Avenna

Formy negativního vnímání světa

Žití v přesvědčení, že svět či život je nespravedlivý a bez řádu

Například žití podle tvrzení "Život je boj".

Takovíto lidé se nastaví do pozice vnímání, kdy pro ně "žít" znamená "bojovat". Takže tito lidé skutečně bojují: nepoužívají či minimálně používají ve svých projevech vůči ostatním vrozenou laskavost, pochopení, úctu, přiměřenou důvěru, ochotu pomáhat, minimálně dávají (v boji se přece nedává, ale bere) atd. Tito lidé nejen uvažují, jako bojovníci, ale se tak i chovají.

V životě je poznáte podle toho, že než aby vyjádřili mírumilovně (nebo mírně) svůj nesouhlas, tak rovnou sekají, zraňují, střílejí slova, bodají, zasahují na citlivém místě, útočí, chovají se vzpurně, vzdorovitě, tvrdě, krutě, nesmlouvavě, ubližují a vůbec je to nezajímá, dokonce to ani nevnímají.

Díky svému nastavení, kterým vnímají svět, jsou plní odporu, agresivity, ostražitosti, nedůvěry, napětí. Neumí se uvolnit, zvolnit, odpočívat, neznají pokoru, uznanlivost, nesnesou kritiku (nepříjemnou pravdu) ani pochvalu (příjemnou pravdu), ani necítí nutnost podřízení se určitému obecně správnému řádu (tak jako správní bojovníci  bojují vždy se vším, razí vlastní, ovšem nesprávná, pravidla). Nepoužívají mírovou cestu (mírové prostředky pro ně znamená nemožnost dosáhnout svého cíle, nemožnost bojovat, nemožnost vyhrát…). Nepoužívají cit, ani nemají rádi romantiku.

Zajímavé je, že tito lidé sami nepoužívají a ani nereagují na pozitivní slova (tzn. slova vyjadřující souhlas) typu: "prosím", "děkuji", "promiň", "přeji ti", "těším se na tebe", "potřebuji tě", "chápu tě", "rozumím ti", "pomohu ti", "nepospíchej", "jak ti je?", "já toto za tebe rád dokončím, udělám", "je to moje chyba", "máš pravdu", "to je hezké", "užívám si", "rád to pro tebe udělám", "nemohu se dočkat, až se uvidíme", "to nevadí", "počkám na tebe", "chceš pomoct?", "bylo mi potěšením", "mám čas", "chci ti udělat radost", "už se netrap, už to ošklivé je pryč", "nechtělo ti to ublížit, ale chtělo tě to něčemu naučit", "já tě v tom nenechám", "jak to mohu napravit?", "co mohu udělat, abys měl dobrou náladu?" apod.

V partnerství navíc vůbec nepoužívají nesmírně důležité výrazy, které jsou také vyjádřením pozitivního způsobu vnímání a následně myšlení: "miluji tě", "zůstaň", "jsem tu s tebou", "obdivuji tě", "chci s tebou být", "naslouchám ti", "promíjím ti".

A už vůbec tito lidé nepoužívají ve svých slovnících zdrobněliny (bojovník přece nemůže používat zdrobněliny).

Zdrobněliny (pozor, ne automatické zdrobněliny, ani ne nepřiměřené zdrobněliny) jsou jednoznačným důkazem pozitivního způsobu uvažování.

Bojovníky zdrobněliny nesmírně rozčilují. Kdyby lidé, kteří vnímají život jako boj, začali to, co má být zdrobnělé, upřímně hluboce cítit a kdyby se naučili nazývat některé vjemy zdrobněle, zjistili by, že najednou už nemohou vnímat svět jako boj a najednou by bylo s jejich negativním způsobem uvažování konec.

Ze začátku by zdrobňovali jenom jedno procento, avšak výsledkem jejich uvažování by nakonec bylo, že by zdrobňovali půlku vjemů (většinou dějů), které kolem sebe mají. Například ten, kdo by začal používat místo slova "slunce" slovo "sluníčko", by přestal nadávat na horka. Už by snášel daleko lépe vysoké teploty.

Náležitým, vhodným a výstižným zdrobňováním negativistický člověk přenastavuje své vnímání postupně ve třech úrovních:

1. Zmenšování nebezpečí

   Třeba něco, co je nepříjemné: negativisticky laděný člověk to však vnímá jako  jako nebezpečné. Toto zdánlivé nebezpečí zmírní zdrobnělinami na to, že je to doopravdy pouze nepříjemné, a ne nebezpečné, jak to před zdrobněním vnímal nesprávně.

