Přeskočit na obsah | Přeskočit na navigaci

Vyhledávání

Proč má blízkost smrti zvláštní vliv na člověka? II.

Blízkost smrti má vliv i na zodpovědnost.
Po tomto prožitku se totiž mnoho lidí začne chovat daleko zodpovědněji, umírněněji, pokorněji, už obyčejně tolik netouží po majetku a jiných materiálních věcech, ale najednou má potřebu si srovnat svoje hmotné i nehmotné dluhy.

Není ovšem na místě srovnávat i domnělé dluhy, které nám přisuzují ostatní, ačkoliv nemají pravdu. Není totiž správné takovým lidem ustupovat a uznávat tak dluhy, které by měl srovnat někdo jiný.

Úplně stejně není dobré srovnávat dluhy za člověka, který zemřel.

A ani není dobré o dluzích zemřelého člověka i o jeho nedostatcích pomlčet. Protože pouze pojmenováním dluhů a nedostatků i zemřelého člověka se může každý poučit.

Proto neplatí a je nesmyslné rčení: "O mrtvých jen dobré." Protože to je pokrytectví a nalhávání si, které ničemu správnému člověka nenaučí. A lidé, kteří nechtějí o mrtvých říkat pravdu, se nikdy neponaučí z chyb mrtvých. Tím hrozí, že se jich dopustí také.

Existuje jedno pravidlo, které praví:

To, co upřímně nepojmenujeme, nikdy nemůžeme vyřešit. A to, co chceme vyřešit natrvalo, musíme nejen pojmenovat, ale i se zařídit podle toho, co jsme pojmenovali.

A pokud nepojmenujeme chyby a nedostatky (bez ohledu na to, zda jsou živých nebo mrtvých, naše, nebo někoho jiného), nikdy se těchto chyb a nedostatků nemůžeme vyvarovat.
Proto je nesmírně důležité všechny tyto chyby a nedostatky pojmenovat. Protože pouze tím, že dokážeme chyby a nedostatky vidět a pojmenovat je, dokážeme je i odstranit.

Když si vlivem smrti začneme uvědomovat (ne se smrtí strašit) a porovnávat (a to jak citem, tak i rozumem) svůj život a jeho způsob, tak nám mnoho věcí dojde. Mnoho věcí pochopíme.

Vliv klinické smrti na lidi a jejich způsob života

Mnoho lidí, kteří přežili klinickou smrt, se po návratu z "druhého břehu" hodně změnilo.

Proč se tak změnili? Právě proto, že začali porovnávat a tím si uvědomovat mnoho věcí.

Tito lidé nejsou hodni našeho opovrhování, že jsou měkcí, slaboši, zbabělci. Tito lidé totiž už z větší části díky doteku smrti chápou důvod svého poslání na této planetě. A chápou věci, které jsou podstatné a které jim dříve také unikaly, protože se chovali nevšímavě a odmítavě a nevědomě jako převážná většina lidí na této planetě.

Tito lidé neměli s čím porovnávat. Avšak po zážitku klinické smrti už mají s čím porovnávat. A pokud je ten zážitek silný (a stav klinické smrti, uvědomované klinické smrti, je hodně silný zážitek), tak na tento zážitek lidé nikdy během následného života nezapomenou a připomenutím tohoto zážitku žijí jinak.

Lidé po prožití klinické smrti nežijí ve strachu ze smrti, že budou po smrti potrestáni, ale již znají, že po smrti budou pouze zodpovědní - budou zodpovědní za svůj způsob mluvy, chování, jednání, za každý svůj úmysl i čin.

Toto není strašení, toto je pravda. Konstatování pravdy totiž není nikdy strašením.

Každému se ve fázi umírání promítá v lidském měřítku obrovskou rychlostí celý jejich život - všechny činy i úmysly, které kdy měl.

A toto se neděje jen tak bez důvodu. Tito lidé v čase umírání koukají na svůj život, na všechny svoje činy proto, aby si ho sami zhodnotili.

Např. taková matka, která se opíjí celý život a nechá své děti umřít hlady, v přítomnosti smrti procitá a vidí, co činila. Vidí svůj život najednou z pohledu, jak to správně mělo být a ten jí umožňuje vidět věci jinak, než je viděla ona ve svém životě.

Zjistí, že podléhala sebelítosti, kterou zapíjela. Že podléhala i nenávisti, sobeckosti, výčitkám vůči dětem, které vinila za to, že je sama bez partnera a trestala je tím, že jim v neoprávněné nenávisti nedávala najíst. A nechtěla si během života dát říct ani svým svědomím, před kterým utíkala k alkoholu, ani žádnou jinou osobou a okolnostmi ve svém okolí.

Fází zhodnocování svého života prochází každý umírající člověk na této planetě. Nevyhne se jí nikdo na světě.

Pro toto zhodnocování má člověk paměť. Paměť, to jediné, co si s sebou bere z lidského života. Paměť, ve které má každý člověk osobitně ukryté a nesmazatelně zapsané všechny prožité pocity a zkušenosti. I ty dobré, i ty špatné. Protože zkušenost, bez ohledu na to, zda je dobrá, nebo špatná, zůstává, je a bude navždy jenom zkušeností. Zkušeností, která je tolik potřebná pro duševní rozvoj každého člověka.

