Avenna

Způsob výchovy v nábožensky laděných rodinách

V rodinách, které věří v určité náboženství, se říká od "nesmíš hřešit, protože se Bůh, Alláh, jiný Nejvyšší na tebe rozzlobí, případně tě potrestá", či "on je posedlý Ďáblem", nebo "přijdou a vezmou si tě do pekla", až po "až zemřeš, nedostaneš se do nebe, ale půjdeš do pekla!" Většinu trestů však věřící nechávají na Pána Boha, na Nejvyššího

V těchto rodinách se tedy zastrašuje pomocí lidských citů.

Způsob výchovy v ateistických rodinách

V rodinách ateistů se nesouhlasí s těmito praktikami. Proto u nich vznikly jiné druhy zastrašování, při kterých si ateisté myslí, že jsou skvělí v tom, že nestraší svoje děti bláboly o Ďáblech, Zlých mocnostech apod.

V rodinách ateistů se naopak vychovávají děti pouze na základě rozumu - trestání strachy:

• strachy z bolesti psychické - deptáním, ponižováním ("za tohle si nic si nezasloužíš", "co jsi to udělal, jsi nešika ", "podívej se na sebe do zrcadla, jak si ošklivý, když pláčeš" atd.)

• strachy z bolesti fyzické: z nemocí a z výprasků ("za tohle si zasloužíš výprask ", "jestli si tu čepici nevezmeš, budeš nemocný ", "když to nesníš, půjdeš do nemocnice na injekci a ta bolí", "jestli mi budeš lhát, přetrhnu tě", "jestli mne neposlechneš, dostaneš ode mne trest ")

• strachy ze ztráty: lásky, přízně a věcí a strach ze samoty ("když to nepůjčíš, vezmu ti to", "když jsi takovýhle, nemám tě ráda", "jdi pryč, nechci tě ani vidět", "když to a to neuděláš, nikdo tě nebude mít rád", "zůstaneš sám doma za trest").

V těchto rodinách se to nenechávalo na "Nejvyššího" ani na Satana, ale vzal to do rukou člověk ateista sám.

Všechny tyto rady bez ohledu na víru, lidé dávali a dávají svým dětem, aby podle jejich mínění odvrátili svoje dítě ze zlé a nesprávné cesty a také proto, že sami většinou byli vychováváni podobně, i když za cenu zastrašování.

Oba dva způsoby však vedly a vedou k extrémům, které jsou nežádoucí pro šťastný a plnohodnotný život beze strachu.

První extrém týkající se dětí vychovaných v rodinách podle náboženského přesvědčení

Tyto děti byly, a pokud se jim z toho nepovede vymanit, tak jsou bázlivé dodnes. Plné strachu z Ďábla, či jiných Zlých mocností a svůj život vedou tak, aby si nerozzlobily toho svého Boha, aby se nedostaly do pekla, bojí se hlasů, zda-li nejsou dílem Zlých mocností.

Extrém spočívá v tom, že tito lidé neumějí tolik rozeznávat správné od nesprávného, protože žijí v neustálé nejistotě, zda umí správně vnímat a rozeznávat, co je pošeptané Ďáblem, i když to vypadá hezky. Protože, "co když mne Ďábel zkouší?", "co když to je dílo Ďábla?"

Jejich život probíhá v neustálém střehu - být připraven v kterémkoli okamžiku a v kterémkoli místě na útok, svádění, pokušení od Ďábla a být připraven odolávat a bojovat proti němu.

Tito lidé ve svém životě "přišli" o pro lidskou bytost nejdůležitější věc, "přišli" o svobodnou možnost rozhodování a volby beze strachu z trestu a zla.

Protože vše, pro co se ve svém životě rozhodují a činí, dělají ze strachu. Ze strachu, že poruší nějaké přikázání, že je stihne za nějaký hřích trest, že nebudou spaseni, že se nezalíbí svému Bohu, že se na ně jejich Bůh rozzlobí apod.

Tito lidé třeba nelžou, nekradou, nepodvádějí, jsou věrní apod. Ale nedělají to ze svého přesvědčení a svobodného rozhodnutí proto, že si to prožili a pochopili to sami od sebe, kvůli hlubší podstatě nesprávnosti určitého počínání. Tito lidé tak činí, protože je to vůle někoho jiného a protože je tam strach.

To, co je pravá a hlubší podstata lhaní, krádeže, nevěry, podvodu, zatajování, zamlčování, zveličování atd., si tito lidé převážně do hloubky neuvědomují.

Tito lidé si rozumově zakáží dělat mnoho těchto věcí. A také ani tyto zakázané věci nedělají. Ale když jim položím otázku, proč je nedělají, tak uvádějí konečné důvody od "je to hřích", "Bůh to zakázal" až po "bojím se trestu, pekla apod." Toto ovšem není pravá a hlubší podstata daného činu.

Tito lidé tímto svým vyjádřením dokazují, že všechny tyto činy nečiní z pravého a správného důvodu, tak jak se to činit má. Jejich rozumové důvody nejsou vyváženy pravým citovým důvodem. Strach totiž není dostatečným citovým důvodem.

Cítí se jako lístek ve větru a podřizujíce se pasivně životu, umiňujíce si, že nepodlehnou nástrahám zlých sil. A tak tímto zasvětí celý život boji proti zlu, proti pokušením, hříchům. A myslí si, že toto je podstata života a žití na této planetě.

Tito lidé nežijí šťastným a pochopeným, příkladným a poučným způsobem života a ve skutečnosti tedy ani nemohou být vzorem pro ostatní, protože tito lidé žijí ve strachu ze zla a pokušení, kdy si nechtějí připustit, že jejich svobodná možnost rozhodování a volby je ovlivňována nátlakem a hrozbou.