   Když řeknete dítěti (třeba i partnerovi) místo: "Je ti zima?" spíše větu: "Je ti ziminka?", tak to dítě (či partner) bude daleko lépe snášet stav zimy. Nebude fajnovka, nebude přecitlivělé a hysterické. Ale zároveň se bude cítit, že je pochopeno, že maminka přesně cítí, jak mu je (že mu je ziminka) a že jeho stav vyhodnocuje jako stav nepříjemný a ne jako nebezpečný.
   Platí to i u dalších stavů: u hladu - "Máš hladík?", u spánku: "Jsi unavenísek?", u tepla: "Je Ti teplíčko?" atd.

   Zkrátka ten, kdo si chce zmírnit stav údajného nebezpečí, který si neprávem navodil, tak ať začne zdrobňovat a zdrobnělinou si ten stav údajného nebezpečí přetvoří na patřičný stav "pouhého" nepříjemna. A následně začne řešit tento stav naprosto adekvátně: nebude se cítit ohrožen, nebude cítit paniku, strach, hrůzu, atd.

   Zde se chci jenom zmínit o tom, že někteří "pozitivně" ladění lidé (zde se ovšem nejedná o skutečnou pozitivitu, ale o zaslepenost apod.) toto dělají obráceně. Skutečný stav nebezpečí si zdrobní a tento stav pak následně řeší jinak, než by měli. Třeba když malé dítě vezme z peněženky rodičům peníze a "pozitivně" laděný rodič řekne "Vzal jsi mi penízky.", takto dítě vnímá svůj přestupek daleko jinak, než když rodič řekne: "Vzal jsi mi peníze."

   Je nutné si uvědomit, že ve zdrobnělině je skryta náklonnost, je v ní obsažen skrytý souhlas. K čemu cítím náklonnost, s tím také souhlasím. A platí to také obráceně. K čemu necítím souhlas, k tomu necítím náklonnost. Tudíž, co zdrobňuji, s tím souhlasím. A mám zdrobňovat pouze to, s čím souhlasím.

   Tím, že budu zdrobňovat, budu vyjadřovat souhlas, tudíž budu pozitivně vnímat svět a následně i pozitivně myslet. Pokud někdy hrozí skutečné nebezpečí, tak nemám zdrobňovat v případě hrozby škody, újmy, dluhu. A není na místě ani podceňovat nebezpečí.

   Časem člověk zjistí, že v jeho životě se nebezpečné situace skutečně vyskytují, ovšem ne tolik v přítomnosti (třeba zanedbání povinností, nezodpovědnost), ale nebezpečí tkví spíše v dopadech v budoucnu: třeba ze zanedbaní povinnosti a v dopadech z nezodpovědnosti v budoucnosti.

   Například nebezpečné je už nyní, když dospívající dítě není zvyklé uklízet. Není to roztomilý rošťáček, který nerad uklízí, ale spíše začínající sobec, který v budoucnu, v dospělosti bude jenom dělat nepořádek a bude si nárokovat, aby to ostatní, ať partner, či rodič, pokud se partner nenaskytne, po něm uklidili. V tomto případě není důvod proč zdrobňovat "jsi sobeček", když se mu nechce uklízet, ale má se mu říci, že se chová jako sobec, když nechce uklízet to, co si sám rozházel. A toto není negativizmus, že se nezdrobňuje.

   Je nebezpečné, když dítě nechce být zodpovědné, pomáhat, vstávat brzy ráno, sportovat, dělit se, nabízet, být ochotné, když neprosí, neomlouvá se, neděkuje atd. Stačí se podívat kolem sebe (na dospělé), jak dopadají takovéto děti.

2. Zlepšování situace, která není tak zlá, ale člověk si ji před zdrobněním označil za špatnou.

   Ten, kdo zdrobňuje, ten díky zdrobnělině vylepšuje zhoršené vjemy (které ve skutečnosti nejsou zlé ani špatné, pouze nepříjemné) na přesnou úroveň. Funguje to podobně, jako u zmenšování míry nebezpečí.  Ale tady člověk už nastavuje svoje vnímání přesněji, citlivěji - už se nezabývá zmírněním nebezpečí na nepříjemnost, ale upřesňuje danou nepříjemnost na hodně nepříjemnou či méně nepříjemnou.

   Toto je už "vyšší dívčí", ale nesmírně důležité upřesňování. Takto si člověk upřesňuje vnímání světa na tu žádoucí citlivost. Pokud člověk totiž začne vnímat a rozeznávat, zda se mu děje velká nebo malá nepříjemnost, přesně tak bude následně smýšlet a reagovat.

   Nebude tudíž hrozit, že čištění akvária je hrůza, u které se musí nadávat a z které se musí stresovat, ale je to poměrně hezká povinnost, která stojí za tu krásu, kterou čisté akvárium naskýtá. Stejně tak nebude člověk negativně vnímat jako hrůzu, že se musí stěhovat, malovat, uklízet, balit na dovolenou, vybalovat po dovolené, řešit nepříjemné počasí, běžné životní situace.
   Přes tuto úroveň, kdy se člověk učí upřesňování, se člověk dostává až do nejvyšší úrovně.

