dost, tam taky nehrozí stav vyhladovění a dehydratace, peněz je výhledově taky dost, žádná válka nablízku, moji nejbližší jsou také zdraví apod."

Tito lidé jsou tímto udržováni ve stavu falešné jistoty před smrtí, která jim dovoluje se chovat nezodpovědně a pak jsou smrtí zaskočeni nejvíce.

Tito lidé většinou neprocitnou ani při těchto a podobných událostech, které přináší smrt - katastrofy, smrt blízkého apod. Je to proto, že tito lidé to vědomě nechtějí. Myslí jenom na sebe, svůj prospěch a myslí si, že se jich to netýká a že se jim nic nemůže stát. Je tam také pocit strachu z bolesti a z manipulace, který navenek a někdy ani uvnitř neuznají.

Druhý extrém - převládá cit

Lidem, u kterých převládá ve větší míře cit než racionalita, hrozí druhý extrém.

Je to extrém budoucího strachu a všech pocitů s tím souvisejících. Strachu z bolesti, úzkost, nejistota a nedůvěra např. k letadlům a z mrakodrapů, které za nic nemohou, přehnaný strach ze smrti, o svoje blízké apod. Z těchto lidí se často stávají psychicky nevyrovnané bytosti, které doplácejí na svoji přecitlivělost.

U těchto obou extrémů má člověk vědomě upravit cit i logiku na stejnou míru. Protože v žádné oblasti žití není správný ani stav bezcitnosti (když převládá rozum), ale ani stav nerozumnosti (když převládá cit).

Správné, tedy ani přehnané, ani podceněné stanovisko, vyplývající z porovnávání se smrtí má být:

Lidé mají za všech okolností žít tak, aby neměli dluhy, protože neznají, kolik dnů mají ještě před sebou.

Mají mít na paměti, že žádný den se již nikdy nebude opakovat a nemají čekat až na blízkost smrti, aby si toto všechno uvědomili.

Proto mají lidé porovnávat se smrtí už teoreticky daleko dříve, aby jim toto porovnání pomohlo procitnout a prozřít. A pak na základě prozření žít a ne čekat na bezprostřední zážitek smrti.

Autor: Katka Kuňová
Volně přístupný článek

Hodnocení článku: 1,8

Známkování je stejné jako ve škole.

Zaslat článek e-mailem

Zaujal vás tento článek a chcete odeslat vašim známým odkaz na něj? Můžete k tomu využít náš jednoduchý formulář.

Bez práce nejsou ...

 

Komentáře

[1] Petr

Děkuji za tento článek. Určitě mi hodně pomohl a donutil mě zamyslet se nad děním života.
Díky

Přidáno: 20. 2. 2012 19:07

Nový komentář

Bez práce nejsou ...

 

Prosíme vás, abyste komentáře psali v souladu s dobrými mravy.
Nevhodné komentáře budou zablokovány.

Internetové adresy začínající http://, https:// a ftp:// budou převedeny na odkazy.

Tučné písmo můžete vložit pomocí [b]text[/b], pro kurzívu použijte [i]text[/i].

Přihlášení

Uživatel: Nepřihlášen

Registrace

PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA S RADAMI OD KAROLÍNY

Karolína je literární postava, které vdechly život Hana Přádová a Katarína Kuňová.

Po vzoru svých autorek se Karolína věnuje psychosomaterapii.

Příběhy vás zavedou do jejího studia, kde poskytuje konzultace svým pacientům
a zazní v nich mnoho zajímavých rad, které vám mohou změnit život k lepšímu.

| Nahoru | Mapa stránek