Ve skutečnosti všechny "hříchy", chyby, pokušení a omyly nejsou dílem Ďábla, Satana, Zlých sil. To je příliš jednoduché a pohodlné učinit tyto instance zodpovědnými.

Je to opravdu jen a jen svalování viny a odpovědnosti na někoho, kdo je po ruce. A lidé odedávna po ruce neměli nikoho, tak vznikla potřeba si někoho vytvořit. Proto vznikla víra, že existuje zlo, které nás může ovlivňovat a ovládat. A údajně obětí tohoto díla zla se z nás občas stane každý. Takto si mnoho lidí našlo výmluvu a omluvu na svoje skutky.

Být zodpovědný kdykoli a kdekoli za své činy je jeden z nejtěžších a nejzávažnějších úkolů lidí.

Co je tedy pravá podstata lidských chyb a omylů, když není v Ďáblovi a event. v jiných Zlých mocnostech?

Všechny "hříchy" - lhaní, krádeže, podvody, nevěry, zatajování, zamlčování, jiné chyby, pokušení, omyly, bolesti, trápení jsou pouze a jenom výsledkem naší svobodné volby a svobodného rozhodnutí.

Opravdu tyto projevy lidského bytí nejsou výsledkem ovládnutí Ďáblem, Zlými mocnostmi apod.

Všechno, co se člověku děje, člověk dovoluje a je to výsledkem toho, co člověk dovolil. A není to dílo Ďábla, ani jiných zel.

Tím, že si člověk uvědomí, že dovolil a co dovolil, pochopí, že už může nedovolit, že se může bez nátlaku a hrozby svobodně rozhodnout pro cokoli.

Jenom podle svého vnitřního pocitu, který mu napoví, co je správné a co ne.

Druhý extrém týkající se dětí vychovaných v rodinách podle náboženského přesvědčení

Člověk se nemá dostat ani do druhého extrému, který dovolí ateismus.

Ateismus popírá existenci Boha a tím i Ďábla. Tím se však často člověk stává nezodpovědným i k věcem, ke kterým by nezodpovědný být neměl. Protože se nebojí, co s ním bude po smrti. Nebojí se posmrtného trestu, ani pekla.

Ateisticky vychovávané děti jsou vychovávané a odchovávané okamžitým trestem.

Pokud něco tyto děti činí, tak většinou mají parametry, které spočívají v tom, zda-li je přítomen někdo, kdo je může potrestat ihned, anebo v blízké budoucnosti života dítěte ("tohle mohu udělat, protože se to nikdo nedozví", "hlavně, ať se to nedozví někdo z rodičů, protože mne potrestá").

Později, až se z těchto dětí stanou ateističtí dospělí, kdy způsob jejich života se převážně odvíjí stanovenými parametry lidských trestů ("tenhle podvod mohu udělat, protože mám alibi", "mohu být nevěrný, protože mne nikdo nevidí, postaral jsem se o to", "mohu lhát, protože mi to nikdo neprokáže", "tohle napsat nesmím, protože moje písmo je příliš prokazatelné, rozpoznalo by se to a mohl bych za to jít do vězení", "tenhle dopravní přestupek mohu udělat, protože se znám s příslušníky policie anebo si zaplatím pokutu, mám na to").

Tímto způsobem uvažování tito ateističtí lidé žijí také naprosto prázdným a nešťastným způsobem života.

Tito lidé žijí v okamžitém strachu: z toho, že budou sami, že nebudou mít peníze, práci, lásku, dům, budou nemocní a také ve strachu z blízkého trestu.

Proto dělají vše, aby vše získali a měli, mnohdy pouze takovým způsobem, který nepřesahuje parametry okamžitého nebo blízkého možného trestu. Trestu v podobě vězení a tím i ztráty. Nevěřící člověk žije tak, aby nebyl potrestán vězením. Vše, za co není možné uvěznit, je dovoleno.

Osobní zodpovědnost v podobě následků a důsledků

Lidé, kteří se z různých důvodů bojí trestu za jejich nekalé počínaní, chyby a omyly, si neuvědomují, že je nikdy tento trest nestihne. Trest totiž neexistuje.

Vše, co lidi stihne za jejich nesprávné počínání, je pouze spravedlivým následkem a důsledkem toho, co udělali. Není to však trestem.

Každý je osobně zodpovědný za následky a důsledky svého rozhodnutí a měl by pochopit, že nelze před následky a důsledky utéci.

Každý by se měl rozhodovat za všech okolností tak, aby nedovolil mít v sobě pocit napětí a manipulace, který vzniká při myšlence na trest, nebo na našeptávače Ďábla, či jiných Zlých sil. Protože tím má člověk strach. A strachem člověk zkratuje sám sebe. A když je člověk zkratovaný, tak dělá chyby.

Ten, kdo má strach, nejedná podle své svobodné vůle.

A ten, kdo dovolí strachu, ať je odkudkoli, ovlivnit jeho rozhodnutí, přichází o svobodu. A tím, že toto dovolí, tak si také pouze nese spravedlivé následky a důsledky.

K čemu to vše je?

Svobodným rozhodováním a volbou s následnými spravedlivými následky a důsledky této volby si má člověk vytvářet v sobě parametry. Parametry, kterými se učí rozeznávat beze strachu a hrozby správné od chybného, pravé od nepravého, bolest od šťastnosti...

Proč tedy se nebát Satana, Ďábla, Zlé mocnosti ani trestu?

Protože po svobodné volbě člověka (která je svobodná i v tom, zda-li člověk dovolil, aby byl zastrašen a nebo ne), ve které si sám určuje, co bude činit, přichází pouze osobní zodpovědnost za všechny své činy v podobě následků a důsledků.
Nepřijde ani trest, ani peklo.