3. Přesné vnímání dané situace

   Pokud je vnímání člověka nastavené naprosto přesně, tak člověk denně adekvátně, přesně a patřičně používá zdrobněliny v 50% vnímání okolního světa (ať zdrobňuje navenek nebo v sobě). Takovýto člověk už naplno vnímá vjemy příjemné (označené zdrobnělinou) takové, jaké jsou.

   Používání zdrobnělin je nejlepší lék na negativismus (ovšem není jediným lékem).

   Bohužel, negativisté se zdrobnělinám vyhýbají jako čert kříži. Nikdy se ovšem nezamysleli, proč. Bylo by zajímavé hlouběji rozvést, proč se tolik negativisté brání zdrobnělinám.

Vnímání všech vjemů bez důvěry, že mám jenom to, co si zasloužím.

Negativně uvažující člověk vnímá svět bez důvěry v zásluhy třeba takto: "Co si neurvu, to bych jinak neměl."

Takovýto člověk pak žije ve věčném strachu, že nebude mít, nebo to, co má, mu někdo vezme, či ho o to, co má, někdo připraví.

Není to pravdou. Pravdou je fakt, že i když si člověk něco urve (respektive vše, co si urve) a nezaslouží si to, tak mu to život, osud, vesmír vezme. A co si člověk neurve, ale zaslouží si to, tak ho to vždy dožene, i když si to někdy nevšimne, tak se mu to nevyhne, vždy se mu to dostane do jeho cesty života. A i když ho někdo o něco připraví, tak mu to život vynahradí.

Takto uvažuje pozitivně oprávněně naladěný člověk. Věří a důvěřuje ve spravedlivou nadílku. Takto naladěný člověk se dokáže právě touto důvěrou vypořádat i s vědomím, že někdy, v jisté etapě života, má více člověk, který si něco urval sám (aniž by si to zasloužil). Protože tento člověk ví, že pokud někomu je dovoleno, aby si urval a tím vylétl výše, tak je to dovoleno proto, aby takto vysoko letící člověk pak padl přesně tolik hluboko, aby se z toho hlubokého pádu poučil. Někdo se totiž z malého pádu nepoučí, proto mu je dovoleno vyletět výše. Ale je to dočasný let a platí to na každého bez výjimky.

Pseudoprozíravost

Někteří negativisté chtějí být prozíraví, resp. v postavení: "Vždy připraven."

Nechtějí být zaskočeni, nemile překvapeni, nepřipraveni na to, co jim život přinese. A jelikož nevěří, že jim přinese něco hezkého, tak chtějí být připraveni na něco nehezkého.

Tito lidé jednají v duchu maďarského pravidla: "Raději se bát, než se leknout". (Inkáb félni, mind megiedni). Tito lidé cokoli, i to, co se jim děje hezkého, a co by měli vnímat hezky, vnímají negativně - podezíravě, pořád čekají, co se z toho vyklube. Netěší se upřímným dárkům, protože ty dárky musí na revanš dávat také, nebo se bojí, že ten dárek je jenom úplatek, že dotyčný člověk něco bude chtít.
To, zda je dárek upřímným, ucítí každý člověk, když chce. Negativisté to nevnímají, ovšem ne proto, že to neumí, ale proto, že nechtějí.

Tito lidé neumí vnímat to hezké, protože většinu času tráví tím, že se snaží vidět to ošklivé, odhalit ho včas a připravit se na to zlé či následky zlého.

Zde jenom zmíním, že se nelze připravit na bolest. I ten, kdo si myslí, že je připraven na bolest, nikdy na bolest připraven není. Je to tolik specifický stav, který má člověka něčemu naučit, že se nelze na něj připravit. I ten, kdo si myslí, že snáší bolest dobře právě proto, že se na ní připravil, ve skutečnosti snáší bolest dobře, ale jenom proto, že se umrtvil, znecitlivěl, otupěl, odstřihl. A takto řešit bolest není dobré.

Každá bolest je pro člověka přínosem, ať je sebevětší. Není dobré se jí bránit, ale samozřejmě není správné ani podléhat totálně bolesti.

Lidé v dnešní době neumí snášet bolest správně. Buď se uzavřou, nebo naopak si tu bolest vybíjí na ostatních, nebo na sobě, nebo si tu bolest zakážou apod. Ale to je na jiné téma. Zkrátka, není dobré žít ve střehu a chtít být připraven na bolest.

Bolest daleko více naučí takového člověka, který se na ní nepřipravuje. Protože takovýto člověk reaguje spontánně, podle citu, ne podle připravených scénářů, které zavedou člověka na scestí.

Člověk má chtít být zodpovědný - tzn., má se nastavit do polohy: pokud přijde bolest, tak ji budu řešit, nepostavím se k ní zády, ale čelem. Nebudu ale tu bolest hledat všude a chtít proti ní dělat preventivní či obranná opatření.