Všechny obecné, dosud předkládané teorie pozitivního myšlení chtějí jako prioritu změnit myšlení člověka. Tyto teorie ovšem násilně mění myšlení člověka, aniž by dotyčný pochopil, co má dělat a proč. Tato změna směrem k pozitivnímu způsobu uvažování není vědomá, postupná s klidným průběhem a dlouhodobým výsledkem.
Většinou tento způsob nezmění negativně uvažujícího člověka v pozitivně uvažujícího, ale pouze zmírní jeho negativismus v jeho vnějších projevech – uvnitř zůstává stejně negativistický, nebo zůstane někde na půli cesty. Tyto teorie totiž nemají jednoznačný a dlouhodobý efekt.
Mnou nabízená teorie o pozitivním myšlení si nebere jako prioritu změnit myšlení, ale pouze změnit člověku úhel vnímání vjemů, které má kolem sebe.
Dokud člověk nezmění způsob vnímání světa kolem sebe, do té doby nemůže změnit trvale ani své myšlení.
Vnímání světa
Hlavní a podstatní rozdíl mezi negativně a pozitivně naladěným člověkem je v jeho vnímání. Navenek toto rozdílné vnímání negativisty a pozitivisty je poznat na jediné věci, a to na jeho reakcích.
Pokud člověk změní svoje vnímání okolního světa, změní následně i své myšlenky a tím i svoje reakce. Toto je jediná přirozená, nenásilná cesta, která má trvalé výsledky.
Na tom, jak člověk vnímá okolní svět, nesmírně záleží. Každý člověk si sám rozhoduje, jak vnímá okolní svět. A jeho rozhodnutí následně určuje jeho způsob myšlení a tím i jeho reakce: rozhodnu-li se vnímat svět pozitivně, automaticky se tomu přizpůsobí i můj způsob myšlení a následně i moje jakékoli reakce (ať vnitřní nebo vnější).
Pozitivní vnímání světa
Rozhodne-li se člověk vnímat svět pozitivně, jeho reakce budou pozitivní.
Pod pojmem "pozitivně" vnímat svět nemyslím vnímat svět způsobem:
-
nereálného idealizování.
Např. tvrzení: "Všichni děláme to, co můžeme." Neděláme, toto je idealizování. Ve skutečnosti neděláme, co můžeme. Někoho napadá: "Vždyť já dělám to nejlepší." Není tomu tak. Toto je také idealizování. Ve skutečnosti my všichni, žel, nyní více či méně děláme pouze to, co je pro nás pohodlné, z čeho máme prospěch, zisk...
Ale kdybychom chtěli, tak můžeme dělat i něco jiného, a sice to, co se dělat má: být čestným, upřímným, pravdomluvným. Ale toto se nikomu nechce – je to nepohodlné a kolikrát z toho nemáme profit, spíše navenek újmu, škodu. Tvrzení, že dělám vše, co mohu, je právě přehnaná pozitivita. Je dobré zůstat nohama na zemi a neidealizovat si něco pro zbavení se negativního dojmu z nedostatečné zodpovědnosti. -
snění ve smyslu: "Jednou budu milionář, a už se na to těším. Jednou jim to všem ukážu. Jednou to dokážu. Jednou… A jelikož (snad) jednou…, tak neřeším to, co mne tlačí nyní."
Nemáme žít v duchu až jednou. To není pozitivní uvažování, pokud žiji budoucností, dokud sním. Musíme žít nyní, protože nikdo z nás nemá jistotu, že tady bude i zítra. Snění je způsob uvažování, který je ovšem zčásti správný. Člověk má snít.
Ovšem má snít jenom do takové míry, která člověka neodvede od řešení věcí přítomných, a to ve smyslu: "Těším se až jednou, ale do té doby budu řešit to, co je nyní." Snění dává sílu, pokud má člověk svůj sen pouze jako motivaci. Nesmí ho mít jako výmluvu, proč neřešit věci nyní. Snění nesmí člověk mít ani jako druh útěku z nepříjemné přítomnosti. Snění má člověk mít pouze v omezené míře jako cíl, který mu dává motivaci, chuť jít. Nesmí být náplní vnímání a myšlení, ale pouze malou součástí. -
přehlížení toho, co není k přehlížení.
Člověk nesmí v zájmu pozitivního vnímání světa přehlížet zásadní věci typu nevěra (ať psychická či fyzická), agresivita, faleš, lež, násilí, nečestnost, zrada, opakované nedodržení slibů, pohrdavost, povýšenost, zákeřnost, vypočítavost, nesrovnaný žebříček životních hodnot apod.
Např. následující způsob vnímání nevěry není druhem skutečné pozitivity: "To, že mne manžel podvádí, není důležité. Důležité je, že se vrací domů." Člověk na jedné straně nemá přehlížet to, co je nefér, na druhé straně nesmí lpět a přehnaně řešit věci, které nejsou tolik důležité pro život, např. ve smyslu: "Sice jsi mi věrný, ale nechceš se naučit vařit a proto s tebou nechci být." -
utopického vnímání.
Do pozitivní způsobu vnímání světa nepatří třeba: "Všichni si zasloužíme stejně." Nezasloužíme. Pozitivita tkví ve vnímání typu: "Každý si zaslouží přesně to, co má. A v budoucnu si každý zaslouží přesně to, co dává nyní, v přítomnosti." Kdo bude upřímně chtít, ten přesně vždy dohledá, proč má ten či onen to či ono. A vždy dohledá, že skutečně nikdo nemá nic víc a nic míň než to, co si zaslouží. A že vše, co člověk má, ho něčemu učí.
Pozitivní způsob uvažování není ani tento druh utopie: "Každý člověk má právo dělat chyby." Nemá právo. Možnost dělat chyby má, ale právo dělat chyby nemá. Právo dělat chyby má jenom člověk, který je v začátcích a učí se něčemu. Ale pak už nemá právo dělat tyto chyby ani takovýto člověk. -
odlehčeného vnímání ve smyslu: "Život je peříčko."
Pozitivně vnímat svět znamená vnímat ho takový, jaký skutečně je. Ne takový, jaký ho chceme mít. Vidět hlubší souvislosti. Vnímat řád, rozumět mu, chápat ho. Toto je pozitivní způsob uvažování.