Ve fázi smrti se každému oživí a následně "promítá" vlastní paměť takovým způsobem, že najednou člověk vidí v tom promítání i chvíle, zkušenosti, pocity a úmysly, které by nejraději neviděl, na které by nejraději zapomněl.

Takovýchto věcí, událostí, zážitků, činů, zkušeností a pocitů je velké množství. Lidé vidí i své činy, o kterých si myslí, že jsou utajené, protože ty činy, které dotyčný člověk tenkrát za svého života dělal, tenkrát nikdo neviděl, nikdo u nich nebyl.

Život se nepromítá každému očima, ale způsobem, jaký používáme i za života - rozpamatováním se. Člověk se za života rozpamatovává způsobem, že už minulé děje vnímá jinak než očima a ušima. Takto se to děje i ve fázi zhodnocování života při umírání.

Každému jedinci se promítá jenom to, co ten dotyčný člověk učinil sám někomu jinému a také jeho reakce a úmysly na akci někoho jiného. Nikdy se nepromítá umírajícímu člověku život někoho jiného.

Nejdůležitější poznatek, kterým lidé při smrti procházejí, je ten, že "promítání života" neprobíhá v duchu: "Podívej, cos to prováděl." Neprobíhá totiž v podobě vyčítání, ale probíhá v duchu: "Podívej, pro co ses v životě sám rozhodl a co jsi dovolil a činil."

Tím, že si toto lidé v klinické smrti uvědomují (a nejen v klinické smrti), tak mnoho z nich vidí ve svých činech ještě dluhy. A mají obrovskou touhu se ještě vrátit.

Proč? Aby tyto dluhy odčinili. Odčinili je nápravou, anebo změnou. A mnoha lidem to je dovoleno. Jakoby dostali novou šanci -  možnost odčinit své dluhy, proto tito lidé přicházejí nazpátek.

Jsou však případy, kdy se někdo vrátí z klinické smrti a nic si nepamatuje.

Je to pouze u těch osob, u kterých by hrozilo, že to, co si budou pamatovat, je ovlivní negativním způsobem. Tzn. že by mnoho věcí dělali z donucení, neupřímně a pouze z důvodu toho, že budou hodnoceni tak, aby obstáli co nejlépe.

Je to stejné, jako když nám někdo oznámí, že nádobí, které myjeme, přijde po nás někdo zkontrolovat. Pak hrozí, že to nádobí budeme mýt hezky kvůli té kontrole a ne kvůli svému pocitu, že to tak prostě má být a ne proto, že přijde kontrola.

Všechno, co každý člověk dělá, má dělat tak, aby neměl pocit, že něco ošidil, a to bez ohledu na to, zda mu přijde jakákoli kontrola, nebo nepřijde vůbec.

Skvělý ukazatel, zda člověk činí věci pořádně, je i vnitřní a upřímný pocit studu. A lidé mají žít tak, aby se za vše, co činí, nemuseli stydět.

Zvláštní vliv na lidi má klinická smrt i v tom, že pochopí i další věc -  nebojí se trestu, ani smrti. Protože už vědí, že tam na ně nečíhá peklo ani trest. A to je pro ně vysvobozující pocit.

Toto vše se děje u lidí, kteří prošli klinickou smrtí a kde jim bylo dovoleno nahlédnout tam, kde je tajemno a i z velké části jim bylo dovoleno si pamatovat vše, čím prošli.

Ta část pamatování si toho, čím umírající prošel, je přesně tak moc oživená, aby nepoškodila ani toho, kdo se vrátil, ani toho, kdo zůstal a dozvěděl se o všem, čím umírající prošel.

Tito lidé si na nic nehrají, protože už jsou si vědomi, že v klinické smrti se při "promítání" promítají nejen činy, ale i úmysly, s jakým byly činy učiněny.

Proto vše, co dělají, dělají doopravdy, nejen naoko.

Na závěr zůstává otázka k zamyšlení

Musí se každý jedinec potkat se smrtí, aby pochopil, že nemá činit skutky jenom napovrch a naoko, ale aby cítil i uvnitř, že vše se má dělat pouze pro hlubší a správnou podstatu věci?

Autor: Katka Kuňová
Volně přístupný článek

Hodnocení článku: 1,4

Známkování je stejné jako ve škole.

Zaslat článek e-mailem

Zaujal vás tento článek a chcete odeslat vašim známým odkaz na něj? Můžete k tomu využít náš jednoduchý formulář.

Bez práce nejsou ...

 

Komentáře

Doposud nikdo nereagoval, můžete být první.

Nový komentář

Bez práce nejsou ...

 

Prosíme vás, abyste komentáře psali v souladu s dobrými mravy.
Nevhodné komentáře budou zablokovány.

Internetové adresy začínající http://, https:// a ftp:// budou převedeny na odkazy.

Tučné písmo můžete vložit pomocí [b]text[/b], pro kurzívu použijte [i]text[/i].

Přihlášení

Uživatel: Nepřihlášen

Registrace

PŘÍBĚHY ZE ŽIVOTA S RADAMI OD KAROLÍNY

Karolína je literární postava, které vdechly život Hana Přádová a Katarína Kuňová.

Po vzoru svých autorek se Karolína věnuje psychosomaterapii.

Příběhy vás zavedou do jejího studia, kde poskytuje konzultace svým pacientům
a zazní v nich mnoho zajímavých rad, které vám mohou změnit život k lepšímu.

| Nahoru | Mapa stránek